Schválení devítistránkového „Plánu opatření proti ruské propagandě“ lídry zemí EU se nestal senzací světových masmédií, přestože to byla ve skutečnosti událost v poválečném západním světě naprosto bezprecedentní. Poprvé od války s nacistickým Německem je zemím západní a střední Evropy navrhováno přímo bojovat na vlastním území se zahraničními médii. Přitom ne se všemi, ale jen s médii zvlášť vybrané země, konkrétně s Ruskem. V plánu se to výslovně píše: je nutné bojovat s činností ruských médií, takových jako RT (Russia Today) a Sputnik“. A příčina? Ruská média údajně „rozšiřují smyšlené informace a rétoriku nenávisti ze svých úřadů do Evropské unie“. Pozorovatel rádia Sputnik Dmitrij Babič se domnívá, že ani v době studené války se nic podobného jak v USA, tak i v evropské společnosti nepraktikovalo.

Sovětská média tehdy na Západě sklízela zaslouženou ironii, nikoli nenávist a strach. A to přesto, že tehdejší SSSR na rozdíl od dnešního Ruska byl totalitní zemí s velmi tvrdou ideologií.

Co se týče „mystifikací“, těmi západní média hřeší daleko víc než ruská. V opačném případě by západní svět nebyl přesvědčen o existenci zbraní hromadného ničení u Saddama Husajna v roce 2003 (což se neprokázalo). A je opravdu podivné poslouchat obvinění z „podněcování nenávisti“ ze zemí, kde parlamenty pořádaly ovace ve stoje ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi v tutéž dobu, kdy v jeho zemi probíhá občanská válka, v níž hynou tisíce lidí a on sám slibuje „totální válku“ s Ruskem.

Poprvé jsou také Evropané vyzývání bojovat s touto „mediální hrozbou“ z Ruska za pomoci cenzury. A jak vůbec nazvat výzvu EU zkrotit RT a Sputnik za pomoci „národních regulátorů, jejichž činnost bude koordinována přes schůzky Evropské skupiny regulačních orgánů“? Přeložíme-li z latiny slovo „cenzor“, dozvíme se, že to je „úředník zabývající se zaváděním pořádku do nějaké sféry dění“, tedy regulátor.

„Zesílit nepřijetí“

A kde je cenzura, tam je i kontrapropaganda: partneři v EU jsou vyzýváni „zvýšit společenské nepřijetí dezinformací ze strany vnějších sil“. Předpokládá se i rozšíření vysílání evropských médií v ruštině. Přitom cíle takového vysílání vypadají jaksi brežněvovsky: hlasatelé v ruštině totiž „musí občanům vysvětlovat přístupnou formou, jak reformy prosazované Evropskou unií mohou časem pozitivně ovlivnit jejich život“. Klíčovým slovem zde je „časem“. Za Brežněva nám také slibovali „růst blahobytu“, ale až v budoucnu, v budoucnu. Nyní Evropskou unií prosazované reformy doprovázejí „dočasné obtíže“ – v Řecku, na Ukrajině, dokonce i ve Španělsku a Itálii. Ale to nic není, ujišťují v Evropské komisi. Ráj přijde „časem“ (overtime). Do té doby se novinářům EU doporučuje zaměřit svou pozornost na evropské „úspěšné projekty“ a dále nespolupracovat s ruskými kanály typu RT, které z nějakého důvodu málo vyprávějí o těchto úspěších Evropské unie, která uvrhla na Rusko sankce. Přičemž obvinění na adresu RT a Sputniku ze strany EU zní také jaksi brežněvovsky: Rusové prý pokládají netypické případy americko-eurounijních zahraničních selhání (Irák, Libye, Bosna) za typické.

Je možné očekávat objevení se takového dokumentu v té samé části světa, kde se kdysi zrodil samotný pojem svoboda tisku? Bohužel se toto dalo očekávat už minimálně šest měsíců. Nynější plán EU na „opozici ruské propagandě“ je jen naplněním základních směrů zadaných ještě 9. ledna letošního roku v projektu, který vytvořily Estonsko, Litva, Dánsko a Velká Británie. Tehdy si celá skupina expertů EU začala osvojovat rozpočet 500 tisíc euro na studium věnované evropské „odpovědi na nedostatek pluralizmu v ruských médiích“ (a potom kam prý mizí fondy EU potřebné Řecku). 6. února letošního roku byl Evropské komisi předložen tehdy předsedajícím Lotyšskem ještě radikálnější program akcí proti ruským médiím. Tento dokument doporučoval „regulátorům“ zaútočit na „dezinformační kampaně sil nacházejících se mimo EU a nasměrovaných na to, aby zničily společenství zemí EU a ovlivnily politiku Evropské unie ve vztahu k sousedům“.

Výsledek je zřejmý: už letos v létě italský list Corriere della Sera zažil skutečnou štvanici za to, že publikoval rozhovor s prezidentem Putinem bez „usvědčujících“ komentářů. A to i přesto, že na stejné straně s rozhovorem Putina noviny umístily kritický materiál o „odpovědním černém seznamu“ Moskvy – seznamu osob, kterým byl odepřen vjezd do Ruska jako analogická reakce k sankcím ze strany EU. Z pohledu některých členů Evropského parlamentu však bylo v novinách americkému diplomatovi Paulu Bremerovi, který o materiálu referoval, věnováno příliš málo prostoru. Není přece už z principu možné dávat Putinovi příležitost sdělit Evropanům svůj pohled.

I za nynějším „Plánem Evropské unie“ (který někteří představitelé v EU od Polska a Pobaltí už nazvali „bezzubým“) opravdu budou následovat další – daleko tvrdší. Není nedostatek rádců vyzývajících EU a USA k utažení šroubů ve vztahu k RT a Sputnik. I dříve jich byl dostatek, ale nyní se vybírají ti nejtvrdší zavánějící přímo cenzurou a represívními variantami. Vezměme si jeden z nich, který je typický svou tvrdostí.

Západní průkopníci kontrapropagandy

Situace plánu EU v mnohém opakuje situaci zachycenou ve zprávě Petera Pomerantseva a Michaela Weisse „Hrozba nereálnosti: jak Kreml převrací ve zbraň informaci, kulturu i peníze„, publikované ještě v listopadu minulého roku. Tato zpráva byla zveřejněna na stránkách internetového časopisu The Interpreter vytvořeného v USA.

Předpokládaná represívní opatření ve vztahu k nespokojeným (a především západním sympatizantům Ruska) se tu cenzurou nenazývají. Pomerantsev i Weiss nepíší o cenzorech, ale o „counter-propagandy editory“ (redaktorech kontrapropagandistech), kteří „budou podrobovat výběru před zveřejněním /v západních vydáních/ vše, co se nehodí pro tisk“. Ještě také píší o nějakých „crowd-sourced investigations“ (šetření opírající se o zdroje v davu), to znamená o takových „šetřeních“, kdy vůči negativně naladěnému bloggerovi – řekněme novináři RT – se hodí výkřik: „Šíříte tu samá negativa!“ – a člověk je už vystaven štvanici ne jednoho média, ale celého elektronického davu. Ve zprávě Pomerantseva a Weisse tuto situaci popisují jako zdánlivě nevinný „nábor zkušených bloggerů pro cíle nevládních organizací“. Mezitím podobný crowdsourcing velmi připomíná lynčování: při něm je oběšení také na základě obvinění založeném na „zdrojích z davu“.

Ještě před několika měsíci na zprávu Pomerantseva a Weisse upozornil novinář James Carden, který uveřejnil článek v americkém časopise The Nation. V tomto materiálu Carden poznamenal, že „splněním opatření Pomerantseva a Weisse bude zadušena demokratická diskuse v západních masmédiích“.

Ale hlas Cardena byl osamělý a nepodpořila ho ani vláda USA, ani vlády Evropské unie. Pomerantseva a Weisse ti „nahoře“ však slyší a to velmi ochotně. Pomerantsev například nedávno vystoupil před kongresovým výborem pro zahraniční věci s plánem reformy rozhlasové stanice „Hlas Ameriky“.

Myslíte, že věnuji příliš mnoho pozornosti jediné zprávě? Bohužel takových zpráv jsou ve skutečnosti desítky, práce Pomerantseva a Weisse je jen nejzřejmější a zakončená výzvou k cenzuře, proto stojí za za to ji dobře prozkoumat, abychom si představili naši budoucnost.

A kdo jsou soudci?

Je třeba říci také pár slov o autorech posuzovaného textu „The Menace of Unreality…“. Myslím, že máme právo zajímat se o osoby Pomerantseva a Weisse, protože volají po zrušení informační mapy Evropy.

Oni totiž nabízejí:

- fakticky na Západě zakázat RT a některá další „neobjektivní“ ruská média;

- založit v USA a Evropské unii „super-nevládní organizaci“ k zabránění ruskému informačnímu vlivu za hranice („nestátní organizaci, která zavede mezinárodně uznávaný rating dezinformací“);

- spustit v angličtině stránky podle schématu „Infopressa naopak“, jejichž cílem by bylo označovat autory, kteří nesouhlasí se západním mainstreamem, v první řadě ruské;

- a poslední, nejsilnější myšlenka: vytvořit „alternativní Valdaj“ (The Valdai Alternative).

Na „alternativním Valdaji podle plánu Pomerantseva a Weisse budou i účastníci původního Valdaje – to znamená lidé, kteří se každoročně zúčastňují diskuzí o Rusku a setkání s prezidentem Putinem.

Přitom své experty i sebe osobně si Pomerantsev a Weiss představují jako objektivní a neangažované specialisty. Ve skutečnosti však jejich expertní nevinnost zmizela už dávno a nenávratně.

Peter Pomerantsev je britským občanem, ale narodil se v bývalém SSSR. Tvrdí, že v 90. letech pracoval v ruském tisku (i když novináři Marku Amesovi, autorovi zatím jediného „životopisu“ Pomarantseva, se nepodařilo najít nikoho z novinářů toho času, kdo by se na pana Pomerantseva pamatoval). O této své nikým nezpozorované práci v ruském tisku Pomarantsev napsal knihu pod názvem „Nic není jisté a všechno je možné“. Hlavní myšlenkou tohoto díla je, že současná masmédia vytvářejí svou vlastní realitu, která se často neshoduje s realitou světa. „Tím, že napsali tuto zprávu, Pomarantsev a Weiss se rozhodli dát příklad právě takového vztahu k realitě,“ – ironizuje James Carden na stránkách The Nation.

Michael Weiss přišel z Henry Jacksonu, britského analytického centra známého svými sympatiemi k takzvaným neokonzervativcům, neboli neokonům – té nejagresívnější a nejneústupnější části amerického politického establishmentu.

A dále to nejzajímavější:

Webová stránka The Interpreter, v níž byla zmíněná zpráva publikována, existuje díky podpoře Institutu moderního Ruska (Institute of Modern Russia) – výzkumného centra otevřeného v USA pro „objektivní objasňování“ ruské reality za peníze Michaila Chodorkovského. Jedno z fór tohoto institutu vede neohebná fejetonistka The Washington Post Anne Applebauma, autorka článku „Nacionalismus je přesně to, co potřebuje Ukrajina“, který vyšel v časopise The New Republic těsně před odesláním ukrajinských vojsk na Donbas na jaře 2014.

Nic není doopravdy?

„Nic není doopravdy“ – to by nebylo špatné motto k pracím Weisse a Pomarantseva. Citát z nedávného vystoupení Weisse: „Jeden ze zvláštních elementů geopolitiky 21. století je po mnoho let trvající odmítání Západu toho faktu, že v osobě Putina má nepřítele nebo už v každém případě soupeře … , který otevřeně hrozí okupovat pět členských zemí NATO“. (Ve skutečnosti Putin se nikdy nepředstavoval jako nepřítel Západu a nehrozil nikoho okupovat, tím spíš otevřeně. O takových údajných „hrozbách“ v soukromých rozhovorech Putina jsme slyšeli od spolubesedníků Putina, kteří tak porušili vyjednávací etiku, jako třeba od prezidenta Ukrajiny Porošenka, bývalého generálního tajemníka NATO Rasmussena a bývalého šéfa polské diplomacie Sikorského. Přitom Sikorski se později v rozhovoru pro webové stránky Politico přiznal, že lhal). Ale Weissovi se hodí jakákoli lež. Za předpokladu samozřejmě, že je to lež o Rusku a staví zemi do negativního světla.

Ve uvedené zprávě Pomerantsev a Weiss nejsou objektivnější než ve svých článcích. Ve zprávě je mnoho zcela vědomých nadsázek a náznaků. Tak například z vystoupení Putina v Petrohradě na jaře 2014 o nutnosti přechodu peněžních kalkulací v Rusku na ruské platební systémy Pomerantsev a Weiss těsně po The Guardian vytrhli jednu část o původním obranném účelu internetu a tvrdí, že Putin považuje internet za „projekt CIA“. Když vyprávějí o demonstracích na podporu Bronzového vojáka v Estonsku v roce 2007, Pomerantsev a Weiss neřeknou, že se jedná o pomník vojákům Rudé armády, kteří vyhnali nacisty z Talinu. Zmiňují pouze „Soviet Memorial Statue“ – sovětskou památeční sochu. Výsledkem je, že západní čtenář nabyde dojmu, že se jedná o sochu Stalina a je připraven podpořit jakékoli represe proti ruskému obyvatelstvu baltských zemí, které památník brání.

Represe předpokládané Pomerantsevem a Weissem jsou represemi informačními. Kromě zrušení všech možností pro překlad ruského vysílání v pobaltských zemích Pomerantsev a Weiss ve svém seznamu doporučení předkládají i jakousi „sociální práci v rámci osobních návštěv“ ve vztahu k politicky nespolehlivým zástupcům ruské menšiny. V KGB SSSR taková práce zdá se byla nazývána „preventivními besedami“.

Ukrajinizace západních médií

Zprávě Pomerantseva a Weisse bychom si ani nemuseli všímat, kdyby ovšem nebyla součástí velmi nebezpečného trendu. Poslední dobou západní neokonové stále častěji svým médiím doporučují jít ukrajinskou cestou – stát se poslušným sluhou antiruských režimů a kaleným železem vypalovat jakékoli alternativní názory. (Každý, kdo sledoval změny v ukrajinských médiích za poslední rok a půl, ví, o čem mluvím).

V tomto ohledu je velmi výmluvný článek autora stejně smýšlejícího s předchozím dokumentem, profesora univerzity v Yale Timothy Snydera, kterému polské orgány nedávno poskytly unikátní možnost vystoupit se svou řečí na alternativní oslavě (provedené natruc devátému květnu v Moskvě) zakončení druhé světové války v Gdaňsku 8. května.

Článek byl uveřejněný na webových stránkách New York Review of Books a jmenuje se „Ukrajina: protijed od evropských fašistů?“

Fašisté podle Snydera, to nejsou ti ve vládě v Kyjevě, ale duchovní a političtí následovníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), o jejichž zločinech on jako specialista na východní Evropu skutečně ví. Fašisté v jeho pojetí jsou lidé vystupující proti invazi Bruselu do svrchovaných záležitostí členských zemí EU a jejich obyvatel (hlavní „fašistka“ pro Snydera je samozřejmě Marine Le Pen, která ve skutečností směruje svoji kritiku proti strukturám EU a USA a nikoli proti nevinným národnostním menšinám). A teď co Snyder nabízí: je třeba to zařídit tak, aby obyvatelé zemí EU hlasovali tak, jako Ukrajinci na posledních parlamentních volbách, v podmínkách občanské války, údajně bez nátlaku ze strany proevropského Porošenkova a Jaceňjukova uskupení. Takový je ideál neokona Snydera, který obviňuje Rusko ze spojenectví s „autoritářskou“ Čínou (!) a z pokusu podmanit si „demokratickou“ Evropu.

„Kdyby Evropané hlasovali tak jako Ukrajinci, Evropa by mohla doufat v daleko bezpečnější a bohatší budoucnost … A evropští nesystémoví pravičáci ve skutečnosti chtějí žít v Rusku nebo Číně,“ – uzavřel Snyder a tím v podstatě nabízí tisku EU, aby se sebou udělal totéž, co se sebou udělal tisk Ukrajiny.

Neblahé důsledky

Ponechme na svědomí Snydera tvrzení o „bezpečné a bohaté“ budoucnosti pro válkou a revolucí zničenou Ukrajinu. Zdůrazňuji to nejzákladnější v myšlenkách informačních neokonů včetně autorů nynějšího „plánu protiopatření“ vůči ruské propagandě v EU. Zatímco obviňují Rusko z vytvoření „antizápadního Internacionála“ (tomuto tvrzení byla věnována celá kapitola ve zprávě Pomerantseva a Weisse), tito autoři chtějí zabít poslední zbytky svobodných diskuzí ve společnosti. A jestliže v dobách senátora McCarthyho obviňovali nesouhlasící ze spolupráce s opravdu totalitárním stalinským režimem, tak nyní kvůli omezení svobod neokoni chtějí jako strašáka použít přízrak „ruské hrozby“. Žádný „antizápadní Internacionál“ ve skutečnosti není. Komunistická Internacionála z dob Lenina se ve zabývala výměnou režimů v Evropě skrze vnější organizování revolucí. Rusko dnes takové pokusy nedělá. Výměna režimů pomocí barevných revolucí, to je specializace současné EU a USA. Za to neokonzervativní politiky současný americký politolog Pat Buchanan (bývalý asistent prezidenta Reagana) oprávněně srovnává s činovníky Kominterny, pouze s pravým místo levým zaměřením.

RT nezasahuje do takových výměn režimů, tento televizní kanál o nich prostě jen vypráví. A současným cílem neokonů je – zabít vypravěče. Údajně ve jménu svobody vyprávění.

Zdroj: http://russian.rt.com/article/100308