LONDÝN – Eurozóna má problém s Německem. Německá politika, ožebrač-svého-souseda, spolu s širší reakcí na krizi, kterou tato země vedla, se ukázala být katastrofická. Sedm let po propuknutí krize se ekonomika eurozóny dostává do horší situace, než v níž byla Evropa během Velké deprese ve 30. letech. Úsilí německé vlády o rozdrcení Řecka a donucení, aby opustilo společnou měnu, monetární unii destabilizovalo. Potud, pokud bude administrativa německé kancléřky Angely Merkel pokračovat ve zneužívání své dominantní pozice vedoucího věřitele k prosazování svých úzkých zájmů, nemůže eurozóna prosperovat – a možná ani nepřežije.

Poznámka: Všimněte si, že autor článku je eurokrat a zastánce eurozóny a EU. Dost se to podobá situaci, kdy před pádem komunismus začal bujet „reformní komunismus“ toužící po „perestrojce“. Teď už tedy ani EU není pro své zastánce jediná správná cesta, nýbrž úchylka ze správné cesty, která se musí napravit „perestrojkou“.

Nesmírný německý přebytek na běžném účtu – nadměrné úspory vytvořené stlačením mezd k dotování exportu – byly zatím jak příčinou krize eurozóny, tak překážkou k jejímu řešení. Před krizí to u německých bank přiživovalo poskytování špatných půjček jižní Evropě a Irsku. Teď, když má Německo roční přebytek – který vyrostl už na 233 miliard € (255 miliard $), čímž dosahuje 8% HDP, se už ale nerecykluje v jižní Evropě, a tak deprese domácí poptávky v této zemi znamená export deflace, čímž se v eurozóně ještě prohlubují dluhové útrapy.

Vnější přebytek Německa má jasně neblahý dopad na dodržování pravidel eurozóny ohledně nebezpečných nerovnováh. Ale vláda Merkelové opírající se do Evropské komise dostala volnou ruku. To činí z tvrzení šampióna eurozóny Německa prohlašujícího, že eurozóna je klubem řízený pravidly, frašku. Německo ve skutečnosti beztrestně porušuje pravidla, pozměňuje si je, aby vyhovovala jeho potřebám, nebo si je i svévolně vymýšlí.

A opravdu, i když Německo ostatní tlačí do reforem, tak ignorovalo doporučení Komise. Německo jako podmínku pro nový program půjček eurozóny nutí Řecko ke zvýšení svého penzijního věku – zatímco samo u sebe jej snižuje. Trvá na tom, aby řecké obchody byly otevřené i v neděli, i když ty německé nejsou. Vypadá to, že jinde se korporativismus dusí, zatímco doma se ochraňuje.

Německo, kromě toho, že odmítá upravit svou ekonomiku, tak přetlačuje náklady krize na ostatní. Merkelová, aby zachránila banky své země před špatnými rozhodnutími o půjčkách, tak porušila pravidlo o „nevykupování z dluhů“ v Maastrichtské smlouvě, které zakazuje členským vládám financovat své druhy, a přinutila evropské daňové poplatníky, aby insolventnímu Řecku půjčili. Stejně to činí s půjčkami vlád eurozóny Irsku, Portugalsku a Španělsku v první řadě k vykoupení nesolventních místních bank – a tudíž jejich německých věřitelů.

Situaci ještě zhoršuje to, že Merkelová získala výměnou za tyto půjčky daleko větší kontrolu nad vládními rozpočty celé eurozóny přes poptávku škrtící, demokracii svazující fiskální svěrací kazajky: tužší pravidla eurozóny a fiskální kompaktnost.

Záštita Německa vyústila v bankovní unii eurozóny, která je plná děr a uplatňuje se asymetricky. Spořitelny této země – Sparkassen – s celkovou rozvahou kolem 1 bilionu € (1,1 bilionu $) – jsou mimo kontrolní dohled Evropské centrální banky a spolu s tím megabanky s jen chabou kapitálovou přiměřeností jako Deutsche Bank a prohnilé státem vlastněné regionální zápůjční ústavy této země získaly nemožně čisté potvrzení o finančním zdraví.

Jedním z pravidel eurozóny, které je považováno za svátost, je neodvolatelnost členství. Neexistují žádná ustanovení smlouvy o odchodu, protože měnová unie je pojata jako předběžný krok k politické unii – a bez toho by zdegenerovala do nebezpečně tuhého a nestabilního režimu pevných směnných kurzů. Německo nejenže toto pravidlo pošlapalo; jeho ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno vymyslel ještě pravidlo nové – že v eurozóně je dluhová úleva zakázaná – aby jím ospravedlnil nehorázné chování k Řecku.

V důsledku toho je teď řecké členství v eurozóně – což lze to rozšířit na všechny ostatní členy – podmíněno podřízením se německé vládě. To je jako, kdyby se Spojené státy jednostranně rozhodly, že princip kolektivní obrany NATO je od teď podmíněný na dělání toho, co nadiktuje americká vláda.

Eurozóna zoufale potřebuje mainstreamovou alternativu k tomuto jednostranně vychýlenému „Berlínskému konsensu“, v němž jsou zájmy věřitelů první prioritou, a Německo dominuje nade vším ostatním. Merkelismus způsobuje ekonomickou stagnaci, politickou polarizaci a odporný nacionalismus. Je třeba, aby se Francie, Itálie a Evropané všech politických barev postavili za jinou vizi toho, čím by eurozóna měla být.

Jednou z možností by mohl být větší federalismus. Společné politické instituce zodpovědné voličům po celé eurozóně by poskytly demokratický fiskální protějšek ECB a pomohly by dát uzdu německé moci. Ale rostoucí animozita mezi evropskými členskými státy a eroze podpory pro evropskou integraci jak u věřitelských, tak u dlužnických zemí znamená, že větší federalismus je politicky neprůchodný – a potenciálně i nebezpečný.

Lepší volbou by byl krok směrem k flexibilnější eurozóně, v níž by měli zvolení národní zástupci větší slovo. Při obnovení pravidla žádné výkupy z dluhů by měly vlády větší prostor k uplatňování proti-cyklických politik a k reakcím na měnící se priority voličů.

Aby se takový systém stal věrohodným, vytvořil by se mechanismus restrukturace dluhů nesolventních vlád. Toto spolu s reformou pravidel vztahujících se na kapitalizaci bank – které nesprávně zachází se všemi vládními dluhy jako s bezrizikovými a nemají bankovní limity na jejich držbu – by umožnilo, aby nad nadměrným půjčováním vládl trh, nikoliv Německo. ECB by ideálně dostala i mandát fungovat jako půjčovatel poslední záchrany pro sice nelikvidní, ale solventní vlády. Takovéto změny by mohly získat širokou podporu – a posloužily by i ve vlastním zájmu Německa.

Členové eurozóny uvázli v mizerném manželství pod dominancí Německa. Strach ale k udržení takového vztahu navždy nestačí. Pokud se Merkelová nevrátí k rozumu, tak jej nakonec zničí.

Philippe Legrain je bývalý ekonomický poradce presidenta Evropské komise a je hostující vedoucí člen Evropského institutu na London School of Economics a je autorem Evropské jaro: Proč jsou naše ekonomiky a politiky v takovém binci – jak je napravit.

By Philippe Legrain

Global Research, July 24, 2015

Project Syndicate 23 July 2015

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/the-eurozones-german-problem/5464394