Což jsme mu samozřejmě rádi uvěřili. A navíc ze všeho, co už tento pán dodneška vypustil z úst,  jsme si též dokázali představit, že nejen že neměl žádný sentiment, ale že při pohledu na ze sněmovny odcházející kolegy poslance KSČM (a též ČSSD), jím lomcovala stejně divoká radost, s jakou sledoval odchod komunistických a sociálně demokratických poslanců  z Reichstagu v březnu 1933 Josef Goebbels. I on se tehdy radoval nad tím, jak tenhleten exodus rudých pomůže sjednotit německý lid, a podobně si totožnou situaci dnes u památníku listopadových událostí pochvaloval i Vít Rakušan: „V říjnových volbách se komunisté poprvé po 30 letech nedostali do Poslanecké sněmovny a v Senátu zátupce nemají...Jedna éra skončila, otevírá se nová kapitola“.

Takže VELKÉ JÁSÁNÍ A VELKÉ HURÁ. Máme už jednu vládní koalici pěti stran a jsme na nejlepší cestě ke společnosti jedné ideje, jednoho názoru, jednoho společenského hlasu a jedné linie všech mainstreamových médií. A až na konci té cesty staneme u cíle: Budeme všichni uvažovat stejně, pro stejné budeme jásat i smutnit, budeme toužit po stejném a ze stejného se radovat. A co nám už pak bude záležet na tom, že podle starých vžitých názorů měla být demokracie mnohostí i rozmanitostí názorů a hledisek, a že čím širší ta mnohost a rozmanitost byla, za tím širší a bohatší byla demokracie považována.