Domnívám se, že se zde směšují dvě věci, a vyvozuje se z nich závěr, který je neodůvodněný, ba dokonce v něčem až kontraproduktivní.

Ty dvě věci jsou tyto: osobní ochrana proti kovidu a šíření kovidu.

Tím neodůvodněným závěrem je, že pouhou zvýšenou osobní ochranou proti kovidu se společnost účinně brání proti jeho šíření.

Souhlasím však s tím, že z dostatečné osobní ochrany proti kovidu mají prospěch především sami ti jednotlivci, a v součtu z toho těží společnost jako celek, protože se snižuje nápor na zdravotnický systém, takže je možno poskytovat řádnou a obvyklou zdravotní péči ostatním pacientům, když ti kovidoví nevyčerpávají zdravotnické kapacity.

Moje námitka spočívá v tom, že zvýšená osobní ochrana sice šíření kovidu ve společnosti do určité míry brání, ale nikoliv dostatečně. Lidé jsou totiž vládou desinformováni v tom smyslu, že očkování znamená bezinfekčnost, což sugeruje dojem, že očkovaný jedinec nemůže šířit kovid – a někteří jedinci, kteří jsou intelektuálně pokleslí na úroveň vlády, se podle toho i chovají, a po naočkování jezdí zase do ciziny jako o závod, přičemž mohou fungovat jako přenašeči dalších variant kovidu z navštívených zemí (kam je zase mohli zavléct jiní nezodpovědní cestovatelé).

Tím se dostávám k problematice šíření epidemie. Je známo, že takzvanou španělskou chřipku přivezli do Evropy američtí vojáci za Velké (první světové) války, tedy před více jak sto lety. Španělskou byla chřipka nazvána kvůli místu, kde se v Evropě projevila nejdříve a nejvíce, a také proto, že americké válečné pomoci bylo potřeba, takže psychologicky bylo nevýhodné zveřejnit souvislost chřipky se Spojenými státy.

Ještě více škody pak španělská chřipka nadělala, když se po ukončení války vojáci vrátili domů, na různé kontinenty. Zde je výrazně patrný zásadní rys pandemie, kterým je závislost na mezikontinentálním pohybu osob.

Z minulosti je přece dobře známo, že osoby cestující do vzdálených krajin se nechávaly očkovat, protože věděly, že jejich imunitní systém není přizpůsoben virovému prostředí cílové země. V současné době cestuje každoročně  mezikontinentálně snad miliarda cestujících, a pochybuji, že očkovaných. Z hlediska viru a podnětů k jeho mutacím jde tedy o příležitost z říše snů. Žádná laboratoř na světě by viru nemohla připravit tolik námětů k různým vývojovým experimentům.

Proto je logické, že z pohledu tohoto globalizovaného cestovatelského šílenství různí epidemiologové s hrůzou předvídali výskyt skutečně razantní varianty, dříve nebo později. Že se na ni chtěli v laboratořích alespoň trochu připravit, je výsledkem této úvahy, nikoliv příčinou výskytu této epidemie. Důkazem je opakované zmutování viru na všech kontinentech, tedy i tam, kde žádné laboratoře nejsou, a čínské už ani omylem.

Jaká je proti tomu obrana?

Nedávno Česká televize uvedla dokument „Lovci mikrobů“, v němž byl – kromě mnoha zajímavých informací – zmíněn i etymologický původ slova „karanténa“. Základem je italská číslovka „čtyřicet“ (quaranta), vymezující dobu, po níž museli zůstat po připlutí všichni námořníci na lodi, aby se po hrůzných zkušenostech s epidemiemi zamezilo jejich přenosu a šíření.

Mnohé se od 14. století změnilo, ale leccos nikoliv. Někdo se stále snaží poručit větru a dešti, v poslední době třeba farmaceutické firmy. Jejich způsob „léčby“ není intenzivní, že by pacientům poradily zamyslet se sami nad sebou a příčinami neduhů a nejprve ze všeho změnit životní styl. Naopak, extenzivně radí „zachovejte si klidně svůj životní styl, a na ty neduhy my vám dáme léky“. Ty jsou ovšem drahé, takže pacient musí o to víc pracovat, choroby se zhoršují, léků přibývá, pacient pak nakonec vydělává akorát jen na ty léky, což ho nakonec vyčerpá a umírá, aniž by dosáhl důchodového věku. Z hlediska farmaceutických korporací a důchodového systému státu prostě ideální občan.

A o tuto civilizaci my se bojíme, že nám ji prý někdo chce rozvrátit. Nemusí, stačí jen čekat, hroutí se sama. Je-li protivník netrpělivý, stačí jen trochu drcnout. A nikoliv proti, ale po srsti, pochválit, jak to tu pěkně děláme, a urychlit ty sebezničující procesy.

Političtí představitelé Izraele, donedávna nejproočkovanějšího národa, v reakci na další variantu kovidu seznali, že jsou sice důležité výdělky farmaceutických firem (a jejich vděčnost, patrná ze stavu pokladen politických stran), ale všechno má své meze, a že k ochraně obyvatelstva nebude stačit ani opakované očkování úzce specializovanými vakcínami, působícími proti jedné variantě kovidu, a pak zase proti jiné, a tak dokola. A vzpomněli si na to 14. století a na tu karanténu a spustili na letištích i v přístavech rolety.

Z toho plyne ponaučení, že nejúčinnější obranou proti globálnímu šíření epidemie je v co největší míře uzávěra mezikontinentálního cestování, v menší míře uzávěra cestování kontinentálního, a velká opatrnost co se týče cestování mezi státy a velkými regiony. Karanténní doby by tomu měly odpovídat, úměrně vzdálenosti.
Že bude silný odpor ze strany cestovních kanceláří, leteckých společností a rekreačního průmyslu? Skutečně? Neslýchali jsme náhodou, že kapitalismus je oproti plánovitému hospodářství mnohem pružnější, a jaké zázraky dokáže neviditelná ruka trhu? Nuže, vzhůru pod sprchu! Je možné, že to bude studená sprcha, ale na druhou stranu, o to lépe, to procitnutí z ideologie do reality bude velmi důkladné. Co člověk zažije na vlastní kůži, a nezná jen z vyprávění, to už většinou nikdy nezapomene.

Ostatně, i ekologové by měli být slyšeni, zda s omezením letecké dopravy souvisely zcela zjevné změny počasí, když zima nepřecházela hned v léto, ale bylo i jaro a podzim, a zázračně pršelo?

A co se týče poučení ohledně vakcinace? Velké překvapení! Ocituji slova místopředsedkyně poslanecké sněmovny, pirátské poslankyně Olgy Richterové (sic!): „Očkování má zůstat dobrovolné a hlavně informovat a nabízet co největší výběr různých možností, aby si například lidé mohli vybrat vakcíny podle svého uvážení, aby měli i jasnou možnost vzít si volno.“ (ČTv, 3.12.2021, Události)

Vypadá to, že na té zastupitelské demokracii přece jen něco bude, i když pomálu, ale přece! Vláda skoro-už-expremiéra Andreje Babiše blbne na kvadrát, uvažuje o povinném očkování, vakcínu si vybrat občanům nenechá, ze škály používaných vakcín vyřadila Astru Zenecu, Sputnik a další sem vůbec nevpustila, protože jí jde více o ideologii a/nebo úplatky, než o zdraví a životy občanů, a všechny „protivné“ hlasy chce nakonec vymýtit připravovanými paragrafy trestního zákoníku!

Střídání vlád tedy přece jen umožní, aby leccos kritického zaznělo, co snad zůstane v paměti a myslích lidí a ti to budou připomínat nové vládě, a tak alespoň trochu ztíží návrat k totalitním manýrům.

Karel Havlíček Borovský, novinář hubatý a politicky nekorektní, jehož dvousté výročí narození jsme sice oslavili (ale chraň pánbůh z něho něco citovat!), totiž napsal slova, která se hodí si připomenout zvláště s ohledem na nářky, „kam jsme to po třiceti letech od revoluce dospěli“. Prosím, čtěte pozorně:

„Příklad Francouzska ukazuje nám skvěle, že pouhá revoluce není postačitelný prostředek k dosažení svobody: ona sice, podaří-li se, změní vládu, ale staré obyčeje navrátí se brzy zase s novými osobami. ...  Jenom národ zachovalý a vzdělaný  může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu. Tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, zase přece svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolucie.“

Jaké si z toho beru poučení? Vzpomínám na slova sovětského disidenta Vladimíra Bukovského, že revoluce zdvihá kal od dna. Já dořeknu, že ten kal se pozná tím, že se neustále zaštiťuje sametovou revolucí, stále jí má plnou hubu. A skutek utek‘. Pak přišel kovid a odhalil, jak tou pokažeností pleteme sami na sebe tu metlu absolucie. Havlíček to věděl a pověděl. Poučíme se? Končí svůj komentář Jan Schneider.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)