Přestože si autora osobně vážím a jeho články pravidelně sleduji, mám v tomto případě několik připomínek, píše Jaroslav Štefec na facebooku.

První je terminologická a týká se použití pojmu „uprchlická krize“ k popisu situace na polsko-běloruské hranici. Ať už totiž byly pohnutky Lukašenka k otevření hranice ilegálním migrantům, dopravovaným do Běloruska tureckými a saúdskoarabskými letadly jakékoliv, bylo polské řešení standardním chováním země na hranici schengenského prostoru. Poláci migranty na území EU prostě nevpustili. Bělorusko reagovalo rovněž standardně. Ve skutečnosti, významně se lišící od smršti lží v (nejen) českých médiích, poskytlo migrantům (včetně těm na hranici s Litvou) humanitární pomoc a s politickou a finanční podporou ze strany RF (EU Bělorusku nejenže nepomohla, ale naopak na něj uvalila sankce) je začalo vracet zpět do zemí, odkud přiletěli. Takže žádná krize, ale standardní situace, odpovídající mezinárodním smlouvám. Pokud by se mělo v této souvislosti mluvit o krizi, spíše by měla být na pořadu dne otázka, co dělají na polské hranici s Běloruskem vojáci NATO. Zvlášť když Polsko jasně vyhlásilo, že je schopno problém řešit samo.

Druhou poznámku mám k použitému „srovnávacímu příkladu“ situace v oblasti kanálu La Manche, jímž vede hranice mezi Francií a Velkou Británií. Jednak jde o zcela odlišný typ hranice, jednak migranti, snažící se překonat Kanál, v podstatě opouštějí EU. Nedivím se proto Francouzům, že jim v tom nehodlají bránit. Na rozdíl od Bělorusů za to nemusí platit, a pokud Britové na svém území ilegální migranty nechtějí, ať to jim a jejich převaděčům dají jasně najevo. Tvrdost a nemilosrdnost ostatně předvedla Británie ve svých dějinách nesčetněkrát. Svého času i vůči tehdejšímu Československu, které v Mnichově naservírovala Hitlerovi na zlatém podnose. Že by se nedokázala tvrdě a nemilosrdně postavit pronikání desítek tisíc migrantů na své území, kdyby v tom nebyl vnitřní záměr? Tomu se prakticky nedá věřit.

Stejně jako lze jen obtížně srovnávat situaci na vodní a pevninské hranici, jsou nesrovnatelné i počty migrantů. Zatímco na polské (a litevské) hranici se vyskytovalo i v nejvypjatější situaci méně než čtyři tisíce lidí, kanál překračují desítky tisíc ilegálních migrantů ročně. Možná by tedy bylo lepší srovnával situaci na polsko-běloruské hranici spíše s pohraničním konfliktem Řecka a Turecka, ačkoliv i tady je obrovský nepoměr v počtech lidí, kteří se pokoušeli hranice mezi těmito zeměmi překročit (a ilegálně vstoupit na území EU).

Řecko, na rozdíl od „chváleného“ Polska, bylo a je popotahováno unijními orgány za „nevstřícnost“ vůči desítkám tisíc migrantů, prokazatelně doslova hnaných tureckou armádou proti řeckým (tj. unijním) hranicím. Turecko, na rozdíl od sankcionovaného a káraného Běloruska, obdrželo 3 miliardy Euro a poté bylo chváleno za svou „vstřícnost“, spočívající v omezení „nahánění“ migrantů na řeckou hranici. A to bez ohledu na závažnou politickou a bezpečnostní krizi, vyvolanou otevřeně pokračujícími tureckými přípravami na vojenské obsazení řeckých ostrovů, stejně jako eurounijními orgány i vedením NATO okázale ignorovanými a tureckými politiky včetně Erdogana veřejně proklamovanými záměry na obnovu Velkoturecké říše v Evropě.

Pokud mohu soudit z dostupných nezávislých zdrojů, navzdory ne právě pravdivým proklamacím unijních i českých politiků, velkohubým prohlášením z úrovně vedení NATO a ostře protibělorusky laděným článkům v unijních i českých médiích, na straně Běloruska k ničemu podobnému nedochází. Možná právě tohle byl hlavní důvod, proč autor výše zmíněného článku toto srovnání nepoužil. Musel by totiž nutně dojít k závěru, že je něco špatně. A to by mohlo znamenat, že by jeho články mohly přestat vycházet. Což by z mého pohledu byla škoda.