29. října 2021 - 04:20
Výstava byla realizována mimo jiné s podporou Velvyslanectví Ukrajiny v ČR a Ukrajinského ústavu národní paměti a měla za cíl seznámit návštěvníky s masakrem v rokli Babí Jar u Kyjeva a s percepcí této tragédie v rámci SSSR a samostatné Ukrajiny. Zvláštní akcent pak byl kladen na snahy o důstojné uctění obětí této tragédie, píše v komentáři Milan Skála, publicista a překladatel.
Události v Babím Jaru jsou již dobře popsány, a to nejen z pohledu historiografie. Tragédie v rokli na území dnešního Kyjeva, kde bylo v letech 1941-1943 popraveno přes 100.000 převážně Židů, ale i Romů, Ukrajinců a představitelů jiných národností se stala námětem k několika románům, filmům a dokonce symfonii č. 13 Dimitrije Šostakoviče. K největšímu masakru došlo ve dnech 29. a 30. září 1941, kdy speciální komando SS Einsatzgruppe za pomoci Wehrmachtu a dalších složek zavraždilo téměř 34 tisíc kyjevských Židů.
K tomuto vraždění přispěly i kolaborantské jednotky ukrajinské pomocné policie a milice. Ukrajinští policisté vyhledávali Židy a odváděli je na místo určení, kde je předávali německým bezpečnostním složkám. Svlékali je před popravou. Tuto činnost doprovázeli bitím. Hlavní svědectví o jejich činnosti poskytl ukrajinský spisovatel Anatolij Kuzněcov ve svém legendárním dokumentárním románu Babí Jar, který v SSSR poprvé vyšel časopisecky v roce 1966, a poté v necenzurované verzi v roce 1970 na Západě, kam autor emigroval. Z vědeckých prací, které vyšly v poslední době na toto téma, zaujme především článek v časopise Osteuropa 1-2/2021, jehož autorem je německý historik Bert Hoppe. Podrobně v něm popisuje složení nacistických jednotek, které se účastnily tohoto masakru, včetně útvarů zformovaných z etnických Ukrajinců a jejich součinnost, kterou poskytovaly říšské armádě.
O konkrétní účasti ukrajinských kolaborantů na masakru v Babím Jaru se ale návštěvník této původně ukrajinské výstavy vůbec nic nedověděl. Jako pachatelé byli obecně označeni nacisté, a konkrétně jednotky Einsatzgruppe. Místo toho se dověděl obecnou, s tématem Babího Jaru bezprostředně nesouvisející informaci o Ukrajincích, kteří zachraňovali Židy a obdrželi titul Spravedlivý mezi národy. To ale není jediná zvláštnost této výstavy.
Jeden z výstavních panelů byl věnován osudu ukrajinským nacionalistům, kteří byli v Kyjevě v době okupace popraveni. Jmenovitě zde byli uvedeni Ivan Rohač, Volodymyr Bahazij a Olena Teliha. Pro většinu českých návštěvníků patrně nepříliš známé osobnosti. K Ivanu Rohačovi bylo pouze uvedeno, že byl redaktorem Ukrajinského slova. O bližším zaměření tohoto periodika, tedy že se jednalo o pronacistický a antisemitský časopis, zde nebylo ani slovo. Z jeho volně dostupné digitalizované verze na internetu vyplývá, že Rohač byl dokonce jeho editorem. 2. října 1941, v době pokračujícího vraždění Židů v Babím Jaru, v něm vyšel článek s titulkem Hlavním nepřítelem Ukrajiny jsou Židáci. Hovořilo se v něm mimo jiné o nadvládě Židů, ponižování Ukrajinců a údajných zvěrstvech, která Židé spáchali za 23 let vlády sovětů. Anebo 9. října 1941 článek s titulkem Malý dům, ve kterém autor moralizuje nad tím, že na Ukrajině je stále ještě mnoho nepřátelských elementů škodících národu. Konkrétně píše: „Židé, kteří jsou dosud v Kyjevě a maskují se za různé národnosti – Řeky, Armény, Ukrajince, Rusy, platí desítky tisíc rublů za příslušné doklady a vedou diversní činnost.“
Další ze jmenovaných ukrajinských nacionalistů Volodymyr Bahazij byl primátorem Kyjeva v době okupace v letech 1941-1942. 30. prosince 1941 zveřejnil ze své pozice v časopise Nove ukrajinske slovo výzvu obyvatelům Kyjeva, aby přispěli na zimní pochod německé armády. Výzva začínala slovy: „Vítězná německá armáda osvobodila Ukrajinu od židácko-bolševické nadvlády.“ Ředitel Ukrajinského židovského výboru Eduard Dolynskyj uvádí, že se Bahazij osobně zúčastnil několika poprav v Babím Jaru a přivlastňoval si židovský majetek a rozděloval židovské byty. Odvolává se na protokol o výslechu obviněného Vasyla Pokatyla, ukrajinského policisty a osobního ochránce Bahazije, kterého v březnu 1945 vyslýchal SMERŠ. K 80. výročí masakru v Babím Jaru plánoval magistrát města Kyjeva za podpory Velvyslanectví SRN na Ukrajině a dalších organizací ustanovit Bahazijovi jako oběti nacistického režimu pamětní kámen (tzv. Stolperstein). Německé velvyslanectví ale od projektu na poslední chvíli odstoupilo s tím, že životopis Bahazije není zcela jasný a je třeba jej doplnit. Stránka s jeho údaji byla odstraněna z projektu.
Poslední z uvedené trojice popravených nacionalistů Oleha Teliha, významná ukrajinská básnířka žijící v meziválečném v Praze, byla rovněž redaktorkou Ukrajinského slova. Spolupracovala s dalším pronacistickým a antisemitským časopisem Volyň. V okupovaném Kyjevě byla jednou z organizátorek „kulturního“ života. Tak např. v časopise Dzvin se 24. února 1942 uvádí: „V Kyjevě se znovu začíná rozvíjet kulturní život. Díky podpoře německé vlády byl nedávno založen tvůrčí Svaz ukrajinských spisovatelů, v jehož čele stanula známá ukrajinská básnířka Olena Teliha. Vláda poskytla svazu zvláštní budovu.“
Existuje několik teorií, proč byli tito nacionalisté popraveni. Všechny se ale v zásadě shodují v tom, že se znelíbili nacistům pro svou silnou snahu o vybudování nezávislého ukrajinského státu, což nebylo v záměru Třetí říše. Nejedná se tedy o typické oběti nacismu. Tak jako mnozí další nacionalisté příchod nacistů vítali a přímo či nepřímo se podíleli na jejich mašinérii, která je poté semlela. Klást jejich památku naroveň památky desetitisíců nevinných obětí zvláště židovského původu, které přišly o život v Babím Jaru, je sporné.
Jeden z dalších výstavních panelů nazvaný „německé tábory“ seznamuje návštěvníky se syreckým koncentračním táborem, který se nacházel nedaleko od Babího jaru. Kromě složení zajatců je na něm uvedeno, že vězni byli používáni k těžké práci. Pro změnu zde ale chybí podstatná informace o dozorcích, kterými v tomto táboře byli, jak uvádí Bert Hoppe, příslušníci ukrajinské pomocné policie.
Největší údiv ale budí skutečnost, že tato výstava byla realizována za podpory Ukrajinského institutu národní paměti. Tato organizace, která je součástí ukrajinské exekutivy, v zásadě určuje správnou interpretaci dějin Ukrajiny včetně jejího použití. Nezřídka bývá oponenty obviňována z přepisování dějin a tolerance k historickým osobnostem, které spolupracovaly s nacisty. Institut se např. angažoval v soudním procesu za přejmenování kyjevské ulice po Romanu Šuchevyčovi, mimo jiné veliteli nacistického praporu zvláštního určení Nachtigall, jenž je podle mnohých zahraničních historiků zodpovědný za protižidovské pogromy a etnické čistky Poláků. Na oficiální stránce institutu vyšel 9. prosince 2019 oslavný článek s názvem Třída Bandery a Šuchevyče v Kyjevě bude! Institut národní paměti vyhrál u odvolacího soudu. Dále byl institut stranou v soudním procesu proti zákazu propagace znaku ukrajinské divize zbraní SS Galizien. Spor vyhrál. Tato nacistická symbolika v současné době nespadá na Ukrajině pod zákon o zákazu propagace nacismu a komunismu. Ukrajinský helsinský výbor ale přidal tento znak mezi symboly nenávisti.
Je neobvyklé, aby výstava v židovském museu byla realizována za podpory instituce, která veřejně bojuje za přejmenování ulice po bývalém nacistovi a symboliku zbraní SS nepovažuje za nacistickou.
Na Ukrajině dochází po roce 2014 k systematickému přehodnocování dějin. Ukrajina a Ukrajinci jsou podle nového výkladu líčeni pouze jako oběti a jejich podíl na holokaustu, anebo na druhou stranu na budování totalitního SSSR je popírán. Zdůrazňuje se vysoký podíl Ukrajinců vyznamenaných titulem Spravedlivý mezi národy, ale o kolaboraci části nacionalistů včetně jejich elit s nacisty a účasti na protižidovských pogromech se převážně mlčí.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)