Každý musí něčemu věřit. Někdo věří v Boha, někdo v rodinu, někdo v politickou stranu nebo fotbalovou jedenáctku. To je naprosto přirozené. Taková víra je většinou spontánní, nebo také zděděná z rodiny či prostředí, ve kterém jsme každý vyrůstal. Stejně tak je to s vírou v systém, ve kterém daný člověk žije. Na ni se indoktrinace a propaganda systému samotného podílí daleko mohutněji, i když se samozřejmě potom přenáší z generace na generaci, podle míry zásahu a životní zkušenosti členů rodiny a nejbližšího okolí.
Víra v systém je také částečně přirozená, člověk by se musel zbláznit, kdyby nepovažoval určité věci, jako přístup ke vzdělání, zdravotní péči či fyzické ochraně za součást společenské smlouvy, kterou sice nedobrovolně, ale přece jen uzavírá tím, že platí daně, vytváří určité hodnoty a dodává novou krev v podobě potomků do tohoto systému.

Co se však v současné době děje, je brutální odhalení kruté pravdy, že systém funguje jen tehdy, pokud se mu jednotlivci hodí do krámu, drží basu a poslouchají bez jediného ceknutí jeho nařízení do takových krajních mezí, že hraničí s fyzickou osobní svobodou, zdravím a vlastně i holým životem. Ano, v případě vnějšího nebezpečí (útok jiného systému, okupace jiným systémem apod), vice major přírodní pohromy nebo skutečné epidemie (mor) lze vždy odůvodnit omezení a vyžadovat zdravotní i lidské oběti. V minulosti jsme také zažili teror systému, ale vždy jsme věděli nebo tušili, že existuje systém jiný, považovaný za lepší, kam se dalo utéct nebo doufat, že zvítězí. Dnes ale zažíváme poprvé v historii dobu, kdy není kam utéct a brutalita globálního systému neumožňuje tuto doposud známou (umělou) dichotomii.

V dnešní době jsme zároveň svědky toho, že lidem, kteří z různých důvodů nepodlehli virtuální hře na virus, jaký svět neviděl, najednou dochází, jak systém, kterému do větší či menší míry věřili a z větší části byli přesvědčeni o tom, že jim pomáhá, nebo alespoň záměrně neškodí, funguje na úplně jiných principech.

Pomalu ale jistě přestávají platit všechny psané a nepsané společenské dohody, lidé jsou kastováni bez ohledu na to, zda a kolik do tohoto systému přispívají, hlavním dělítkem se stává bezvýhradná a slepá poslušnost systému, nikoli přínos daného jedince (ten je samozřejmě relativizován a reinterpretován - odpirač ostatní ohrožuje a není tak přínosem pro společnost, nýbrž škůdcem).

S tím je třeba si ale uvědomit, že systém pevně a neochvějně stojí na svých železných principech fungování, institucích a procesech, které se sice můžou tvářit demokraticky, proobčansky a humánně, pokud však systém ohrožují, jsou šmahem ignorovány, zahozeny nebo relativizovány. Volání po spravedlnosti u institucí, které už jen z principu mají jako hlavní cíl udržení systému v chodu, je naprosto liché a naivní. Kapří si nevypustí rybník.

Můžete si psát na sociální sítě, co jen libo - ústava je nadřazena zákonu, nařízení vlády je pod zákonem, Nejvyšší správní soud rozhodl takové a makové. Ve skutečnosti systém bude všechno naprosto ignorovat, neboť podobné věci jako ustavní právo, právní stát nebo i samotná demokracie jsou jen krásné vývěsní štíty této Potěmkinovské vesnice. Můžete křičet kolik jen chcete, bohužel se podobáte těm, kteří se nechali podvést tečkou jakožto řešením uměle vyvolaného problému.

Můžete sdílet příspěvků o žalobách na Evropský soud kolik jen chcete. Můžete se naivně ukájet zaručenými zprávami, že je Gates na Guantanámu, systém pojede svoji čáru dál. Výsledek? Falešná naděje a oči pro pláč.

A co tedy nabízíš jako řešení, když umíš tak skvěle kritizovat, šířit pesimismus a negativitu? Nuže malé desatero jak tohle všechno přežít a nezbláznit se (případně nenechat se zapíchat):

1. Přestat si lhát do kapsy, nehledat mesiáše tu a tam, nevkládat své naděje do jakéhokoli řešení v rámci systému (zahlcování institucí papíry, s kterými si vytřou prdel a pojedou si svoje - viz Hamplova, Landa a spol - ti vám mohou maximálně dodat naději, že se něco děje a někdo známý se ozývá, ale to je tak asi všechno - vaše dítě má pořád respirátor na hubě a vy ukazujete potvrzení o zdravotním stavu každému bezdomovci v reflexní vestě. A šrouby se stále více utahují)

2. Vyčlenit se ze systému do maximální možné míry, najít si práci, která je mimo systém, třeba v okruhu známých, kteří ještě nezpitomněli, buďte kreativní, rozhodnutí obětovat léta studia daného oboru nebo zaběhané zvyky a připravte se na minimalistický způsob života - materialismus je vaše největší zhouba.

3. Budujte reálné a fyzické vztahy s konkrétními lidmi, ne jen s fiktivními přáteli na sociálních sítích - to vás nezachrání. Ale skutečné přátelství s normálním lékařem, farmářem, řemeslníkem a pod ano

4. Připravte se na nejhorší, přestanete se tak bát a srát v síni. Lidský instinkt přežití je neskutečně mocný, v nouzi je člověk neskutečně vynalézavý, pokud nepropadne falešným nadějím a nedá se ukolébat tím, že to za něho někdo vybojuje.

5. Mějte víru - lhostejno v co a jakou, ale nihilismus vám v ničem nepomůže - smysl života je hlavní kompas, bez kterého nelze nikam plout.

6. Začněte žít v reálném životě a ne jen na sociálních sítích. Posiluje se kontaktem se stejně smýšlejícími a dávejte si sílu a naději. Poskytujte si praktické rady a vyměňuje si informace a zkušenosti. Více hlav víc ví.

7. Přestaňte fňukat, kňourat a stěžovat si, k ničemu to nevede. Jak říká můj fotr, kdo nechce, je to horší, než když nemůže.

8. Pečlivě se věnujte psychické hygieně (přestaňte sledovat hovnomety) a udržujte se v železné fyzické kondici

9. Pamatujte na to, že Ďáblovi se vždy musíte upsat, sám nemá sílu vás k ničemu donutit.

10. Vytrvejte až do konce - jak praví Evangelium : Mk 13:13: "Kdo však vytrvá do konce, ten bude zachráněn.“"