Sputnik si povídá s jedenadevadesátiletým profesorem slavistiky Miroslavem Mikuláškem. Společně listujeme ve vzácné, klasické knize Skabičevského Historie literatury ruské 19. stol., již pro české čtenáře převyprávěl A. G. Stín. Nahlížíme i do modernější knihy Ruská klasická literatura z pera R. Parolka a J. Honzíka. Profesor Mikulášek se s námi dělí o své dojmy z Dostojevského…Thomas Mann o něm napsal, že je to „první psycholog světové literatury“. Druhorozený syn životem uštvaného štábního (vojenského) lékaře, který sebe pokládal za raznočince, jehož zabili jeho nevolníci za tvrdé zacházení. Matka pocházela z kupeckého rodu. Dostojevskij náleží k ruským spisovatelům, kteří vstoupili do literatury ve 40. letech 19. století, byl takříkajíc synem města a inteligentního proletáře; jiní spisovatelé byli syny venkova a bohatých statkářů… Pane profesore, Dostojevskij – jak moc se vymykal?Miroslav Mikulášek: Od dětství býval, jak známo ze sekundární literatury, churavý, nervózní, vášnivý, podrážděný. Jiní ruští spisovatelé jako Tolstoj, Gončarov, Turgeněv nepoznali bídu života a osobní nouzi. Psali klidně a uhlazeně. Dostojevskij prakticky vždy spěchal.Musel?Přinucen okolnostmi. Potřeboval honorář, aby vůbec mohl žít. Nepsal proto tak harmonicky jako Turgeněv ani nestranně jako Gončarov... Své hrdiny prožíval a strádal s nimi… Jeho autorskou metodou je rozčilení, dialog. Na rozdíl od jiných si z donucení sáhl na samé dno života jednotlivce.Dnes 11. listopadu si připomínáme 200 let od narození (podle starého ruského Juliánského kalendáře se však narodil 30. října, pozn.).Ano, sáhl si na dno. Bratrovi v očekávání smrti (popravy) sdělil, že je důležité, aby člověk zůstal člověkem mezi lidmi, ať se kolem něho děje, co se děje…V tomhle prý spočívá podstata života. Obecně se soudí, že spisovatel by neměl mít na růžích ustláno, jen tak vznikají velkolepá díla. Čili mít se Fjodor Michajlovič „dobře“, kdoví, zda by napsal svá velká díla v podobě, jež uchvátila nejen Rusko…Spolu se šesti sourozenci se už v mládí Fjodor Michajlovič učil francouzštině a latině. V Historii ruské literatury 19. století Skabičevského (česky v úpravě A. G. Stína) seznáváme, že Dostojevskij již za studií tíhl k melancholické náladě, poněkud nečekané u tak mladého člověka, který trpěl navíc epilepsií. O stavech duše – občas nervózní popudlivé a hypochondrické –, lačnící po „krásném a vznešeném“ v těch časech (30. léta) se velký autor zmínil v Deníku spisovatele (1876). Víme, že mladý Dostojevskij znal práce evropských klasiků – Goetha, Schillera, Huga, Balzaca…Prolínají se v něm romantické a realistické tradice…Nezapomeňme na Cervantesovu postavu Dona Quijote. Tento „malý“ člověk se vzepřel „větrným mlýnům“; uchvátil západního čtenáře svým heroickými výkony. Byl však ve své podstatě „směšný“. U Dostojevského mizí směšnost toho, kdo hledí, aby vzal osud do svých vlastních rukou. Je jedno, zda nakonec uspěje, hlavně, když se pokusí utkat se s osudem. Dostojevskij nepotřeboval „čin“ maskovat komičností.Po ukončení studií učiliště s tvrdým kasárenským drilem (tehdejší car Mikuláš I. obdivoval německé prušáctví), vstoupil do činné služby u petrohradského inženýrského velitelství. Už tenkrát neuměl dobře hospodařit s penězi, většinu prostředků měl prohrávat v kulečníku a ruletě (v 60. letech napsal v zahraničí román Hráč). Stesky po penězích jej pak provázely po celý život.Dostojevskij je zajímavý tím, že se chopil role profesionálního autora. Který literát, pokud nedědí majetek, se ihned „topí v prostředcích“? A pokud ano, je dobrý literát? Nejvíce vždy stojí klišé, ale to literaturu dobrou apriori nedělá…Roku 1844 si vybral tvůrčí činnost jako svou profesi. Napřesrok spatřil světlo světa jeho první realistický román Chudí lidé, který slavil ihned úspěch. Dostojevskij pak říkal, že toto dílo „psal (ve 23 letech, pozn.) s vášní a skoro se slzami“. Traduje se, že velký ruský literární kritik Bělinskij přečetl tento Dostojevského rukopis za jedinou noc, jedním dechem, tiskem vyšel v almanachu Petěrburgskij sbornik (1846). První a poslední romány jsou propracované, neprojevuje se na nich časová tíseň, byť poslední román zůstal nedokončen…V čase před nuceným vyhnanstvím spisovatel popřával socialismu ve smyslu utopického humanismu, přesto byl člověkem pevné náboženské víry, horečně věřící v lepší budoucnost.Čeští čtenáři možná znají Dostojevského romantický milostný povídkový cyklus Bílé noci (1848). Končí tím první období autora v čase před nuceným vyhnanstvím. Mládí obvykle provází cizí četba a utopické představy… Politické nálady Dostojevského se tehdy formovaly příklonem k tzv. socialistickému kroužku Petraševskéhо...Členové kroužku studovali zakázané politické knihy Fouriera, Proudhona, Saint-Simona, Cabeta… Pánové tohoto kruhu zavrhovali plně ruské nevolnictví, úřední přehmaty, přísnost censury atd.Byli toho mínění, že pro Rusko není dobrá cesta revoluce…Čekali, že reformy přijdou od panovníka – seshora. Dostojevskij nevěřil navzdory četbě evropským sociologům. Jejich učení pokládal pro Rusko za nevhodné, ba fanatické. Přál si, aby ruský národ našel poučení ve vlastní historii, v občinovém hospodaření… Ve společně provozovaných manufakturách, tzv. artělích…Věřil v Boha a nesmrtelnost duše, resp. v národně pravoslavný a křesťanský ideál, dále ve svobodnou vůli jednotlivce, který je odpovědný za své skutky, za něž má následovat buď spravedlivá odměna, nebo trest.Dostojevský kárá západní „anarchistický individualismus“. Pravidlem mravního života má být podrobení svého „já“ vyšší zásadě…V roce 1849 si na kroužek došlápla státní policie. Dostojevskij byl spolu s dalšími třiceti petraševci zatčen. Další noc již trávil ve vězeňských kasematech Petropavlovské pevnosti. Dostojevskému se mj. inkriminovalo, že na schůzkách souvěrců přečítal tzv. list Bělinského Gogolovi, který měl být „plný drzých a zločinných slov proti vrchní státní moci a pravoslavné církvi…“ (Viz A. G. Stín)Dostojevský byl spolu s jinými petraševci odsouzen k popravě zastřelením.Odsouzenci už stáli na popravišti. Dostojevskij zažil tudíž abnormální chvíle předsmrtného očekávání, které později vylíčil v románu Idiot. Žil s vírou, že mu zbývá posledních pět minut života. V ten okamžik mu bylo 27 let a tato epizoda ovlivnila zbytek jeho tvorby. Nedovedu si představit čekání na smrt. Duševní zvrat. Copak odsouzenci mohli tušit, že budou omilostněni? Toto je dostatečný důvod k šílenství.Autor během minut před popravou, z níž sešlo, obsáhl psychicky celou škálu duševních stavů, které vyústily v nekonečnou zlobu a přání, aby to vše užuž skončilo. Jeho životopisci hovoří o druhém autorském období, které vystřídalo první utopickou fázi. Dostojevskij hloubkou svého talentu představil vlastní vidění, vlastní model civilizace…Na zbraních popravčí čety prý cvakly kohoutky. Důstojník se chystal vydat povel k palbě, ale v tu chvíli přišla zpráva, že car daroval odsouzencům na smrt milost.Dostojevskij ztratil veškerá šlechtická a občanská práva, byl poslán do vyhnanství do Omsku, na čtyřleté nucené práce. Počítalo se, že skončí jako řadový voják některého ze sibiřských pluků. Spořádaně si odpykal 4 roky trestu, načež se stal řadovým vojínem pěšího pluku v Semipalatinsku…Své dojmy a zkušenosti z omského vězení, ze života mezi trestanci-vyvrhely, ze ztráty svobody… sepsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij v tragické epopeji nazvané Zápisky z mrtvého domu (1861).Toto dílo, které chválil hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj, je cenným výtvorem světové literatury a náš Leoš Janáček na motivy tohoto románu napsal stejnojmennou operu.Dominantním poznáním je fakt, že trestnice, ani nucené práce jednou zkaženého, (okolnostmi) zničeného člověka vůbec nenapraví. Ale i ti největší z hrdlořezů (ve vězení byli také lidé nespravedlivě potrestaní) tehdy utichali, vzpomíná Dostojevskij, např. na svátky narození Páně. Chce se tím říci, že „i v největším zločinci je jiskra Boží“. Dostojevskij vlastními slovy – „Tam teprve [ve vězení] jsem porozuměl a pocítil, že také já jsem Rus, že také já náležím k národu ruskému. Všechny mé nejlepší myšlenky zrodily se tenkrát v mojí hlavě, nyní se jenom vracejí, a to ne tak jasně…“Když nastoupil nový car Alexandr II., Dostojevskij byl povýšen na důstojníka. R. 1859 se směl vrátit do evropského Ruska, poté do Petrohradu. V 60. letech spatřil světlo světa román Uražení a ponížení.Dostojevský získal souhlas k cestě po Evropě, která jej však rozčarovala…Autor se na cestách Evropou utvrdil v tom, že Rusko musí kráčet vlastní cestou. V době, kdy Dostojevskij přišel o ženu a bratra, napsal klíčový román Zločin a trest, jehož ústředním hrdinou je kající se nihilista. Zločin a trest posílil slávu Dostojevského. V letech 1867-71 pobýval literát v Německu, Švýcarsku, Itálii…Tou dobou Dostojevskij každý rok vyprodukoval jeden velký román. Napsán byl Idiot (1868), Běsi(1870) … V Idiotovi se autor pokusil o zachycení čistoty a krásy lidské duše. V Běsech vidíme román-pamflet, namířený proti liberálům a běsy posedlým nihilistům. Pranýřuje se ateismus a anarchismus… Kritizuje se i povrchní socialistická představa o rovnosti lidí…Volně zacitujme z dopisů Dostojevského: „Jsem dítě své doby, dítě víry a pochybností. Bude to tak asi do mého hrobu. Co sil mě stojí má touha věřit! Nicméně Bůh mi posílá minuty, v nichž jsem zcela klidný. Jsou to chvíle, kdy je mi vše jasné a je mi vše svaté. Věřím, že není nic Krista dokonalejšího… Kdyby mi někdo dokázal, že Kristus je mimo skutečnost, pak bych raději zůstal s Kristem než s pravdou“….Během poslední dekády života se jeho finanční poměry zlepšily. Autor pak roku 1876 začal vydávat Dněvnik pisatělja s měsíční periodicitou, který měl o rok později 3 000 předplatitelů. Bratry Karamаzovovy vydává roku 1880, jde o nedokončenou rozsáhlou filozoficko-dramatickou epopej, založenou na filozofických rozhovorech nasycených geniálními myšlenkami. Jde o výjimečně propracovaný román, autorovo poslední slovo ke koncepci světa, k problému Ruska a Evropy.U Dostojevského vidíme tendenci smíření člověka s Bohem. Posledních osm let života trpěl Dostojevskij dýchacími problémy, zemřel na protržení plicní tepny. Rakev doprovázelo 67 deputací různých spolků a ústavů s věnci, 15 pěveckých sborů. Pohřben byl 2. února na hřbitově Alexandro-něvského kláštera. Car Alexandr II. vdově Dostojevského dal roční penzi 2 000 rublů. I Dostojevský v osobní rovině musel řešit otázku, co je vlastně po smrti? Každopádně na Západě je Dostojevskij neméně znám než jiný ruský autor Lev Tolstoj. Oběma ruským autorům jsou věnovány celé semináře na různých univerzitách světa. Dostojevského pohled je cenný tím, že je nerozlučně spjat s mohutným vlastním prožitkem.Dostojevskij soudil, že západní abstraktní ideály nenalézají odezvu v ruské skutečnosti. Ruskou inteligenci považoval za nihilistickou, odtrženou od lidu.Záleželo mu na Rusku, jemuž Bohem určeno jest obnovit svět (poté, co Rusko převezme to nejlepší z jiných /západních/ kultur) – avšak bez boje a krve. Věřil, že Rusko pomůže upevnit na Zemi křesťanství v podobě pravoslaví, jemuž oddáni jsou právě Rusové. Dle mínění Dostojevského v pravoslaví je spása celého světa i jednotlivců, jež nastane ovšem bez nenávisti a zla. Nevěří v Západ, protože tomu není bratrství lidí nijak vlastní, spíše přetvářka nežli upřímná empatie.Spisovatel kritizoval ale také stinné stránky ruské reality viz bezpráví páchané na prostých lidech.Věřil v odměnu či trest, jichž se má člověku dostat za jeho skutky. Věřil ve výjimečné postavení ruské ženy (toto přesvědčení sdílel s revolučními demokraty), tedy v to, že žena vydrží více než muž a že její pohnutky jsou upřímnější. Dostojevskij uplatňuje ženské hrdinky, které si s turgeněvskými v ničem nezadají. Dám ještě jiný jeho citát: „Náš úděl je celosvětovost, nikoli však mečem získaná, nýbrž cestou úsilí sjednocení všech lidí.“ (1876)Dostojevského díla jsou složitá, opatřená labyrinty vedlejších epizod, jeho romány se hemží postavami.Jednou z kulis jeho děl je noční Petrohrad, podzimní nepohoda, bláto, plískanice, chlad, mlha, sníh. Svými díly se podobá pochmurným románům Dickense. U Dostojevského nalézáme věrný popis duševně nemocných. Z hlediska psychopatologie Dostojevskij snad předběhl i dobovou vědu.Ve svých dílech popsal epileptickou auru (Myškin v Idiotovi), mravní pomatenost (Raskolnikov ve Zločinu a trestu), vášně i afekty, dotěrné myšlenky, náboženství, pohlavní pudy, alkoholismus, muka a útrapy.U Skabičevského čteme, že Dostojevskij popisuje ve svých postavách lidi krotké, dravé, altruisty i egoisty, prostopášné cyniky. Zrcadlí se v nich sympatie s dětmi, rád poslouchal jejich hovory, naivní rozmluvy. Domníval se, že nadějí pro svět sežraný hříchem jsou děti, čistého ducha a srdce. Dostojevskij byl nejen umělec, ale také publicista a umělecký teoretik, zároveň se blížil slavjanofilům. Člověk trpí tím, že odpadl od Boha, říká. Nápravu vidí v pokání…Jeho nejslavnější a světově uznávaná díla vznikla v 60. a 70. letech 19. století. V Zápiscích z podzemí čteme, že člověka nelze zredukovat na předem vypočitatelné síly a bez jeho souhlasu určovat jeho osud…s člověkem nelze jednat jako s číslem a věcí.V metodě ponoru do hlubin duše měl předchůdce, v Rusku jím byl Lermontov, na Západě Stendhal. Od realistů Evropy se Dostojevskij odlišuje důrazem na aktivitu člověka, jenž se má vzepřít biologickému a společenskému determinismu.Základní principy existence, dobro a zlo, oběť i kat, to se skrývá na dně osobnosti každého člověka. Dostojevského hrdina vede sám se sebou vnitřní rozporuplný dialog. Děje se tak na pozadí komplexního vnímání světa. To je ten ruský literární syntetismu?Ve Spanglerově knize Zánik západu se říká – „příští tisíciletí patří křesťanství Dostojevského…“ Zajímavé, když to říká německý autor.Díky za rozhovor. Hovořili jsme s emeritním prof. PhDr. Miroslavem Mikuláškem, DrSc., naším předním slavistou a hermeneutikem.Sledujte náš kanál na jedné z nejbezpečnějších chatovacích aplikací Telegram, na kterém vám budeme přinášet aktuální zprávy a zajímavá videa.