Čína se zbavila pokladničních poukázek FEDu v objemu 143 miliard dolarů během tří měsíců. Naproti tomu nakoupila 600 tun zlata. Čína míří ke zlatému standardu.  Prázdné Wal*Marty můžou být brzy realitou!

Zásadní informace pro všechny investory na devizových trzích vyplula v tichosti na povrch v uplynulých dnech. Čína se v tichosti, skrze belgickou anonymní clearingovou firmu Euroclear, zbavila amerických dolarových pokladničních poukázek FEDu v hodnotě 143 miliard dolarů, a to během pouhých 3 měsíců [1]. Poprask, který to vyvolalo ve FEDu, si lze asi dobře představit v reflexi na vnitřní politiku americké centrální banky, která vymáhá na vládách cizích zemí veškeré informace o převodech vlastnictví bondů a pokladničních poukázek s předstihem, s odkazem na protiteroristická opatření, což je pochopitelně zástěrka.

Pokladniční poukázky (tzv. „treasuries“) jsou krátkodobé výnosové certifikáty se splatností maximálně do 1 roku, které se prodávají na finančních trzích za diskontní cenu oproti ceně nominální. Pokladniční poukázky jsou nejrychlejším zdrojem pro financování státních deficitů, protože státům poskytují velmi rychlé peníze a investorům nabízí konzervativní, nicméně zajímavé investice s jistotou výdělku v krátkodobém horizontu. FED však tvrdě vyžaduje registraci všech obchodů s poukázkami, aby měl přehled o tom, ke komu se dostává americký dluh.

Minulý pátek otřásla zlatými trhy zpráva, že Čína nakoupila 600 tun zlata. Země se tak stala největším držitelem zlatých rezerv na světě [2]. Tato informace jasně ukázala, že prosakující informace o čínském záměru přejít na zlatý standard, mohou mít reálný základ. Juan totiž je silně podhodnocen a vnitřní tlak v Číně na zvyšování mezd je neudržitelný. Čínský dělník chce západní standard, ale jakmile zdraží cena čínské práce, může to znamenat katastrofu pro čínský ekonomický růst, protože západní firmy začnou z Číny odcházet. Čína sleduje myšlenkou „zlatého juanu“ jediný cíl, zařazení juanu do prestižního klubu světových rezervních měn. Zájem investorů o juan je zatím vázán čistě na průmyslové vstupy offshore výroby v Číně a na placení daní. Ovšem představa zlatého juanu by mohla Číně uvolnit ruce a především závislost na stabilitě amerického dolaru.

Stezka ke zlatému standardu

V současné chvíli musí být Čína velice opatrná v krocích proti dolaru, protože čínské státní rezervy se topí v dolarech a je v nejvyšším zájmu Číny, aby se dolar udržel nad vodou. Zde bych rád upozornil a uvedl na pravou míru různé spekulace o zájmu BRICSu na dekomisi dolaru jako světové rezervní měny. BRICS primárně usiluje o vytvoření tzv. „koše rezervních měn“, který by paralelně působil vedle dolaru. Velký pozor však na domněnku, že tím se BRICS snaží o likvidaci dolaru. Proti tomu stojí Čína, která by s pádem dolaru riskovala pád vlastních dolarových rezerv a zhroucení celé čínské „dolarové“ ekonomiky. Čína se nejprve potřebuje zbavit dolarových rezerv a zároveň musí vybudovat silný juan, věrohodný pro investory v době, až opravdu dolar bude pro Čínu zcela nepoužitelný.

Čína zjistila už v roce 2009, že má tolik dolarových rezerv, že je nepůjde snadno konvertovat. Čína nakupovala v USA firmy, továrny, automobilky, nemovitosti. ale dolarové rezervy se zmenšit nepodařilo. Není pomalu za co utrácet. Čína navíc nemůže vrhnout naráz více dolarů na trhy, protože by došlo k prudkému poklesu ceny dolaru a k znehodnocení devizových dolarových rezerv Číny. Jsou to spojité nádoby. Prodej dolaru ovlivňuje cenu prodeje zbývajících dolarů.

Americké dolary, jakožto ničím nekryté poukázky, mají pouze takovou hodnotou, kolik se jich zrovna obchoduje na mezinárodních trzích. Mnoho lidí si myslí, že ty obrovské objemy tisknutých dolarů obíhají na trhu po celém světě. To ale právě není pravda. Více než devět dolarů z deseti je tzv. „deponováno“ v bankách mimo finanční trhy a do oběhu se nikdy nedostanou. Tím se zabraňuje masivní inflaci a znehodnocení dolaru, vzhledem k tomu, že dolary se tisknou pořád nové a teoreticky už by měl celý svět s nimi tapetovat pokoje jako s bezcennými papírky. Inflace navzdory kvantitativnímu uvolňování neroste, ovšem co roste, to je dluh.

Kdy inflace nefunguje?

Když je tedy natisknuto tolik dolarů a je vytvořen tak obrovský dluh, proč dolar a s ním USA už dávno nezkrachovaly? Tady je potřeba si uvědomit, že laická veřejnost spatřuje v penězích hodnotu. To je ovšem omyl. To, čemu dnes říkáme „peníze“, to jsou pouze poukázky. A teprve za tyto „poukázky“ můžete získat „hodnotu“. Abyste tedy pochopili, o co se jedná, nejde o množství natisknutých peněz ve společnosti, ale o hodnoty.

Není jednoduché princip peněz jako poukázek pochopit, takže si to uvedeme na příkladu. Představte si ostrov, kde žije 1,000 lidí. Ostrov má centrální banku. Na ostrově je policie a systém, který určuje, že veškeré obchody a služby budou vyrovnávány ve měně, kterou bude emitovat centrální banka. Banka uvolňuje peníze do oběhu (za úrok, ale to není nezbytně nutné). Pokud by byl systém vyvážený, stačilo by uvolňovat jen tolik peněz do oběhu, kolik se vyrábí na ostrově „hodnot“, aby lidé mohli mezi sebou obchodovat. Jenže systém ostrova je pokřivený. Armáda potřebuje zbraně, potřebuje financovat války s některými sousedními ostrovy.

A tak centrální banka natiskne více peněz. Armáda peníze vezme a nakoupí od ostrovanů zbraně, které oni vyrobí. V této chvíli by se zdálo, že je nakročeno k inflaci. Mezi lidmi je mnohem více peněz. Ale ono je to všechno jinak. Protože ostrované myslí na zadní kolečka a na důchod (vláda ostrova záměrně negarantuje státní důchody, aby nutila lidi ukládat vydělané peníze ihned zpátky do bank do penzijních fondů), tak peníze z trhu zmizí a jsou zpátky u bank. Inflace se tedy nekoná. Tenhle systém nemůže fungovat v rozvinuté zemi se silným sociálním systémem. Protože tam by lidé neměli motivaci peníze šetřit a rozhodli by se je ihned utratit.

Vláda ostrova si uvědomí, že při takto nastaveném chování obyvatel ostrova, kdy je zaručeno, že uvolněné peníze se ihned vrátí zpátky do bank (do penzijních fondů, na hypotekární splátkové účty, leasingové účty), je možné tisknout peníze libovolně dlouho, libovolně nekryté, protože peníze nezůstávají v oběhu. I když se rozhodnete peníze „bouchnout“ a koupit si za ně vytoužené věci, peníze se okamžitě otočí a opět skončí v bance na účtě prodejny nebo obchodníka. A ten ty peníze nebude dál pouštět na trh, bude je držet v bance.

Záhada deponovaných dolarů

Tím, že je většina dolarů, která kdy byla natisknuta, deponována nehybně uvnitř bank, je možné dále a neomezeně tisknout dolary a de facto jakoukoliv jinou měnu. Čím více je rozšířený zvyk ukládat peníze do banky namísto pod matraci, tím snáze lze tisknout ničím nekryté peníze. I z tohoto vyplývají poté snahy zrušit hotové peníze a používat jen platební karty a bankovní účty.

Vraťme se ale na náš hypotetický ostrov. Otázka zní: „Jakou hodnotu mají po 10 letech úspory občanů?“ A odpověď zní možná překvapivě: „Mají jen takovou hodnotu, kolik hodnot dokázali ostrované za těch 10 let vytvořit“. Ani o cent více. A vláda ostrova toto ví. Takže jak to řešit? Stačí přesvědčit některý ze sousedních ostrovů, aby dovážel na náš ostrov své zboží a výrobky a jako platidlo za tento dovoz akceptoval naše peníze, které si neomezeně tiskneme. To způsobí na našem ostrově blahobyt. Aniž bychom na našem ostrově hnuli prstem, zadkem, rukama, tak máme přesto plné obchody s laciným zbožím. Takový ostrovní sen.

Ale proč by ostatní ostrovy byly tak hloupé a za svojí práci a robotu akceptovali jakési potisknuté papírky? To lze zařídit jednoduše. Když naše peníze budou potřebné pro nákup suroviny, bez které se žádný ostrov neobejde. Pitná voda. Všechny ostrovy jsou krásné, ale dostatečný zdroj pitné vody má jen jeden. Je to ostrov nevyspělý, zaostalý. Ale my mu nabídneme ochranu před nepřáteli, kteří by ho mohli obsadit. A za tuto laskavost nebudeme chtít nic jiného, než to, aby tento ostrov veškerou svojí produkci pitné vody prodával ostatním ostrovům za naše papírky, které tiskneme na našem ostrově. Od této chvíle budou všechny ostrovy potřebovat naše peníze pro nákup nezbytné suroviny k přežití. My jim tedy poskytneme naše peníze a oni nám budou dodávat své výrobky a zboží. Aniž bychom hnuli prstem, aniž bychom vlastnili vrty na pitnou vodu, aniž bychom s čímkoliv nebo kýmkoliv obchodovali.

V takovém systému je tedy inflace potlačena, bez ohledu na objemy tisknutých peněz a přitom obchody jsou stále plné, aniž by obyvatelstvo ostrova vykazovalo nějakou výrobní činnost. Pokud jste dočetli až sem a říkáte si, že to je tedy pěkně vykutálený systém, potom už víte, jak funguje „americký ostrov“. A jistě už chápete, jaký je rozdíl mezi „penězi“ a „hodnotou“. Peníze, to jsou ty natisknuté papírky, které Američané posílají ostatním „ostrovům“ a naproti tomu „hodnoty“, to je to zboží v amerických regálech, které někdo jiný vyrobil a dovezl za tyto natištěné papíry.

Rámec dluhu je ohraničen hodnotami, které dlužník vlastní. Vše ostatní jsou bezcenné papíry. Pamatujte si to, až zase uslyšíte v televizi na mainstreamu analýzy o výši řeckého dluhu. Řecko disponuje hodnotami, které může poskytnout za natištěné euro-papíry. Když o tyto hodnoty přijde, přestane mít eurový dluh „hodnotu“ a zůstanou pouze natištěné papíry bez hodnot.

Čína se zbavuje dolaru, protože chápe onen rozdíl mezi penězi a hodnotami. Zlato je hodnotou, kterou je radno za natištěné papíry vyměnit vždy. Je to dobrá rada i pro drobné investory v dnešní době, kteří hledají uchování hodnot svých úspor a výdělků s ohledem na budoucnost, která nebude brát ohledy na nepřipravené.

-VK-

Šéfredaktor AE News