Australské Ředitelství signálů, což je obdoba britského GCHQ v Canbeře nebo americké Národní bezpečnostní agentury, dostane poprvé od svého založení v listopadu 1947 rozsáhlé nové pravomoci ke špehování Australanů.

Tento krok agentuře umožňuje shromažďovat zpravodajské záznamy o jednotlivcích v zemi bez soudního příkazu, i když údajně jen v situacích, kdy existuje „bezprostřední ohrožení života“.

Místní osoby podezřelé z terorismu jsou uváděny jako klíčový cíl v hledáčku ředitelství a to bude také shromažďovat zpravodajské informace ve spojení s australskými obrannými silami pro vojenské operace, s ministerským povolením.

Pravidla upravující reformu a ochranu soukromí občanů budou zveřejněna na internetových stránkách agentury a podléhat přezkumu a kontrole ze strany bezpečnostního a zpravodajského výboru australského parlamentu.

Odborníci se sice tváří, jako by jim šlo o to, udržet Australany v bezpečí, vyjádřili však k tomuto vývoji vážné výhrady. Je mezi nimi i John Blaxland, profesor mezinárodních bezpečnostních a zpravodajských studií na Australské národní univerzitě, sám veterán vojenské rozvědky, který varoval, že síly jsou zralé na zneužití.

„Jsem bývalý zasvěcenec… mnohem víc chápu potřebu brzd a protivah, protože moc má tendenci korumpovat,“ upozornil. „Mně jde o to, že legislativu, kterou předkládáme, připravují zasvěcení, že ji připravují s ohledem na své vlastní zájmy.“

Legislativa navržená zasvěcenci rozhodně byla – je inspirována zjištěními rozsáhlé prověrky Dennise Richardsona, bývalého šéfa Australské bezpečnostní zpravodajské organizace, tamní FBI, vedené v úzké konzultaci s nejrůznějšími australskými zpravodajskými službami, způsobem podobným liškám, které se ptají, jak nejlépe hlídat kurník.

Jeho hodnotící diskuse o „povoleních“ zveřejněná v prosinci 2020 konstatovala, že tyto agentury již mohou provádět neoprávněné shromažďování zpravodajských informací, pokud se domnívají, že je to za určitých okolností „nezbytné, přiměřené, rozumné a odůvodněné“ a „chtěly by mít možnost“ při tom používat nejen různé vyšetřovací techniky bez úředního povolení, ale i „ochranu před trestní odpovědností“.

Uniklé dokumenty, které v dubnu 2018 odhalila novinářka Annika Smethurstová, ukázaly, že plány australského Ředitelství signálů na vysoké úrovni sahají ještě dál. Odhalily, jak příslušní šéfové australských ministerstev obrany a vnitra jednali o tom, že agentuře umožní přístup k e-mailům občanů, bankovním záznamům a textovým zprávám bez schválení či dohledání. Vládní zdroj sdělil Smethurstové, že jsou návrhy „zděšeni“ vzhledem k tomu, že „neexistuje žádná skutečná mezera v národní bezpečnosti, kterou se snaží zaplnit“.

Australská federální policie v dalším roce provedla razii jak na údajného udavače spisů, tak na Smethurstovou. Perverzní ironií bylo, že obvinění proti ní byla v květnu 2020 stažena, když soudci australského Nejvyššího soudu jednomyslně rozhodli, že zatykač zajištěný od smírčího soudce v souvislosti s razií je neplatný, protože nejenže „zkreslil podmínky trestného činu“, ale byl také nejednoznačný, ne-li přímo absurdní.

„[Zatykač] postrádal srozumitelnost potřebnou ke splnění svých základních účelů, a to přiměřeně informovat Smethurstovou, proč byla prohlídka prováděna, a poskytnout vykonávajícímu úředníkovi a osobám, které pomáhají při výkonu zatykače, přiměřené pokyny k rozhodnutí, které věci spadají do rozsahu zatykače,“ uzavřel soud. 

Jinými slovy, ze znění zatykače nebylo možné zjistit, čeho se vyšetřování skutečně týkalo, jaké důkazy nebo informace byly požadovány a jakého trestného činu se mohla nebo nemusela dopustit. Skutečnost, že toto nepodložené a široké vyšetřovací oprávnění bylo vůbec formálně uděleno, činí nově nalezenou pravomoc ředitelství provádět dohled bez oprávnění ještě znepokojivější. Pokud k takovéto procesní perverzi může dojít i při domnělém dohledu, k jakému zneužití dojde bez jakéhokoli smysluplného dohledu?

Zneužití těchto schopností je téměř nevyhnutelné. V roce 1973 Nejvyšší soud USA rozhodl, že zatykače jsou povinné pro domácí shromažďování zpravodajských informací. O dva roky později vyšetřování Senátu zjistilo, že NSA a další americké zpravodajské agentury se přesto zapojily do nepovoleného špehování amerických občanů, včetně protiválečných demonstrantů, aktivistů za občanská práva a politických disidentů, a sledovali veškerou jejich soukromou komunikaci od telefonních hovorů až po telegramy. To vedlo v roce 1978 k zákonu Foreign Intelligence Surveillance Act, podle kterého bylo odposlouchávání amerických občanů bez soudního dohledu trestným činem.

Koncem roku 2005 se však ukázalo, že NSA po celou dobu pokračovala v nezákonném odposlechu telefonních hovorů a digitální komunikace občanů USA s vědomou pomocí velkých telekomunikačních gigantů, kteří předávali kopie všech e-mailů, prohlížení webu a dalšího internetového provozu od svých zákazníků doma i v zahraničí agentuře a svému britskému protějšku GCHQ. Soubory zveřejněné v roce 2013 informátorem Edwardem Snowdenem potvrdily, že tato zločinecká zátahová síť byla skutečně globálního rozsahu a velmi pokročilá.

Klíčové součásti této mezinárodní špionážní sítě, známé jako „Five Eyes“, se nacházejí v Austrálii, na základnách satelitního sledování Pine Gap a Kojarena. Podle investigativní legendy Duncana Campbella se přibližně 80 % zpráv zachycených tímto druhým – který zaměstnává americké a britské zaměstnance na klíčových postech – automaticky odesílá do GCHQ a NSA. Zatímco každý člen Five Eyes může teoreticky vetovat žádosti o takový materiál, „když jste mladším spojencem“ jako Canberra, „nikdy neodmítnete,“ zaznamenává Campbell.

Člověk se nemůže ubránit otázce, zda nová domácí působnost ředitelství není experimentem, který měří míru odporu a kontroverze mezi australskou veřejností, než budou podobná opatření – prokazatelně nebo potenciálně již fungující – otevřeně kodifikována ve všech členských státech Five Eyes. Pokračující právní bitvy proti hromadnému shromažďování dat v různých jurisdikcích jednoznačně vyžadují legalizaci a legitimizaci této praxe. 

Posílením této interpretace se australská vláda pouhé dny po rozšíření pravomocí ředitelství zavázala zavést nové zákony, které nutí giganty sociálních médií „odmaskovat“ anonymní uživatele, kteří posílají urážlivé komentáře, přičemž společnostem, které nechtějí nebo nemohou, byly uděleny vysoké pokuty. Učiň tak. Důvody spěchu Canberry jsou nejasné, i když jistě není náhoda, že Londýn a Washington po mnoho let bojovaly o definitivní ukončení online anonymity – pouze kvůli intenzivnímu domácímu odporu tyto snahy zatím selhaly.