Přes sedmdesát tisíc z nich využilo služeb pašeráků lidí a na ně napojených „humanitárních“ politických neziskovek. Zbytek se nechal zlákat slibem zástupců běloruského prezidenta Lukašenka, že je po tajných stezkách v lesích a bažinách převedou do Evropské unie. Ovšem všechny tři státy sousedící s Běloruskem považují tuto nelegální migraci za „akt hybridní agrese“. Obsadily hranice armádou. Zabraňují migrantům ve vstupu, zatýkají je, internují a vracejí zpět Lukašenkovi. Polsko dokonce preventivně obsazuje vojskem své hranice s Ukrajinou pro případ, že by se tam migrační proud přesměroval. Na jihu EU zatím nikdo žádná omezení pašování lidí nenařídil a neprovádí, přestože nápor je tam desetkrát silnější.

Naopak na severovýchodě se z těch pár tisíc zájemců o evropský blahobyt propagandisticky dělá ohrožení liberální demokracie a nebezpečná forma hybridní války, za kterou prý stojí Ruská federace. Migrační krize na běloruských hranicích má podle propagandistů NATO odvést pozornost od příprav ruského útoku na Ukrajinu, vedeného nejen z východu a jihu, ale také ze severu z Běloruska. Dokonce jsou veřejně publikovány mapy, na nichž vedle dislokace ruských a běloruských armádních jednotek jsou i směry chystaného útoku.
   

George Friedman ve své analýze světa, který přechází od monopolarity k multipolaritě (čímž jemně opisuje konec nadvlády USA), tvrdí že NATO je špatná aliance ve špatný čas. Má plnou pravdu, protože se již i v propagandě dopouští nelogických a nesmyslných tvrzení. Pokud by totiž Ruská federace opravdu chtěla obsadit východní Ukrajinu, udělala by to podobně jako v Jižní Osetii či na Krymu – rychle, efektivně, dříve než by někdo mohl napadené zemi pomoci. Proto to poslední, co by si plánovači útoku přáli, by byla přítomnost cizí armády v bojovém postavení na ukrajinské či běloruské hranici. Přesně tohle se ale kvůli migrantům na běloruských a ukrajinských hranicích stalo.

Takže běloruská migrační krize a strašení ruskou agresí má naopak zamaskovat něco jiného, daleko závažnějšího. Permanentní válečná hrozba, případně vlastní „malá vítězná válka“ představují historicky nejosvědčenější, a proto nejpoužívanější způsob, jak odvést pozornost od nejzávažnějších problémů ve vlastní zemi. Můžeme si je spočítat – pandemie, energetická krize, léta nevídaná inflace a celkový úpadek úpadek ekonomiky, plus postupná likvidace střední třídy – to všechno jsou téměř neřešitelné potíže, které vedení EU vyvolalo ve všech svých členských státech. To se v evropských dějinách obvykle nakonec vyřešilo ozbrojeným konfliktem. Vnějším nebo vnitřním. Proto se daleko více bojím politických a sociálních důsledků Green Dealu a Velkého resetu Klause Schwaba než války NATO s Ruskou federací.