Eurokomisařka Věra Jourová často mluví o svobodných médiích (nejčerstvěji v pořadu Evropské problémy nejen s energiemi), a o potřebě tato svobodná média podporovat. Člověk poslouchá, jak jí ten termín samozřejmě a volně splývá ze rtů, a ptá se, jaká média to má komisařka vlastně na mysli? A když ji poslouchá dál, pochopí, že má na mysli všechna česká i všechna západní oficiální média, hovořící, jak víme, jedním hlasem. Hlasem Washingtonu a Bruselu o tom, že ďábel sídlí v Moskvě, případně i v Pekingu, duch božský se vznáší jen nad metropolemi Západu, a hlásat cokoli mimo tuto představu je omyl a poklesek, ne-li dokonce cosi horšího.

Takže jen JEDEN HLAS! (Jako za raichu a za komunistů). To je onen podmiňující a charakterizující znak našich současných médií, o kterých Věra Jourová mluví jako o médiích svobodných. Je však možné označovat média, píšící a mluvící všechna stejně, jak to tato média činí, za média svobodná? Vždyť svoboda je co nejširší rozmanitost a mnohost idejí, názorů i hledisek, a svobodou též je, že lidem se všechna tato rozmanitost předkládá s tím, že je na nich, aby předložené posoudili a vybrali si z něj podle jejich názorů to správné a spravedlivé.

Ale cožpak, tohle, paní Jourová, naše média činí? Anebo vy jste v nich cosi podobného kdy postřehla? Vždyť je to úhor tak monotónní a vyprahlý, že lidé starší jej sledují se stále větší rozmrzelostí, a lidé mladí od něj odvracejí zrak vůbec, stejně jako by jej odvraceli od fotbalové soutěže, ve které by bylo předepsáno, že Slavia musí v každém zápase vyhrát 10:0.

Koho by tohle bavilo a kdo by se na takové zápasy chodil dívat? A když na tohle pomyslíte, nepřeběhnou vám před zraky desítky novinových stánků z vašeho okolí, ve kterých se to též hrálo na předepsaných 10:0, a to tak dlouho, až ty stánky zůstaly prázdné, pusté, a bez naděje, že se do nich život kdy znovu vrátí?

Zbývá už jen podivit se uvzatosti samozřejmě nejen vaší, paní komisařko, ale i Západu jako celku, vydávat média vpravdě – a to pro ten jeden hlas – totalitní, za svůj pravý opak, čili média svobodná. Proč se to děje?

Vysvětlení je jednoduché: svoboda má dobrý zvuk. Takže proč bychom slova s dobrým zvukem nevyužili a nepřilepili je na na to naše, co svobodné sice není, ale naším co nejčastějším a nejmasovějším opakováním, že to svobodné je, docílili po čase toho, že část obecenstva, odmítající dlouho rozvažovat, tuto falešnou tezi přijme. A bude dle ní i volit.

Což je jedna výhoda, ale je zde i výhoda další. Jestliže totiž ona část nepřemýšlivého obecenstva podlehla klamu a považuje tudíž dnes naše média oficiální za média svobodná, za co jiného než média nesvobodná musí považovat ta média (dnes zatlačená do podzemí internetu), která hlásají názory přesně opačné?

Takže dvojí výhra a výhra ovšem nepředstavitelná, kdyby se médiím oficiálním nedostávalo nejštědrejší podpory multimilionářů, jakými jsou Soros, Bakala a další. Ale jako kdyby oficiálním médiím ani tahle podpora, určená na zdolání soupeře, stále ještě nestačila, hodila jim letos na futro pět milionů eur též sama EU. A to snad jako příspěvek k jedné z nejdůležitějších zásad OSN o nepřípustnosti vnějšího zasahování do vnitřních záležitostí států.

Ale do čerta s takovými zásadami. Boj s pravdou stojí výš a stojí za to do tohoto boje peníze investovat.

Protože dosáhnout toho, aby ve společnosti byl slyšet opravdu jen jeden hlas, a to pochopitelně hlas náš, je cíl příliš žádoucí a potřebný na to, aby se počítalo, kolik to bude stát.

Že ano, paní komisařko?