„Transportům do Terezína předcházely protižidovské zákazy. Ty se začaly objevovat pozvolna už od vzniku takzvaného Protektorátu v březnu 1939 a postupně úplně vyloučily Židy ze společnosti.“

To je velmi závažná desinformace, souladná s některými historicko-revizionistickými snahami o novodobý, účelově pokroucený výklad dějin. Vyznačuje se například snahou veškeré nacisty způsobené válečné zlo ztotožnit pouze s pojmy „Němec, německý“, a tímto zvýrazněním dostat do stínu všechny neněmecké přisluhovače a kolaboranty s nacisty, jakož i ustašovce a banderovce a další, protože své pomocníky našli nacisté skutečně mezi všemi národy, etniky, rasami a náboženstvími. Někde v dost masivním měřítku, jinde šlo o naprosté výjimky – ale apriori vyčlenit nějakou kolektivně definovanou množinu lidí prostě nelze.

Ono soustředění vší viny pouze na Němce má ještě další hrůzný aspekt. Je totiž urážkou všech německých odpůrců Hitlera a nacismu. A ti si zasluhují opravdu velkou úctu, protože v Německu té doby vyžadovaly tyto postoje obrovské hrdinství.

Pozornost si zaslouží též problematika dezertérů z wehmachtu. Jistěže nikoliv všichni dezertovali z důvodů svědomí, ale byli tací. Donedávna jim ani v Německu nebyla prokazována čest, přes všechny ty plytké řeči o provedené denacifikaci, která se s odstupem času jeví jako mýtus (stačí si vzpomenout na kádrový profil zakladatelů poválečné německé zpravodajské služby, nebo poválečných soudců či státních úředníků, jejichž posty byly – neúměrně skutečné náplni práce – záměrně administrativně nazvány tak, aby nepodléhaly denacifikačním omezením).

I u nás se objevují snahy kolektivně „vyvinit“ český národ – snad aby se tak zakryla podezření či přímo vina některých českých spolupracovníků nacistů, třeba i proto, aby jejich potomci měli nyní „čistý štít“. Problém je zde stejný – princip „kolektivní neviny“ je pro všechny oběti a odbojáře a statečné a mravné lidi urážlivý, protože je staví na roveň všem, kteří na těch válečných zločinech profitovali nebo se jich přímo zúčastnili. Nemůžeme se pak divit dlouhodobě panující „blbé náladě“, když se někdo snaží překreslit v dějinách černou na bílou, a někdy ještě i naopak!

Jak to tedy bylo s těmi protižidovskými opatřeními za Druhé republiky, tedy v období od 1. října 1938 do 15. března 1939? Kdyby autoři toho televizního textu učinili zadost tomu minimu, co po nich vyžaduje doba „digitální inteligence“ (co není v hlavě, je ve wikipedii), našli by u hesla „Druhá republika“ mimo jiné i toto:
„Byla vytvořena Strana národní jednoty, kde se pod vedením agrárníků sjednotily občanské strany a část národních socialistů. ...... Program Strany národní jednoty byl inspirován korporativistickým programem italských fašistů a byly vydány také antisemitské dekrety.“

Takže nikoliv až za Protektorátu zvůlí nacistů, ale už za Druhé republiky, a to zvůlí našich, českých politiků. A nejen nich, své polínko si přihodily i profesní komory, a nejen ony. Pokročilejší televizní „digitální inteligent“ by totiž velmi snadno mohl najít poučení na webových stránkách, specializujících se na toto období (například holokaust.cz), kde by našel následující informaci o antisemitismu za Druhé republiky:

„Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a  další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence. Stejně jako tomu bylo v Německu, i české průmyslové kruhy spatřovaly v židovském majetku bohatou kořist. Byl omezován volný převod majetku emigrantů do zahraničí.“

Pravdivost tohoto sdělení je završena teprve relativně nedávnou omluvou některých profesních komor, jejichž představitelé se velmi důstojně a zodpovědně přihlásili k tradici, a to v dobrém i ve zlém. Obávám se však, že tento mimořádný a příkladně civilizovaný přístup nenašel v naší společnosti velké odezvy. Nu dobře, člověk se asi musí smířit s tím, že se mu za utrpěná příkoří nikdo neomluví. Avšak s tím, aby se o minulosti lhalo, s tím se smířit nelze.