Končí Konference OSN o změně klimatu. Z žádného výletu jsem se netěšil domů tolik jako z tohoto zeleného koncilu. Měl jsem zde totiž možnost vyzkoušet si „budoucnost“, kterou nám s papaláši z OSN připravuje Evropská komise. Klimahysterii nejlépe vystihuje hotel, v němž jsme s delegací Evropského parlamentu ubytováni. Na pokojích i ve stravovacích místnostech jsou okna pouze s jediným sklem. O zateplení budov a jiných „vychytávkách“ k úspoře energií se zde hodně mluví. Do praxe však na rozdíl od hotelů i bytů v ČR ještě nebyly zavedeny. V hotelu je proto zima jak v ruském filmu. Asi abychom si před hlasováním o závěrech konference zvykli na to, co bude znamenat zavedení povinnosti kupovat si emisní povolenky na vytápění i pro domácnosti.
Klimatická strava, kterou nám zde podávali, mi mnohokrát připomněla legendární film Křidýlko nebo stehýnko s Louisem de Funesem v hlavní roli. Míchaná vajíčka, která nám servírují k snídani, zřejmě dodává přímo továrna Tricatel. Ptal jsem se na jejich původ a bylo mi sděleno, že snídaně byla vyrobena ze sušených vajec. Dovezených zcela „ekologicky“ přes půl planety z Brazílie.

S výjimkou mořských ryb, které nám pořadatelé konference dopřáli k obědu hned dvakrát, což bylo předmětem kritiky ohledně „drancování oceánů“, mi z konferenční stravy nechutnalo nic. Směs kukuřičné mouky, stabilizátorů, emulgátorů a jiných „éček“ nacpaných do umělého střívka, které nám byly nabídnuty jako „klobása“, by si pod tímto názvem u nás nedovolil prodávat ani Agrofert.

Některé důsledky přechodu na rostlinnější stravu, kterou v rámci strategií Z farmy na vidličku a Biodiverzita 2030 prosazuje Komise, jsme si zde mohli ochutnat v podobě různých náhražek masa. Chutné to tedy rozhodně nebylo. Pochybovat si jako lékař dovoluji i o výživové hodnotě.

Musím se přiznat, že po třech dnech ochutnávání klimatické stravy, jsem včera večer dezertoval z areálu, v němž se summit koná. Po prokličkování davem fanoušků švédské záškolačky, který festival klimatického třeštění slaví v ulicích, se mi podařilo chytit taxíka, který mě dovezl do centra Glasgowa. V jedné ze stylových skotských hospůdek jsem si na spravení chuti a na oslavu svátku svatého Martina dal pečenou husu. Zapíjel jsem ji neekologickým Beaujolais Nouveau, což je mladé víno z letošní sklizně – u nás známé jako svatomartinské. Na závěr jsem si dal skotský národní nápoj whisky, který je klima-aktivistům rovněž trnem v oku, protože při jeho výrobě prý vzniká mnoho CO2.

Na „odčinění“ těchto klimatických kulinářských „hříchů“ jsem přijal závazek, že při projednávání klimatického balíčku Fit for 55 v Zemědělském výboru i v plénu Evropského parlamentu předložím pozměňovací návrhy, které se před likvidací pokusí zachránit nejen zemědělce a potravináře, ale výrobce hnojiv, oceláře, chemický průmysl a rovněž energetiku. Protože ocel potřebují zemědělci na stroje a nářadí k obdělávání polí, sjednal jsem si na příští týden schůzku se zástupci ocelářů, kteří mají výhrady ke klimatickému balíčku. Zemědělci potřebují na traktory a kombajny také pneumatiky a další díly, které nelze vyrábět bez chemického průmyslu. I s jejich zástupci jsem si dohodl jednání cílem společné přípravy pozměňovacích návrhů. Odmítnout jsem logicky nemohl ani energetiky, protože elektřinu potřebují nejen potravinářské firmy, ale my všichni.
A protože tím, co jsem zažíval během týdne na konferenci v Glasgowě, nehodlám trpět pro celý zbytek svého života, a nepřeji to ani Vám, jsem se rozhodl, že předložím i návrh na zamítnutí celého klimatického balíčku.