Filosof Stanislav Komárek definoval jednu ze základních vlastností naší poutě dějinami – cestu k opaku. Tato tendence provází všechny vzlety a pády naší moderní civilizace. Na jejím počátku jsou vždy učenci, kteří vymyslí nějakou ideologii, a prosazují ji natolik vehementně a dlouho, až se změní ve svůj pravý opak. Časová perioda od zvratu ke zvratu obvykle činí asi 60 – 70 let. Začalo to v 18. století osvícenským racionalismem, který poté vystřídal rozevlátý romantismus.

V současné době právě procházíme stejnou historickou transformací, která nejspíše vejde do dějin jako nejnázornější (černobílý) příklad Komárkovy teze. Jde o protičernošský rasismus. Po polovině 19. století ve Spojených státech vypukla kvůli zrušení otroctví a osvobození černošského obyvatelstva občanská válka Severu proti Jihu. Sever sice vyhrál, otroctví bylo zrušeno, ale právě ke konci devatenáctého století se objevily „vědecké“ teorie, které černochy označily za „podřadnou rasu“. V Evropě tuto roli v oněch teoriích hráli ještě Židé a Slované, což se naplno projevilo až po vítězství nacismu v Německu..
   

V USA to vedlo k rasové segregaci, černí nesměli s bílými jezdit ve veřejné dopravě ani bydlet ve stejných čtvrtích, dokonce i ve válce se toto rozdělení striktně dodržovalo, ačkoliv dle znění zákonů si všichni byli rovni. Změnilo se to až v šedesátých letech, kdy se společnost dle odkazu Martina Luthera Kinga opravdu stala barvoslepou, protože barva pleti přestala hrát svoji dřívější rozhodující roli. Od sedmdesátých let však zasáhli šiřitelé dobra, a vymysleli pozitivní diskriminaci. Nejen pro černochy, ale pro všechny menšiny. Ti všichni téměř automaticky vyhrávali konkurzy na místa ve státní správě, zejména se jim však usnadnil přístup k vysokoškolskému vzdělání. Netýkalo se to jen studentů, ale i přednášejících, včetně profesorů.
   

To byl onen zlom na cestě k opaku, tedy k novému rasismu s opačným znaménkem. Jak to již v dějinách euroatlantické civilizace chodí, nové totalitní ideologie a hnutí vznikají, rostou a nejprve se šíří v akademickém prostředí. Jejich počátky sahají až do sedmdesátých let minulého století, kdy se na univerzitě v Harvardu objevila tzv. Kritická rasová teorie (Critical Race Theory, CRT).
  

Podle jejích zastánců, což jsou vedle učenců, kteří ji přednášejí, hlavně levicoví aktivisté a na ně napojení američtí politici, protičernošský rasismus nezmizel, ale pouze se transformoval do méně nápadné podoby. Bílí občané USA si svou roli utlačovatelů černochů a dalších menšin zachovali i nadále, protože společenský systém dává bílým automaticky privilegia. Dá se říci, že každý běloch má rasismus ve svých genech.
   

Člověku, který zná evropské dějiny, běhá mráz po zádech, protože cosi velmi podobného hlásal nacistický antisemitismu. Tak jako tehdy je člověk automaticky vinen již tím, že se narodil s bílou barvou kůže. Obdobné je i zacházení s oponenty. Nejčastěji kritiky Kritické rasové teorie pronásledují za pomoci „cancel culture“ (kultura rušení), což je moderní forma ostrakismu. Nesouhlasící jedinec je pomlouván, skandalizován, bojkotován a nakonec vyhozen z práce či vyloučen ze školy.
   

Situaci vyhrocuje i to, že se obnovila rasová segregace, samozřejmě s opačným znaménkem. V kampusech univerzit černí studenti odmítají bydlet společně s bílými, totéž platí o přednáškách, chtějí být jen mezi svými. Všudypřítomný neskrývaný útlak bílé, stále ještě většinové populace, vede mnoho Američanů k přesvědčení, že levicoví aktivisté podporovaní prezidentem Bidenem ženou zemi do nové rasové občanské války. Ta by za současné situace rozděleného světa předznamenala konec euroatlantické civilizace. Paradoxem je, že o tuto dystopii usilují hlavně ti, kdož se v každém projevu ohánějí (liberální) demokracií, lidskými právy a budoucností naší planety.    
   

V tom posledním bodě je možná vysvětlení jejich počínání – oni milují planetu, ale nenávidí lidstvo (nebo aspoň lidi), protože si myslí, že naší planetě škodí. Proto se z nich stali naší civilizace hubitelé lítí.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)