Tou dobou se na východ od nás rozjížděla glasnosť a perestrojka, jakési pokusy modernizovat sovětský systém, vnést do něj trochu „lidské tváře“, kterou jsme ještě pamatovali z dob Pražského jara. Tehdejší sovětský panovník Michail Gorbačov nám nemohl nepřipomenout osmašedesátnického Alexandra Dubčeka (mimochodem, za pár dnů, 27. listopadu, si můžeme připomenout 100. výročí jeho narození). Ti skeptičtěji založení sice připomínali, že Gorbyho úsilí může být marné, protože proti sobě má mocnou aparátnickou, vojenskou a kágébáckou zeď, ale přece jen byl pro nás v druhé půlce 80. let zjevením a znamením aspoň malé naděje.

Když pak zavítal v roce 1987 do Prahy, poprvé po mnoha letech ho vítali občané dobrovolně a s radostí. Jaké pak bylo zklamání, když vyslovil onu slavnou větu „éto vaše dělo“ (to je vaše věc), a tím dal ruce pryč od vývoje v satelitech. Načež se hlavním komunistou u nás stal Miloš Jakeš, jenž rozhodně neměl pověst myslitele, natož reformátora. On a pár jemu podobných (Bilak atd.) pak dokonali dílo zkázy. Jejich urputná hloupost a neschopnost dovedla režim až k totálnímu rozvratu. Ne že by příčinou listopadu 1989 bylo právě toto, jak víme, rozpad sovětského impéria měl mezinárodní rozměr, ale totální ztráta důvěryhodnosti našich lídrů mohla leccos urychlit. Třeba jen překonání strachu obyčejného člověka s klíči na náměstí. Těchto kašpárků není třeba se bát.

Proč ty staré věci připomínám dnes? Protože zde máme podobnou „partu hic“ v podobě Pirátské strany. V předchozích volbách 2017 svou neokoukanou agendou (stop cenzuře, svobodný internet, konec kopírovacího monopolu atd.) uhranuli zejména mladší voliče a dostali se v nečekaném počtu do Parlamentu, a tedy k příležitosti předvést, co (ne)umí. Předváděli to věru snaživě. Nebylo jediné věci, k níž by se Piráti nevyjádřili.

Najednou z těch hipísáckých či dredatých hlav začala vypadávat „moudra“, až jsme se nestačili divit. Piráti rozuměli všemu: zemědělství, ekologii, národnímu hospodářství, sociálním věcem, zahraniční politice, a tam, kde přece jen váhali, vždy byla po ruce nějaká pomocná fráze z útrob EU. Kolikrát jsme od Pirátů slyšeli větu: „To nemůžeme sami rozhodnout, uděláme, co řekne EU“? Dospělo to tak daleko, že pirátští šéfíci jezdili do Bruselu žalovat na jiné české politiky. Sešly se tu tedy tři opravdu nesympatické fenomény: arogance, věcná neznalost a udavačství. Voliči tento smrtící koktejl odměnili letos propadem Pirátů na pouhé čtyři mandáty. A to už zjara prezentovali předsedu Bartoše jako jasného budoucího premiéra, a ten se takto jezdil předvádět i do struktur EU. Inu, pýcha předchází pád.

Nicméně byla by velká škoda, kdybychom o Piráty přišli docela. Právě na jejich příspěvku k našemu politickému životu totiž nejlépe vidíme, kudy námi chce EU manévrovat, jak nás připravuje o poslední zbytečky suverenity a činí z nás v ekonomické i politické rovině bezprávnou kolonii. Takže suma sumárum: Potřebujeme více bláznivých a arogantních pirátských pošuků, více Hřibů, Lipavských, Bartošů, Ferjenčíků, Richterových a dalších. Jen díky jejich dílu a chaosu, který kolem sebe šíří, lidi konečně pochopí, kam a do jaké katastrofy nás jejich prostřednictvím tlačí EU. Jen díky jejich „aktivitám“ snad lidi pochopí, koho nemají volit v komunálních volbách, aby pirátští radní konečně přestali ovlivňovat naše školství a prostřednictvím aktivistů z Člověka v tísni přestali vymývat hlavy našim dětem progresivistickými a LGBT+++ bláboly.