Jednou z nejčastějších otázek biorobotů, vohnoutů, pepíků a znormalizovaných zombie je: "Proč by to proboha dělali?" Jejich naprogramovaná a zdegenerovaná mysl není schopna pojmout situaci, ve které stát (který má "pomáhat a chránit") by najednou začal vystupovat v roli genocidní mašiny, která jim promyšleně, systematicky a neúprosně usiluje o život. Je to pro ně tak brutální změna paradigmatu, že ji s odporem a hrůzou v očích automaticky odmítají a klidně dále budou chodit na již oficiálně potvrzenou nekonečnou řadu teček, jen aby mohli "normálně" žít (zde změna paradigmatu toho, co je normální, v myslích těchto vycvičených prvoků prošla naprosto hladce a bez jakékoli historické paměti čítající několik měsíců nazpátek).
Napolo uvařená žába pořád nechápe, že nakonec skončí na talíři. I když už teď se do kotle přidává opravdu fest. Možná i proto, že by si připadala jako naprostý idiot (když už se v tom hrnci postupně vaří skoro druhý rok), kdyby teď by měla ostentativně z toho bublajícího hrnce vyskočit - raději se nechá uvařit až do hořkého konce. Ego je vždy největší nepřítel člověka, daleko větší, než vrozená idiocie.

Otroctví je v dějinách lidstva ten nejvýnosnější obchod. Bylo tomu tak za starověku a je tomu tak i dnes. Je jedno, že tehdy museli ti silní bavit rozmařilé diváky v gladiátorské aréně na život a na smrt a ti slabší dělat živý stojan na lampu nebo poloautomatický vějíř, a teď chodí za stravu a hypotéku do krabičky 4x4 na 8-10 hodin. Je lhostejné, že tehdy všichni věděli, že je otrok a dnes si může hrát na pána, protože dostal firemní auto, laptop a nosí směšný obleček s oprátkou kolem krku v pestrých barvách ze značkového obchodu pro hřbety toužící po luxusu pro chudé. Otroctví je otroctví, ať v kamenolomu nedaleko Říma, nebo v digitálním koncentráku našich vyspělých a moderních demokracií.

Doteď ale v postmoderní době páni otrokům nechávali poměrně dlouhý řetěz, mohli si cestovat za těžce vydělané a našetřené peníze, klouzat se z kopce na značkových laťkách z plotu, žrát jako jejich zbožňováné celebrity v obdivovaných restauracích mikroskopické porce všech možných chutí s exotickými názvy - prostě páni jim dovolovali nápodobu svého životního stylu, jaký jejich předci nezažili. Před tím dovolené, bezstarostné kratochvíle a luxusní žranice byly doménou jen aristokracie a podobných vyvolených, ale pod rouškou iluze demokracie se bývalým nevolníkům povolilo zdání panského luxusu a každý hřbet si najednou připadal jako král. To ale, jak dnes vidíme, mělo jen krátkého trvání - jak se říká, všeho dočasu.

Demokracie totiž doposud plnila svůj úkol a záměr. Falešně nalhávala nevolníkům, že už není žádných pánů a šlechticem může být i Standa z Kadaně. Také mu nakukala, že svým směšným volebním lístkem najednou po 6tisicich letech vlády elit vládne on sám ( syn dělníka z továrny a vnuk koželuha z pastoušky) a prastaré rody odvozující svůj původ od egyptských faraonů s nepředstavitelným bohatstvím stojí u stejné volební urny a spokojeně žmoulají v ruce volební lístek jako on. Standa se stal pánem a z celého srdce tomu uvěřil.

Jenže jak vidno, změnila se doba, demokracie splnila svoji historickou úlohu a alou na pole, nevolníci. Najednou Standa čumí jako puk. Musí sedět doma, patřičně se strojit, jak mu páni nařídí, a co víc - ještě si musí pravidelně stříkat do žíly to, o čem mu páni tvrdí, že je to pro jeho dobro, i když mu postupně selhávají plíce, kolabuje srdce nebo má po těle vyrážku jako Tom Hanks ve slavném filmu o AIDS. Standa se nechce vzdát vidiny toho, že je pán, a tak poslouchá skutečné pány, aby neztratil svá zdánlivá vrchnostenská privilegia. Přece nepřijde o svou krásnou bílou pláž, zasněžené alpské sjezdovky nebo o svůj palác o výměře 70 M2, za který zadlužil bance pomalu i své vnuky.

Standa ještě netuší, že už pro pány není potřebný jako dřív. Nechápe, že se mu postupně zkracuje řetěz a už nikdy nebude moci pobíhat na volno tak, jak byl zvyklý. Ještě mu nedošlo, že hraní si na pána skončilo, i kdyby si do každé končetiny píchl rovnou tři experimentální roztoky.

Standa bude sedět doma, když bude mít štěstí, dostane práci na panském a když už nebude potřeba díky 4. průmyslové revoluci, kdy robot bude vždy levnější než lidská síla, dostane svou nepodmíněnou hrst ovsa, ale jen když se patřičně prokáže glejtem, který vrchnosti potvrdí, že není rebelant a hezky do puntíku splnil všechny své vazalské povinnosti včetně rituálního zohavení těla a bez reptání se podrobil dobrovolně-povinnému ohrožení svého vlastního zdraví v pravidelném časovém intervalu, jenž se mu zobrazil na mobilu.

Odpověď na výše uvedenou otázku je nad slunce jasná. Ale jen těm, kteří nepodlehli iluzi o tom, že kdy vůbec byli přijati mezi pány, a bylo jim vždycky jasné, se se jedná o hru, jejíž pravidla neurčují oni, ale někdo úplně jiný.