Dnes odpoledne budeme na plénu Evropského parlamentu (EP) hlasovat o finálním znění reformy Společné zemědělské politiky EU. I přesto, že jsme během jednání v Zemědělském výboru, na plénu i v Trialogu s Radou projednali více než 7 tisíc pozměňovacích návrhů z řad odborné veřejnosti – z nichž jsem více než 300 předložil spolu s kolegy z frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí i europoslanci zvolení za SPD v ČR, nepodařilo se nám bohužel paskvil předložený Komisí upravit do podoby, která by zajišťovala slušné podmínky pro práci zemědělců. Musím tedy hlasovat proti reformě, která drasticky zhorší ekonomické podmínky našich zemědělců. A v důsledku toho i zdraží ceny potravin.
Původní Společná zemědělská politika (CAP) vznikla společně s Evropským hospodářským společenstvím (EHS). V roce 1960 ji začaly uplatňovat státy zakládající „šestky“ - Francie, Německa, Itálie, Belgie, Holandska a Lucemburska. S výjimkou Německa, které bylo v té době ještě zničené válkou a maličkého Lucemburského velkovévodství šlo o země, které v té době přišly o své kolonie, z nichž do dekolonizace dovážely velkou část potravin. V době probíhající studené války tyto státy, které všechny byly členy paktu NATO, nutně potřebovaly zajistit svoji potravinovou soběstačnost. Zkušenosti z 2. světové války, kdy se Evropa během námořní bitvy o Atlantik dostala na pokraj hladomoru, varovaly tehdejší politiky před rizikem závislosti na dovozu potravin.

Původní CAP zavedla systém kvót, které zemědělcům zaručovaly veřejný výkup vypěstovaných potravinových komodit za Společenstvím garantované ceny. Tyto minimální zaručené ceny byly vypočítány statistiky tak, aby zemědělcům zaručovaly uhrazení oprávněných nákladů a přiměřeného zisku 10%. Kvóty byly rozpočítány na jednotlivé členské státy tak, aby zaručovaly, že na společném trhu bude dostatek potravin na zajištění výživy nejen zemědělců, ale i dělníků v továrnách a vojáků v armádách, které si státy budovaly pro případ války se zeměmi východního paktu - Varšavské smlouvy.

Protože zemědělství bývalých koloniálních mocností bylo zdecimováno po staletích útlumu hospodaření na kontinentu a dovozu levnějších potravin z kolonií, kde byly vyráběny za podmínek, jež neměly daleko k otroctví, řešily vlády zakládajících zemí úkol, jak rychle obnovit potravinovou soběstačnost. Kromě systému kvót zavedli v zájmu rychlého zajištění zvýšení výroby potravin i dotace podporující rozvoj pěstování potravinových plodin a chovu hospodářských zvířat využitelných na maso, mléko, vejce a další potraviny. V zájmu rychlejší modernizace zemědělství, která měla zaručit, že zemědělci uživí populaci i v případě mobilizace v případě horkého konfliktu, vyplácela EHS i štědré dotace na pořízení zemědělského investičního vybavení.

Původní systém umožňoval zemědělcům investovat do rozšiřování výroby i nad rámec kvót. Mohli vyrobit více potravin, které mohli nabízet na voleném trhu. Systém prokázal svoji úspěšnost. Již počátkem 70. let 20. století byly země EHS potravinově soběstačné. Do začátku 80. let se staly předními světovými vývozci potravin.
V roce 1986 však západní země sjednaly dodatek ke Všeobecné dohodě o clech a obchodu nazývaný Uruguayské kolo. V něm se v rámci podpory politiky ekonomické globalizace zavázaly omezit podporu produkce potravin a nahradit jej systémem nazývaným podpora příjmů zemědělců. USA, které dohody iniciovaly,se sice zavázaly omezit své vývozní dotace zemědělských produktů nikdy to však neudělaly, protože Kongres USA dohodu dodnes neratifikoval.
V EHS v tím době začal dlouhý proces reforem CAP, která se postupně z podpory výroby potravin změnila na systém „držhubného“ za omezování výroby potravin. EHS se v té době rozšiřovala od další země. Reformy CAP odnesli vždy zemědělci nově vstupujících zemí. Řekové, Španělé museli vyklučit statisíce hektarů vinic a sadů. Rakušané se zavázali vybít část svých stát dobytka. Protože jsou však od počátku čistými plátci do rozpočtu EU, závazek splnili je z malinké části a Komise je k tomu nedokázala donutit - na rozdíl od jižních zemí, které jsou čistými příjemci z rozpočtu EU.

Nejhůř však na proces přípravy na vstup a následně na připojení k EU doplatili zemědělci ve východoevropských zemích. Po pádu minulého režimu byly v rámci ekonomické transformace prováděna politika privatizace, liberalizace a deregulace vnucované nám předními prosazovateli globalizace, tedy Mezinárodním měnovým fondem (IMF) a Světovou bankou (WBG). Kvůli nim byly na východě odstraněny všechny prvky státního plánování i zaručených výkupních cen, stejně jako téměř veškeré dotace do zemědělství. Výjimkou bylo Polsko, které vždy mezi východními zeměmi platilo za potížistu. Poláci si zachovali všechny předchozí dotace z dob lidové republiky a některé další přidali. Jako jediní tím dokázali ubránit většinu svých zemědělců po otevření svého trhu v rámci přidružení východních zemí k Evropským společenstvím (ES), jež vzniklo z původní EHS.

Na otevření trhu dovozům naopak nejvíce doplatili čeští zemědělci, protože vláda ČR zrušila téměř všechny zemědělské podpory. Na trhu nastala situace, kdy naši výrobci nebyli schopni čelit konkurenci západních farmářů, kteří dostávali 10 až 12 násobně vyšší podpory ve finančním vyjádření. Kvůli tomu, že jim dotační politika EU a jejich národních vlád a její absence ze strany české vlády ODS+KDU-ČSL a ODA premiéra Václava Klause umožňovala vyvážet k nám potraviny za dumpingové ceny došlo k likvidaci ¾ našeho zemědělství.

Když v roce 2004 ČR vstupovala do EU, nebyly našim zemědělcům dány stejné dotace jako těm západním. Zdůvodňováno to bylo tím, že je naše zemědělství zatím ještě „málo ztransformované“ - čímž bylo myšleno málo zlikvidované. Rozdíl mezi dotacemi německým farmářům a českých zemědělcům byl 6 až 8 násobný. Západní farmáři si navíc uchovali výhodu, že i po reformách, jež do té doby proběhly, tvořily dotace na podporu produkce tzv. citlivých komodit jako masa, mléka, zeleniny a ovoce téměř 1/2 celkové dotační obálky přidělované každé farmě. Vláda ČSSD+KDU-ČSL+US premiéra Vladimíra Špidly přistoupila na systém platby na hektar, který motivuje omezovat výrobu potravin ve prospěch „údržby krajiny“, na zaměstnanost i techniku méně náročné. Podpory produkce citlivých komodit, které jsou nezbytné pro výživu obyvatelstva, nechala našim zemědělcům osekat na pouhých 12%.

Podle Smlouvy o přistoupení ČR k EU měly být od roku 2013 českým zemědělcům vypláceny stejné dotace jako západním farmářům. V roce 2021 je realita taková, že němečtí, francouzští nebo holandští farmáři dostávají dotace čtyřikrát vyšší než čeští zemědělci. Při projednání reformy CAP jsem v Zemědělském výboru i na plénu Evropského parlamentu v 1. čtení navrhl upravit externí konvergenci tak, aby výše dotací vyplácených farmářům ve starých členských státech a zemích, které vstoupily do EU v roce 2004, byly stejné aspoň na konci současného fiskálního cyklu v roce 2027. Můj návrh byl západní většinou odmítnut. Prosadit se mi tento pozměňovací návrhy nepodařilo ani během Trialogu. Poslanci ze západních zemí, kterých je víc nejen v Zemědělském výboru, ale i v celém europarlamentu, nás východní přehlasovali. To je hlavní důvod, proč pro reformu CAP nemohu hlasovat.

Kvůli 10% škrtům ve výdajích na zemědělství dostanou farmáři v roce 2022 o 386 milionů eur méně peněz než doposud. Peníze, které Brusel sebere zemědělcům, budou převedeny na projekty Zeleného údělu, tedy podporu fotovoltaických elektráren, jež zabírají zemědělskou půdu, větrných elektráren, kvůli nimž jsou káceny lesy, a výstavby 5G mobilních sítí a dobíječek elektromobilů. Nejhůře to opět odnesou východní zemědělci, na něž škrty dopadnou nejtvrději. V rámci Víceletého fiskálního rámce dojde k ještě většímu zhoršení finanční situace českých zemědělců ve srovnání s jejich konkurenty z Německa, Francie a Holandska. Rozdíl mezi dotacemi českým zemědělcům a německým farmářů v průběhu toho období vzroste až na PĚTINÁSOBEK.

Dalším důvodem, proč nemohu reformu podpořit je, že je orientována špatným směrem. Cílem zemědělské politiky už není finanční podpora výroby kvalitních evropských potravin tak, aby byla zajištěna potravinová soběstačnost členských států. Cílem této reformy je snížení výroby potravin v EU. Podle dopadové studie, kterou vypracoval vědecký útvar Evropské komise, reforma způsobí:
- snížení výroby potravinářských komodit o 20%,
- snížení příjmů zemědělců o 25%
a zdražení potravin o více než 10%.

Toto není zemědělská politika, ale genocida evropských zemědělců. Genocidium je mezinárodními smlouvami i naším Trestním zákoníkem, který definice převzal, označováno jako činnost, při níž jsou „v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou podobnou skupinu lidí, její příslušníci uvedeni do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení“. Podotýkám, že pro pachatele náš Trestní zákoník stanoví trest 12 až 20 let vězení nebo výjimečný trest doživotního uvěznění.

Ke zničení zemědělců jako třídy EU směřuje především „Novým modelem provádění“. Kvůli němu je se tato reforma schvalována. Její podstatou, je přeměna dotačních toků z podpory vyplácené na výrobu kvalitních potravin na „držhubné“ za to, že zemědělci nepřijdou s vidlemi v rukou vyházet z okem Komisi, která jim nařizuje snížit objem vyráběných potravin, zakazuje jim část půdy vůbec obdělávat, a k hospodaření té zbývající stanoví mnohem horší podmínky než doposud. Za všechny příklady stačí zmínit snížení hojení o 50%. Zemědělci budou muset snížit výrobu potravin. A i to držhubné, které budou dostávat, bude nižší než podpory, které jim byly vypláceny doposud.

Naprostou katastrofu bude pro zemědělce představovat změna tzv. podmíněnosti. Doposud bylo provádění opatření, která pomáhají zadržovat vodu nebo omezují eroze půdy, propláceno z Evropského fondu pro rozvoj venkova - tedy z tzv. 2. pilíře. Tato opatření jednoznačně patří mezi výdaje ve prospěch životních prostředí. Jenže kvůli škrtům je budou muset zemědělci provádět za své. Jako podmínku vyplacení nárokových dotací na hektar z tzv. 1. pilíře z Evropského zemědělského a záručního fondu. Tím zemědělcům dramaticky vzrostou výdaje na činnost. Dopadová studie Vědeckého útvaru Komise odhaduje, že to způsobí zvýšení provozních nákladů zemědělců o dalších 10 až 15%. A to v době, kdy platí rozpočet, který se honosí označením nejvíce ekologický v dějinách EU.

Při nízkých maržích, s nimž zemědělci již dnes pod tlakem dovozů musí pracovat, a které se podle Eurostatu v průměru za celou EU pohybují na 10%, bude snížení příjmů o 25% a zvýšení nákladů o 10 až 15% likvidační. A právě to je skutečným cílem Evropské komise. Zemědělci v EU mají na trhu udělat místo dovozům nadnárodních korporací ze třetích zemí. Komise už na to má podepsanou obchodní dohodu EU-MERCOSUR, která má umožnit bezcelní dovozy stovek milionů tun masa dopovaného růstovým hormonem a anabolickými steroidy, miliard kusů vajec od slepic chovaných bez veterinární kontroly plujících v Atlantiku na lodích pod vlajkou jihoamerických zemí. A také dovoz celých obřích flotil plných GMO obilovin, zeleniny a ovoce pěstovaných za použití násobků postřiků, na nichž je množství je v EU omezeno. Dohoda EU-MERCOSUR má umožnit dovážet i plodiny ošetřované postřiky, které jsou v EU zakázané.

EU totiž podle pravidel liberalizace mezinárodního obchodu Světového obchodní organizace (WTO) nemá nástroje na kontrolu více než 1% dováženého zboží. Nařízení, o nichž dnes hlasujeme, a jež zemědělcům v členských státech EU podstatně zhorší a zpřísní podmínky k produkci polních plodin a chov hospodářských zvířat, neobsahují žádná závazná ustanovení, která by bránila dovozu toxických potravin ze zemí, kde platí méně přísná pravidla pro zemědělce. Což jim umožňuje vyrábět levněji. V tomto prostředí zemědělci v EU nemohou jako profesní skupina přežít. A při jakýchkoli dalších problémech s dopravou třeba v důsledku epidemie jsou v život ohrožující pasti i spotřebitelé potravin. A to jsme my všichni.