VIDEO: „Až dojde ropa“. A jak jsme se přemnožili a proč jsou války a jak jsme na ropě závislí

Ropa bývá často nazývána černé zlato. Je přirovnávána ke zlatu z důvodu bohatství, které vlastníkům ropy od začátku její využívání přinášelo a stále přináší. Je záhadná nejen způsobem, jakým vznikla, ale i tím, kde ji hledat a k čemu ji nejlépe využít, svým vlivem na technický a společenský rozvoj lidstva, tím, co dokázala natropit nejen v historii, ale i dobách nedávno minulých, a nakonec i tím, že nevíme, jak dlouho ji ještě budeme moci získávat. Jisté je snad pouze to, že existují důkazy o využívání ropy člověkem již před 6000 lety. Nad způsobem, jak a z čeho ropa vznikla, si lidstvo lámalo hlavu od doby, kdy ji poznalo, a přes veškerý vědecký a kulturní pokrok to není úplně jasné dodnes.

Podle jedné domněnky pochází ropa z lávy zemského nitra; podle jiné se k nám dostala ve formě spádu z vesmíru.Na posledně jmenované teorii věda poměrně dlouho trvala, neboť se odvolávala na spektrografická zjištění, že v atmosféře velkých planet a v plynovém obalu komet je ve velkém množství obsažen metan. Otázkou však je, jak by metan mohl projít zemskou atmosférou, aniž by se vypařil, neboť podobné látky nebyly v žádném meteoritu nikdy nalezeny.Další docela vědecky působící teorie tvrdila, že ropa vznikla z karbidu kovu ve vulkanickém prostředí uvnitř země. Slabým místem této hypotézy se stal fakt, že ropa se ve vulkanických oblastech primárně nevyskytuje a že ve směsi uhlovodíku ropy se nacházejí kromě jiného i složité odvozeniny organických látek jako chlorofylu nebo červeného krevního barviva hemoglobinu.

Ropa

V dnešní době převládá teorie, že ropa vznikla z uhlovodíku, tuku a bílkovin malých živočichů a rostlin za současného vlivu bakterií, enzymu, vysokých tlaku a teplot v zahnívajícím bahně mělkých pobřežních vod dávných moří. V tomto slaném prostředí probíhá proces rozkladu bez dostatku kyslíku. Nedostatek kyslíku v mořské vodě v tehdejších mělkých zálivech byl zapříčiněn také tím, že v předpokládané době vzniku ropy neexistovaly tzv. polární ledové čepičky, které ovlivňují vznik mořských proudů a tím zlepšují okysličování vody v oceánech. Ve snaze ověřit si správnost této teorie byly provedeny pokusy se smícháním různých organických látek jako rybí tuk, lněný olej, včelí vosk, celulóza, terpentin a kaučuk při nedostatku kyslíku. Po přidání vodíku byla získána látka, která nelibě zapáchala a svou barvou, olejovitou konzistencí a vlastnostmi připomínala ropu.

Místem vzniku ropy jsou tedy pravděpodobně usazeniny bahna, do nichž v ohromných množstvích napadala či v naplaveninách tehdejších řek byla nanesena mořská fauna a flóra té doby. Přesto se však 90 % vytěžitelných zásob ropy nenachází v těchto usazeninách, ale v sedimentech pískovce a vápence, tedy v tzv. sekundárních nalezištích.Sem byla ropa vytlačena buď pohybem zemských vrstev, nebo se sem vzhledem ke svým vlastnostem dostala vzlínáním. Vetšinou jde o oblasti geologických zlomů či o oblasti, které vznikly posunem zemských vrstev. Stalo se tak před mnoha desítkami až stovkami milionu let. Odhaduje se, že 58 % nalezišť se nachází v terciárních vrstvách.

Místa vzniku a první zkušenosti s ropou

Typickou oblastí vzniku ropy byla oblast Perského a Arabského zálivu, která byla v době terciéru zaplavena klidným mořem s velkým množstvím ryb. Právě v této oblasti se s ropou lidstvo odpradávna setkávalo. Jedna z nejstarších zmínek o ropě a jejím využití pochází z Mezopotámie. Podle Starého zákona dostal Noe před 6000 lety před přicházející potopou pokyn od Boha „postavit ze dřeva loď s komorami a zevnitř i zevně ji vysmolit naftou”. Slovo „nafta” je sice chaldejský výraz pro smůlu, ale v Mezopotámii nebylo tolik smůly, kolik jí Noe potřeboval, proto se mohlo jednat jedině o “smůlu ze země”. A ta v mnohých místech této oblasti ze země volně vyvěrala a když zoxidovala, byla z ní výborná lepicí a těsnicí hmota.

Starý zákon však není jediným zdrojem našich znalostí o ropě z té doby. Známý epos o Gilgamešovi, který je o 1000 let starší než Starý zákon, se také zmiňuje o potopě a o příkazu boha hlubin Eu postavit loď pro lidi a zvířata. Král Gilgameš byl dokonce technologicky dále než Noe, když popisoval: „Vzal jsem Kuupri, vlil jsem jej do pece a natřel jsem s tím vnitřní i vnější stěny lodi.” Snadno uhádneme, že zatímco Noe zřejmě pracoval s bitumenem tak, jak vyprýštil ze země, Gilgameš vlastně uskutečnil „rafinerské zpracování” tím, že z bitumenu oddělil lehčí frakce. Tedy nic nového pod sluncem, i když my to dnes dovedeme o něco elegantněji.

Je možno namítnout, že epos o Gilgamešovi se dlouho předával jen ústní tradicí a sepsán byl až mnohem později, ale i sumerské hliněné tabulky z doby 3000 let před Kristem obsahují výrazy olej z bitumenu či přírodní bitumen, jež označují ropu. V klínovém písmu se ropa označovala jako „ia-kur-ra”, ale klínové písmo znalo také výraz „assir”, což je svítící voda, tedy nepochybně lehký olej.

Počátky dalšího využívání ropy

Ropa měla již od pradávna různé využití. Ve starém Babylonu ji používali jako maltu při stavbách (stavební materiál Babylonské věže byl spojován ropou podobně jako při stavbě Velké čínské zdi) a 1200 let před naším letopočtem na dvoře krále Nabuchodonozora našla ropa uplatnění v olejových lampách s knotem. V Egyptě se bitumenová hmota využívala k balzamování mumií.

Na indickém subkontinentu ropa sloužila jako palivo pro ohřívání vody. Vzhledem ke svým vlastnostem nemohla ropa uniknout pozornosti vojenských kruhu. Oslavování vítězství Alexandra Velikého po dobytí města Ekbatana slavnostními ohni z hořící ropy můžeme chápat ještě jako celkem mírumilovné využití ropy ve válečných konfliktech. Také využívání hořícího zemního plynu k náboženským účelům v Persii, na Kavkaze a dokonce i v carském Rusku v podobě tzv. „svatých ohňů” bylo vcelku nevinné. Nepočítáme-li hořící šípy (vlákno nasáklé ropou), ropu do bitev nasadili ve velkém stylu až Číňané. Vyráběli hliněné nádoby, které naplnili ropou, jež se při nárazu rozbily a jejichž obsah se prostřednictvím zapáleného knotu vznítil.

Novátory v tomto směru však byli Řekové, kteří si vzali na pomoc chemii. Přišli totiž na to, že nehašené vápno může ropu snadno zapálit, protože teplota vápna při hašení je vyšší než zápalný bod ropy. Později svůj objev ještě vylepšili přidáním síry, pryskyřice, oleje a soli a touto směsí plnili spodní část dvoudílné hliněné láhve. Když se hozená láhev nárazem rozbila, obě zápalné části se spojily a výsledkem byl velký plamen.Ještě strašnější účinek přineslo „vylepšení”, které vynalezl jistý Callinicos, snad Syřan, roku 650 našeho letopočtu. Použil vynálezu sací pumpy svého krajana Ktabiose, a tak vznikl plamenomet s velkou ničivou silou pod názvem „řecký oheň”. Proč řecký, to není zcela jasné, protože jej používala hlavně říše Východořímská, která se tímto způsobem dokázala dlouho bránit nepřátelským nájezdům.

Známá je například porážka cara Igora, který při obléhání Cařihradu přišel vinou této zbraně asi o 1000 lodí. Tato zbraň byla natolik ničivá, že ji Lateránský koncil rytířstva západoevropských zemí v roce 1139 zakázal používat. Tento zákaz se dodržoval bezmála 800 let až do vypuknutí první světové války, kdy se plamenomety začaly opět používat.

Ropa jako zbraň „Řecké ohně“ 

Ropa však našla i mnohem důstojnější využití. Již Babyloňané používali proti různým vyrážkám mast ze směsi piva a ropy. Již před 3000 lety existovalo u jezera Van (dnešní východní Turecko) jakési sanatorium, ve kterém se léčil revmatismus olejovými zábaly. Číňané dokonce předepisovali ropu i vnitřně proti chorobám žaludku a střev a vyráběli z ní i oční masti. Zákaz „řeckého ohně” jako válečné zbraně způsobil na dlouhou dobu pokles zájmu o ropu a o její zpracování, i když ne zcela. V té době panoval v Evropě temný středověk a ropa byla v důsledku papežského prokletí považována za dílo ďáblovo.

Vracející se křižáci však ze svých výprav přinášeli na starý kontinent nejen informace o ropě, ale dokonce v malém množství i ropu samotnou, a tak se jí někteří Evropané zabývali i po Lateránském koncilu. Nejednalo se ale pouze o alchymisty, kteří v ní hledali kámen mudrců, což v podstatě znamenalo vylepšování destilační techniky, ale byli to zejména lékaři, mníchové a šarlatáni různého ražení, kteří z ropy vyráběli masti, „zlato” a různé „elixíry lásky”. V této době se ropa nedovážela z Persie, nýbrž se nacházela i na několika místech v Evropě, kde samovolně vyvěrala ze skal a ze země. Mnichové z kláštera na jezeře Tegern (jižně od Mnichova) již v 16. století našli ve svém okolí skálu, ze které odkapávala ropa, a až do 18. století ji sbírali a prodávali jako prostředek proti dně, bolestem uší a kožním onemocněním. Nazývali ji podle jména svého kláštera Quiriusöl a v nejlepších dobách produkovali až 40 litru denně. Není bez zajímavosti, že v moderní době se o toto naleziště zajímala i firma SHELL. Představitelé města Wiesse však dali přednost jinému využití tohoto přírodního nálezu – zřídili zde prosperující sirné a jodové lázně.

V Tyrolsku se ve stejné době vyráběl z ropy tamních nalezišť známý ichtil. Menší množství ropy se nacházelo také v Alsasku a v severním Německu. V této oblasti se z ropy vyráběla převážně mazadla na vozy. Události spojené s využitím ropy v Evropě dostaly spád v druhé polovině 19. století, kdy byly provedeny první vrty v Lüneburgské stepi. Ropa tehdy sice nalezena byla, ale musela to až Amerika, která nám ukázala, že ropa může sloužit i jiným účelům, než jsou jen masti a mazadla.

Využití ropy objevila až Amerika

V polovině  19. století pokročil rozvoj průmyslu v Evropě natolik, že bylo třeba stále více mazadel a olejů pro stroje. Ani železnici, která nahradila dřívější kočáry, osvětlení svíčkami a lampami, na řepkový olej příliš neslušelo.Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem paliva byl tehdy řepkový olej a velrybí tuk, bylo nutné hledat nové suroviny. První, spíše výjimečné pokusy o osvětlení ulic ropnými lampami byly učiněny v roce 1816 v polském Drogobyczi a v roce 1857 v Bukurešti. Čas ropy, ačkoliv byl již za dveřmi, stále nepřisel, a tak se využívalo uhelné smoly. Velmi významnou událostí se stal nový patent skotského chemika Jamese Younga, na jehož principu se zpracovávalo hnědé uhlí na na kerosin. Tento patent dal vzniknout řadě rafinerií v Evropě i v Americe.

Přelom 18-19. století: kerosinová lapma – první marketinkové využití ropy

Kerosin přinášel slušný zisk, neboť byl čistší a dával více světla než velrybí tuk (ostatně byl nejvyšší čas, protože počet velryb v té době rapidně klesal).S kerosinem souvisí také použití prvního marketingového triku v této branži, který posloužil ke zvýšení odbytu tohoto produktu. V Rakousku byl vyvinut nový typ kerosinové lampy, kterou začala ve velkém množství a za nízkou cenu prodávat kanadská firma North American Kerosin Light Co., aby tak přispěla k většímu odbytu dražšího kerosinu.Pro úplnost je třeba dodat, že v Americe byla výroba kerosinu z uhlí brzy nahrazena destilací trinidadského bitumenu z tamních asfaltových jezírek.

Přihlašoval se však již nový konkurent s typickou americkou budoucností.V padesátých letech minulého století farmáři v americké Pennsylvánii při vrtání studní na vodu často naráželi na ropu, pro kterou se marně hledalo jiné využití než jako léčebného prostředku proti revmatismu, dně, vyrážkám, choleře a podobně. Stejné starosti mel i významný obchodník v této branži Samuel Kier. Pokoušel se využít ropu k osvetlení, ale to se mu vubec nedařilo, protože ropa kouřila mnohem více než velrybí tuk. Proto se Kier dal dohromady s neznámýmchemikem z Pittsburgu a spolecně hledali v podzemní laboratoři řešení. Po mnoha neúspěších, včetně výbuchu celého zařízení, se jim podařilo najít destilační metodu produktu, který se mohl směle měřrit s kerosinem získaným z uhlí nebo z bitumenu.

První destilace a rafinace

Samuel Kier však ještě nebyl tím, kdo odstartoval velkou honbu za ropou.O úspěšně provedené destilaci ropy se dozvěděl právník George H. Bissell,který se chopil příležitosti a založil akciovou společnost Pennsylvania Rock Oil Company, pro niž pronajal v okolí města Titusville v Pennsylvánii v blízkosti nálezišt pana Kiera pozemky o rozloze 150 jiter, tj. asi 70 hektaru.

Začátečníci amerického ropného průmyslu z konce 19. století

Nejslavnějším se však stal jeden z malých akcionárů této firmy, Edwin Laurentin Drake, který dříve prošel různými povoláními – pracoval jako lodní stevard, obchodní zástupce či vlakový průvodčí. Do akciové společnosti vložil veškeré své úspory, bylo to asi 250 dolarů, a protože se tím finančně vyčerpal, nechal se od Bissellovy společnosti najmout do Titusville jako hledač ropy. Drake byl trochu neuhlazený a aby působil poněkud důvěryhodněji, Bissell jej v Titusville představil jako plukovníka. V dusledku této malé lži bylo jeho přijetí, které se odehrálo 15. kvetna 1858, velmi uctivé. „Plukovník“ Drake si najmul místního kovářského mistra Williama Smithe a k obveselení celého okolí se pustili do vrtání. Nikdo nechtel věřit, že je možné ze studní těžit čistou ropu.

Více než rok bylo úsilí plukovníka Drakea neúspěšné. Nacházeli jen čistou nebo nejvýše zaolejovanou vodu, i když na mnoha místech v okolí ropa prosakovala ze země samovolně. Když akcionári v Pittsburgu již ztráceli důvěru v úspěšný výsledek celé akce, narazil „bláznivý Drake“ 25. srpna 1859 v hloubce 21 metrů na ropu, která z vrtu vytékala ve značném množství. Když s kovářem Smithem nainstalovali čerpadlo, získávali denně 5000 litru ropy. Tase tehdy prodávala za 20 dolarů za barel (= 159 l), což pro společnost znamenalo značný zisk, aniž by bylo nutno kromě otáčení „kohoutku“ hnout prstem.

První barely, „tekuté zlato“ a bankrot

Tato událost samozřejmě vyvolala obrovský zájem a masový příliv hledačů ropy v itusville na sebe nedal dlouho čekat. Přes noc se z ospalého dřevorubeckého městečka stalo doslova pulzující město s 15 tisíci obyvateli. Jejich morálka byla sice nízká, ale jejich spotřeba whisky abnormálně vysoká. Možná se právě teď ptáte, proc se sem plete whiska, ale ta byla velmi důležitá. Prázdné sudy od whisky o obsahu 159 litrů se totiž používaly jako obal na ropu,a tak se toto množství tehdy stalo a dodnes zůstává jednotkou míry v obchodě s ropou.

Netrvalo dlouho a ropa dostala přezdívku „tekuté zlato“.  Přesto se stalo, že v roce 1860 cena ropy klesla na pouhé dva dolary za barel a v době občanské války klesla dočasně až na 10 centů, a to včetně sudu! Počáteční ropný boom se ale rychle rozšířil po celé Pennsylvánii. Nová sídlište vznikala a zanikala podle toho, jak tekla nebo netekla ropa. Na jednom vrtu bylo možné vydělat až 1,5 miliónu dolaru, ale nepodařenými obchodními transakcemi či investicemi bylo možné o ně obratem přijít. Rychlý cenový pokles ropy přivedl k bankrotu i chytrého právníka Bissella. „Otec ropného průmyslu“ Drake, který vlastně položil základ nejmocnějšího a nejbohatšího průmyslového odvětví světa všech dob, rovněž zkrachoval a v roce 1880 zemřel jako žebrák.

Brzy se ukázalo, že ropný průmysl není pro drobné individualisty, ale že musí být veden energickými, tvrdými a bezohlednými lidmi, kteří mohou svým pevným postavením zajistit komplexní činnosti v této oblasti, tj. včetně dopravy,skladování, rafinace a dalšího zpracování. Nastává tedy doba pro silné jedince, kterí dokáží v tomto novém průmyslovém odvětví vybudovat silné a konkurenceschopné světové firmy.

Nastupuje Rockefeller. A Standard Oil

Jméno John Davidson Rockefeller (1839 – 1937) je dodnes spojeno s Rockefellerovou finanční skupinou, která je jednou z nejvlivnějších finančně průmyslových skupin nejen v USA, ale i na světě. Dnes kontroluje několik

desítek předních společností v různých oborech hospodářství (ropa, chemie, elektrotechnika, doprava, papír, cukr a po 2. světové válce také letecký a raketový průmysl).

Nástup J. D. Rockefellera může být označen obecně za produkt poměrů v americkém hospodářství ve druhé poloviné 19. století a v ropném průmyslu zvláště. J. D. Rockefeller, ačkoliv byl velmi silně nábožensky založen, se vyznačoval velkou tvrdostí a bezohledností vůči svým konkurentům i partnerům, ale současně projevil výjimečný obchodní talent a odvahu riskovat. Stal se postupně neporazitelným a cesta k jeho ropnému impériu byla cestou lemovanou úspěchy. A jak to všechno vlastně bylo? zdroj s pokračování zde .

Sto let má svět ropu

Ve dvouminutovém videu je těch sto let shrnuto v druhé minuté (od 01:03):

 Sto let života s ropou nás především vykrmilo – z 2 miliard jsme se dostali na nějakých 8 miliard. „Díky“ ropě se odehrály dvě velké války a díky ní s použitím takových zbraní,  o jakých lidstvo nemělo ani tušení, nemluvě o případně třetí. Jestli ropy ubývá, či neubývá, těžko říct – tu se objeví nové zdroje, tu zas nové technologie (např kontroverzní břidlicová těžba), ale získávání ropy je stále více nerentabilní. Naprosto vším jsme na ní závislí, což znamená, že čím více nás je, tím více jí ubývá. Nelze se divit, že vlastnit ropu, znamená moc a tedy věčné boje, jak to denně pozorujeme někde na zeměkouli.

Naše závislost na ropě:

–   95 procent veškerých potravin je pěstováno za přispění ropy

• 95 procent dopravy zprostředkovávají ropné deriváty


• 95 procent veškerého vyráběného zboží potřebuje pro svou výrobu ropu


• za každou kalorii běžně vyráběných potravin se skrývá 10 kalorií z ropy


• na výrobu jednoho typického počítače se spotřebuje ropa o množství desetinásobku jeho hmotnosti