Připomenutí listopadových události před dvaatřiceti lety bude letos pro řadu lidí poněkud složitější, než tomu bývalo dosud. Tehdejší události, které byly prvním krokem k tomu, aby z českého parlamentu po letošních volbách vypadli ti, kteří, jak nám ve volební kampani bylo připomenuto, měli na svědomí „fronty na banány“ si budou připomínat i ti, kteří budou - možná marně - stát ve frontách na dodavatele energie, aby si v nastávající zimě mohli doma rozsvítit a zatopit. A budou sami: i dělníci v automobilkách na tom nebudou o mnoho lépe…., píše na facebooku  Stanislav Křeček.

Možná zapomínáme, že Listopadovou cestu „na západ“ sice mnozí viděli pohledem do výkladních výloh knihkupectví v západoevropských městech, kde byly vystaveny díla u nás zakázaných autorů, ale přemnozí spíše pohledem do zdejších výloh s elekronikou nebo potřeb pro domácnost. To nebyla žádná touha po „konzumním způsobu života“ ale obyčejná snaha po důstojném životě, o kterém si budou, a to bez velkých slov o svobodě, sami rozhodovat. Jaký prostor pro toto samostatné rozhodování o životě svém a své rodiny ještě zbývá?

Po Listopadu jsme byli nabádáni, abychom se vyrovnali s minulým životem, a mnozí nás k tomu nabádají dodnes. Máme se prý dnes vyrovnat s globalizací, se zeleným údělem, se svým rasismem, islamisme, všelikou růzností, s klimatickými změnami a kdo ví s čím ještě. Jako jsme se měli v uplynulých letech vyrovnat s komunismem? Ale co to je vyrovnat? Přiznat, že jsme si to představovali jinak nebo pochopit že všechno je jinak? Všichni lidé přece nejsou slepí a hluší a vidí, že zvyšováním cen nerostou zisky těm zdražovatelům. Hostinský, který zdraží pivo, nebo cukrářka, která zdraží vánoční pečivo, neshrábne větší zisk. Kam se podějí tyto peníze? Papež František v Evangelii gaudium napsal: „ Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny “. Možná různě v různých částech světa, ale bezpochyby i u nás. To že majitel Bohemie Energy Jiří Písařík prý vypadne ze seznamu miliardářů je pro mnohé asi jen malá útěcha a k jejich vyrovnání se s tím co vidí kolem sebe to nepřispěje.

Mnohým se totiž dosavadní vývoj světa začíná jevit jako slepá ulička. Cestovat po světě, létat letadlem, jezdit autem, mít vlastní domek se zahrádkou, vdát se nebo oženit? To prý škodí planetě a lidským právům. Jak se s tím máme vyrovnávat? Konečně pochopit že ta velká a základní lidská práva, tolik zmiňovaná v mnohých politických projevech i v průběhu volební kampaně nemají žádný reálný smysl bez práv sociálních? Bez rovnosti a důstojnosti každého?

Že slova o „pomoci slabým a potřebným“, která slyšíme od politiků nemají valného smyslu, neboť bez zásadních změn života a světa, se růst počtu slabých a potřebných snižovat nebude? A musíme se vyrovnat i s tím o čem jsme v Listopadu neměli ani tušení. Slyším- li, že Univerzita Karlova pořádá kurzy ve kterých se mají učitelé naučit jak společensky korektně oslovovat studenty, kteří prošli změnou pohlaví (trans) anebo ty, kteří se nemohou rozhodnout, jestli patří mezi muže, či ženy (nebinární) chápu, proč se některým občanů zdá svět sotva pochopitelný.

Ale co s tím, když současně ubývá místa pro demokracii? Stále obtížněji se totiž hledá ve společnosti většina, která však je podmínkou demokratického rozhodování, ale i legitimity práva a přijatých zákonů. A výsledek letošních voleb, přes jinak zřetelně vyjádřenou parlamentní vůli, k nalezení takové většiny rozhodně nepřispěl. A nejen to. Ústavní a jiné soudy ve Spojených státech i v Evropě ruší jako protiústavní i ta rozhodnutí, která mají podporu velké části občanů. U nás o bezdoplatkových zónách, v Německu o vyvlastnění velkých bytových společnostech, pro které se v referendu vyslovilo 56 procent Berlíňanů.

Není tak stále znovu přispíváno k pochybnostem, zda současné právo se svým popřením rovnosti a důrazem na individuální a menšinová práva se příliš nerozešlo se zdravým rozumem a přirozeným vývojem vztahů, jak si je podstatná část občanů přeje? Ke klidnému životu to rozhodně nepřispívá, protože je stále více patrné, že malé kroky k nápravě všeho rozhodně nebudou stačit a k velkým nám chybí nejen ona většinová vůle, ale již zmíněná atrofie všelikých práv, kterou jsme si sami vytvořili. Tak pěkné oslavy Dne bojů za svobodu a demokracii!