Ostravský hoteliér Tomáš Krčmář má ukrajinské kořeny a zásadně nesouhlasí s tím, co nazývá okupací Ukrajiny. Svůj názor se rozhodl demonstrovat tak, že do svého hotelu nechtěl pouštět žádné ruské turisty. Poté, co mu část lidí napsala, že je vůl, rozhodl se zákaz zmírnit, a ten se nejnověji vztahuje jen na proputinovské Rusy, kteří svého Voloďu milují natolik, že odmítnou podepsat nesouhlas s okupací Krymu. Osobně v tom žádný problém nevidím. Zastávám názor, že hotelier (stejně jako hostinský, pekař, fotograf, etc.) má právo si vybrat, koho u sebe přivítá a koho obslouží, protože jakékoliv omezení se vždy obrátí proti němu a bude to jedině on, kdo přijde o zisky.

Lucie A. Sulovská

Samozřejmě v případě státu tento princip vymizí – ČEZ nemůže odmítnout zákazníka proto, že je komunista, nebo proto, že komunista není, a Česká televize taky nemůže zablokovat přístup někomu, kdo tvrdí, že má ošklivé hlasatelky. V případě soukromých podniků v tom však nevidím problém.

Ve Spojených státech dlouho platil princip, který dovoloval odmítnout zákazníka v případě, že se nějakým způsobem neshoduje s živnostníkovým osobním přesvědčením. Tak mohl například živnostník z Massachusetts, Fred Ferdinand Horak, český krajan v Americe, po obsazení Sudet a posléze okupaci Čech a Moravy, odmítat německé zákazníky bez toho, aby jej někdo obviňoval z diskriminace.

Pak však přišla šedesátá léta, na kobylku se dostala levicová hnutí za rovnoprávnost všeho možného, politická korektnost byla rázem v rozpuku, jak hezky popisuje na několika místech budoucí prezident a tehdejší guvernér Kalifornie Ronald Reagan, děti se postavily proti svým rodičům a vše, co jejich rodiče uznávali, vyhlásily v zájmu svobody za špatné.

Jenže boj za svobodu víc svobody nepřinesl, stejně jako boj proti válce nepřinesl více pokoje.

V první vlně tak zmizela doupata „whites only“, což se všem bojovníčkům za světlé zítřky zdálo ještě v pořádku. Jenže pak to začalo nabírat na obrátkách. Dnes jsme v situaci, kdy právo platí schizofrenně. Musí, protože princip je jednotný – buď mohou zákazníka odmítnout všichni, nebo nikdo. A to se válečníkům politické korektnosti nelíbí, protože politická korektnost neuznává jednotný princip, je zaměřena jen vůči některým názorovým skupinám. Dva příklady rozdílné praxe z USA:

New Jersey, 2008: Malý blonďatý chlapeček oslaví své třetí narozeniny a jeho rodiče mu chtějí nechat upéct dort. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby po pekaři nevyžadovali, aby na dortu bylo napsáno: Happy birthday Adolf Hitler. Roztomilý hošík se totiž skutečně jmenuje Adolf Hitler, tedy Adolf Hitler Campbell. Narodil se totiž dvěma neonacistům a i jeho sestřičky to od rodičů pořádně schytaly: JoyceLynn Aryan Nation Campbell a Honsylynn Hinler Jeannie Campbell. Ve Spojených státech vás v souladu s ústavní svobodou projevu za neonacismus nebude nikdo popotahovat a děti si můžete pojmenovat pojmenovat podle gusta. Jakkoliv to někomu v naší kotlině může připadat nechutné, rodiče podle amerických zákonů opravdu neudělali nic protiprávního. Přesto jim pekař na základě svého světonázoru odmítl dort pro malého Dolfíka upéct. Potrestán nebyl.

Oregon, 2013: Křesťanští manželé Aaron a Melissa Kleinovi odmítli upéct svatební dort lesbickému páru. V Americe je sice křesťanů naprostá většina, nicméně jen někteří zásadně a do důsledku odmítají homosexuální sňatky, protože nejsou v souladu s jejich svědomím a světonázorem. Kromě toho, že byli na základě zastrašování donuceni uzavřít svůj podnik, byli shledáni vinnými z narušení občanských práv a dostali pokutu.

Nelze srovnávat neonacismus a homosexuální manželství? Jistě, že lze, když dle příslušného zákona nesmí být nikdo „diskriminován na základě svého světonázoru, náboženství, barvy pleti, sexuální orientace etc.“ Ať se nám to líbí, nebo ne, manželé Campbellovi dle amerického práva pouze vyjadřují svůj názor. Stejně tak ho vyjádřil soukromý pekař, který jim odmítl dort pro Dolfíka upéci a stejně tak ho vyjadřují Kleinovi.

Nejlepším řešením je, pokud stát do podobných sporů vůbec nezasahuje, neboť se ho vlastně netýkají. Příklad z roku 2012 asi nejlépe ilustruje, jak by to mělo ve svobodné společnosti vypadat.

Americký řetězec s rychlým občerstvením Chick-fil-A má hluboce věřící majitele, působí zejména na konzervativním americkém jihu, kde se jeho zásady setkávají s všeobecným pochopením, ba nadšením. Například má zavřeno v neděli, o svátcích, nebo podporuje tradiční manželství. To také veřejně demonstroval generální ředitel Chick-fil-A Dan Cathy a zároveň prohlásil, že stoupenci manželství homosexuálů jsou arogantní.

Následoval bojkot řetězce ze strany homosexuálních aktivistů a naopak podpora ze strany konzervativních politiků, kteří vyzvali své sympatizanty, aby řetězec podpořili návštěvou. Zkrátka, kdo s názorem Cathyho nesouhlasil, řetězec svobodně bojkoval, kdo souhlasil, řetězec svobodně podpořil. A pak tu byla samozřejmě podstatná část těch, kterým je úplně jedno, jaký má Cathy názor, a stravují se tam, kde jim chutná.

Mimochodem, po incidentu zažily všechny pobočky Chick-fil-A rekordní tržby a tento trend stále pokračuje. Před měsícem přeskočil Chick-fil-A v dosažených tržbách za uplynulý rok daleko známější KFC, a to přesto, že má mnohem méně restaurací a menší věhlas. Tržby Chick-fil-A za minulý rok překročily pět miliard dolarů, zatímco KFC v USA vydělalo jen asi 4, 2 miliardy dolarů. Navzdory bojkotu.

Souhlasím s právem pana Krčmáře odmítnout ruské zákazníky, protože „volí Putina, který anektoval Krym“, ačkoliv mi to připadá hloupé, protože rozhodně ne všichni Rusové „volí Putina, který anektoval Krym“. Ale bohužel se jedná o stejný princip, jako kdyby hotelier odmítnul cikány, protože „kradou“, bez ohledu na to, že ne rozhodně ne všichni cikáni kradou, nebo muslimy, protože „mlátí manželky a diskriminují ženy“, ačkoliv rozhodně ne všichni muslimové mlátí manželky a diskriminují ženy. Jaká by byla reakce úřadů?

Princip je jednotný. A buď všichni, nebo nikdo.

Zdroj: Blog autorky