Kovidová epidemie letí nahoru, k bolesti těch, kterým kovid našel jejich zdravotní slabiny, ale k radosti farmaceutických firem, které vydělávají na tom, že lidé stále cestují po světě jak šílení a roznášejí kovid a dávají mu podněty k dalším a ještě ostřejším mutacím.

Energetika je v krizi, což by byl úžasný výkon, kterým by se Evropská unie zapsala do světové historie, když začala mrznout poté, co jí až před barák dotáhli ještě druhou rouru s plynem. Jenomže ono to je ještě horší, Evropská unie tak chce na jednu stranu přihrát zvýšené výdělky těm bohatým a ty vydírané chudé poštvat proti tomu, co dodává ten plyn. A k tomu všechny masíruje strachem, aby se snadněji vládlo.

Potom jde do kopru i ekonomika a potažmo dobré mravy, které ani doposud nebyly nijak výkladní. Ale i o nich platí, že jsou průměrné, protože to, co nadchází, to je opravdu silná káva.

Pět politických stran využilo účelové změny volebního zákona a slepilo se do dvou volebních hnutí, které sice vyhrály volby, ale tak nějak ve špatnou dobu a ještě nešikovně. Jako strany sdružené do volebních hnutí by totiž neměly mít podle zákona nárok na ustavení politických klubů ve Sněmovně. Přesto si je však ustanoví, protože zákon se prý nesmí vykládat až tak doslovně.

Tento přístup, spolu s představou, jak přijímá nějaké pozitivní řešení toto duhové spektrum stran, které spojil jen negativismus, dává představu, o jaký vládní kabaret asi půjde. Zde půjde o těžkou šmíru, bez elegance a fištrónu.

Avizované obsazení některých rezortů (buďme spravedliví, možná budou i výjimky) však cuká bránicí i otrlým politickým sadomasochistům. Očekávané škody však nebudou legrační, protože budou reálné, a mohou být i tak velké, že je pocítí ještě i příští generace.

Vrcholným kouskem se pak rýsuje být obsazení ministerstva zahraničních věcí pirátem Janem Lipavským, nominantem, kterému moře evidentně sahá sotva po kotníky. Byl sice voliči „odkroužkován do pryč“, přesto však s planoucím pohledem kádrováka hodlá přijmout jednu z nejvýznamnějších ústavních funkcí a provést na rezortu něco na způsob kulturní revoluce.

O kompetenci Lipavského svědčí styl jeho práce, o němž si můžeme udělat představu z hodnocení jeho bakalářské práce, kterou nazval „Politizace ruských energetických dodávek na příkladu zemního plynu“.

Už z názvu je tedy zřejmé, že Lipavský zná odpověď dříve, než byla položena otázka. Proto asi nepokládal za nutné text ani jednou konzultovat, jak se vyjádřil vedoucí této práce. Není pak divu, že dílo není hodnoceno jako kdovíjak přesvědčivé, a k obhajobě byl připuštěn s odřenýma ušima.

Co v posudcích zaznělo?

Například, že „práce se pokouší analyzovat postavení Ruska jako dodavatele zemního plynu pro Evropu“. --- Ano, „pokouší se“ je správný, i když asi přece jen trochu nadsazený pojem.

„V práci chybí analýza ruských zdrojů zemního plynu“. --- Jistěže, taková drobnost, pro někoho sice  podstatná, ale kdepak na Lipavského s materialistickými argumenty, jemu je ideologicky vše jasné.

„Téma je tedy nesmírně široké ... i proto velmi překvapuje rozsah textu, který jen nepatrně překračuje minimální počet stránek určený pro bakalářskou práci. Práce se tak nevyhne povrchnosti...“. --- Nevím, zda jsem předpojatý, ale maně jsem si vzpomněl na údajný krejčovský posudek Vasila Bilaka „na saka nepouštět“.

„Doslova minimalisticky je pak pojata kritika pramenů a literatury. ... Novinové články jsou zařazeny mezi primární zdroje vedle koncepcí a vládních materiálů ... Velkou nevýhodou pro práci je pak přirozeně to, že autor nepoužívá vůbec rusky psané zdroje.“  --- Autor se zřejmě důsledně vyhýbá všem zdrojům, které by mohly narušit jeho ideologickou zaťatost. Použité zdroje jsou sice výběrové a ještě k tomu minimální, ale to je přece zbytečné, když autor všechno ví lépe a předem.

Velmi signifikantní je hodnocení, že „práce trpí extrémně širokým vymezením tématu, díky kterému vlastně na otázky ani neodpovídá, ale pouze je naznačuje. Autor tak sice dochází k jasnému závěru, ale z výkladu se příliš nedozvíme, proč k němu došel.“

Nu – a něco takového nyní má šéfovat naší zahraniční službě.

Chytne-li prezidenta Zemana záchvat neodolatelné škodolibosti až sadomasochismu, tak Petru Fialovi tohoto „zaminíra“ jmenuje, a pak se bude smát, až se ošetřující lékaři budou domnívat, že se jim ty přístroje zbláznily.
Byl by to současně test psychosomatické kondice a schopností diplomatů, jak rychle a důkladně Lipavskému namydlí schody, protože jejich hodnocení se odvíjí od toho, jak jsou úspěšní ve svých postech, což přímo závisí na prestiži státu, který zastupují, a prestiž státu se odvíjí od zahraničně-politické trajektorie, kterou ten stát sleduje – a když se vše limitně blíží nule, trpí tím i prestiž a kariérní vyhlídky diplomatů, kteří se nutně musí nominací lidí typu Lipavského cítit uraženi nejen profesně, ale i lidsky.

Druhou variantou může být, že Petr Fiala zná tu osvědčenou praxi „bílých králíčků“, o níž se vypráví historky mezi výtvarníky. Šlo prý o jakéhosi slovutného profesora, jehož duch se již svobodně toulal, kde se mu zachtělo, tělo ho však stále drželo na akademii. Studenti, aby získali dobré hodnocení svých prací, namalovali vždy na obraz nějakou hrubku, na kterou stařičký profesor stačil přijít a vytknout ji. Student výtku okamžitě přijal, čímž se profesor velmi uspokojil a dále již nekafral.

Petr Fiala tedy možná zkouší předhodit prezidentovi Jana Lipavského coby bílého králíčka, kterého Zeman s potěšením zkritizuje a odmítne, čímž se uspokojí, a když Petr Fiala navrhne někoho jiného, bude mít prezident svou roli v ústavních hrátkách za splněnou už do toho nebude dále kafrat a vládu jmenuje.

Nesmíme ale zapomenout, že ve frontě na jmenování ministrem zahraničních věcí hřadují i další osoby, výrazně profilované tak, že by se nám po Lipavském ještě mohlo stýskat....končí upozorněním svůj komentář Jan Schneider.