Jakýpak „obchod“ Turecko asi uzavřelo s USA, Ruskem a Íránem o Kurdech, IS a Sýrii? A o čem chce jednat s Čínou?

Dění kolem Turecka, Kurdů a IS považuji v současnosti za nejdůležitější. Vkládám zde proto pohled odborníka na Sýrii a Blízký Východ, Terezy Spencerové. 

Turecko oficiálně vstoupilo do války v Sýrii a zahájilo nálety na pozice Islámského státu (Daeše) i kurdských oddílů na syrském území. Paradoxní je, že hlavní příčinou turecké proměny z patrona IS v jeho nepřítele, není ani tak Daeš jako takový, ale Kurdové. A Kurdové jsou přitom snad nejúspěšnější silou bojující proti Daeši…

Celý ten turecký veletoč započal v půli června, kdy oddíly YPG, ozbrojeného křídla syrské odnože Strany kurdských pracujících (PKK), ovládly Kobani, pohraniční Tal Abjád, vstoupily do syrské provincie Rakká, která je považována za „hlavní město“ IS v Sýrii, a vytlačily Daeš i z dalších bašt. Ve výsledku tak nejenže propojili dva ze tří svých „kantonů“ na severu Sýrie, ale ovládli zároveň asi polovinu ze zhruba osmisetkilometrové hranice mezi Sýrií a Tureckem, přičemž se objevila i možnost ovládnutí hranice celé – Islámský stát totiž nečelí jen problémům na bojišti, ale musí navíc „řešit“ i sílící nespokojenost svých vesměs nedobrovolných „občanů“ či paniku ve svých vlastních řadách.

Turecký prezident Recep Erdogan k vzestupu Kurdů zdůraznil, že Ankara nikdy nedopustí vznik nezávislého kurdského státu na syrském území a hned na to se začaly objevovat (a vzápětí dementovat) zprávy o blížícím se vstupu turecké armády do Sýrie k bojům proti Kurdům.

Erdoganova politika ve válce v Sýrii od samého počátku směřovala proti Kurdům, stejně jako Bašáru Asadovi, přičemž v kostce platí, že turecká podpora Daeši měla pomoci svrhnout (vůči Kurdům benevolentního a v některých oblastechspolubojujícího) Asada, přičemž se v Ankaře počítalo, že sunnitský (nacionalistický) režim, který by se poté chopil moci v Damašku, by se s Kurdy už nějak vypořádal. Dva trumfy za cenu jednoho.

Bez ohledu na nesouhlas armády i parlamentní opozice turecká provládní média otevřeně napadla Spojené státy za podporu syrským Kurdům, vyhlášeny byly „nepřekročitelné červené čáry“, které měly ospravedlnit tureckou agresi do Sýrie, a k tomu Erdogan prohlásil, že Islámský stát „možná jsou teroristé“, ale totéž prý platí i pro syrské Kurdy nebo režim Bašára Asada. (Drobná odbočka: Bylo by racionální mezi teroristy zařadit i Turecko, člena NATO, jehož tajné služby stály za sarinovým masakrem u Damašku ze srpna 2013, a přinejmenším donedávna podporovaly a cvičily bojovníky prokazatelně teroristického Daeše a poskytovaly jim bezpečné útočiště. A samozřejmě i Spojené státy, které na IS sázely už v roce 2012… Místo toho se ale vedle Al Kajdy či Daeše na inflačních seznamech teroristů kromě doněckých rebelů objevují už třeba iaktivisté z Occupy London, demonstranti ve Španělsku nebo – po přijetí drastického špiclovacího zákona — fakticky všichni občané Francie…)

Na dvou frontách

Nicméně, než se Erdogan – citelně oslabený po nedávném Pyrrhově vítězství v parlamentních volbách, v nichž ztratil svou ústavní většinu právě na úkor především kurdských stran – stihl probít vnitropolitickou houštinou a nesouhlasící generalitou až k útokům na syrské Kurdy, do „hry“ vstoupil Daeš. Sebevražedný útočník v příhraničním Suruči zavraždil přes 30 tureckých levicových studentů a dalších víc než 100 jich zranil – mířili do válkou zničeného kurdského Kobání jako dobrovolníci stavět mateřskou školku a dětskou kliniku. Se zmařením těchto plánů by se Erdoganovo svědomí nejspíš asi ještě srovnalo – vše, co „nepomáhá“ Kurdům, je jeho vítězstvím – ale nereagovat na to, jak jeho předpokládané „loutky“ z Daeše masakrují turecké občany nemohl, tím spíš, že další bomba od IS v pohraničí už mířila rovnou na budovujeho vlastní strany AKP. Jinými slovy, zatímco se Erdogan soustředil na Kurdy, válku mu vyhlásil Islámský stát.

Masakr v Suruči tak přišel ve fázi přehodnocování turecké politiky vůči válce v Sýrii a dodal chystané strategii pro sever Sýrie a vztahům vůči Daeši nový impuls. Ankara oznámila, že nedovolí Daeši nebo Kurdům postoupit na území západně od Eufratu, a informovala o tom Rusko a Írán, dva hlavní zahraniční spojence Damašku. Chyběl jí ale souhlas Spojených států, byť právě o něm se jednalo při nedávné návštěvě zvláštního Obamova vyslance, generála Johna Allena, v Ankaře – Turecko mu znovu připomnělo úmysl vyhlásit nad severem Sýrie bezletovou zónu, tzv. nárazníkové pásmo dlouhé 100 a hluboké 40 kilometrů, z nichž by turecká armáda bojovala jen v mimořádných situacích, a jako odměnu Pentagonu nabídlo jeho letectvu k útokům proti Daešidvě své letecké základny. Spojené státy přímý vstup člena NATO do války v Sýrii – kvůli možnému vyostření mezinárodní situace — zatím odmítaly a ještě minulý týden kurdské pešmergy z Iráku vydávaly za modelovou sílu k boji proti Daeši, ale přitom všem se současně – a zcela protichůdně — snaží vyhovět i Ankaře, a tak nařídily všem svým spojencům ukončit dodávky zbraní syrským Kurdům, s nimiž by mohli bojovat proti Daeši.

Pak si ale minulý týden zavolali Erdogan s Obamou, USA najednou zjistily, že Turecko má právo bránit se také proti Kurdům a události se daly do pohybu: při raziích po celém Turecku jsou po stovkách zatýkáni skuteční nebo i jen údajní sympatizanti Daeše, nejméně 75 tureckých stíhaček odstartovalo bombardovat cíle Daeše na syrském území, jehož určité části právě Turecko – pokud nezasáhne „velký blesk“ z Washingtonu — vyhlásí za „bezpečné zóny“. Turecká armáda se zapojila i do prvních přeshraničních přestřelek s Daešem, ale současně zacílila také na pozice pešmergů nejen v Sýrii, ale i v iráckém Kurdistánu. Jeho prezident Masúd Barzání volá po míru coby jediném způsobu řešení situace, ale to už v Diyarbakiru v tureckém Kurdistánu propukly masové protesty tamních aktivistů, přičemž Ankara hlásí dva mrtvé vojáky, kteří byli zabiti při přepadové akci, a dva mrtvé policisty, kteří podle PKK pracovali pro Daeš.

Veškerou vinu za vše, co bude následovat, Turecko přičítá bojovníkům PKK. Faktem je, že PKK po prvních tureckých útocích konstatovala, že dodržovat dál (dva roky trvající) příměří s Ankarou už nemá smysl. Jako by tyto dvě fronty – proti Daeši a Kurdům – tureckému vedení nestačily, policie slzným plynem a gumovými projektily zaútočila také na účastníky istanbulské demonstrace proti Islámskému státu… A zatímco krátce po zahájení tureckých náletů proti Kurdům se do ulic mnoha evropských měst vydali prokurdští aktivisté, na žádost Ankary se v úterý sejde vedení NATO. Bude na základě 4. bodu své charty jednat o „ohrožení územní celistvosti“ Turecka, 5. bod, tedy „slavný“ předpoklad, že ostatní členové NATO budou bránit svého napadeného člena, na pořadu zatím není. (I když, náletů proti Daeši v Sýrii se z aliančních států „na zapřenou“ zúčastnili už i britští piloti. Mimochodem, věděli jste, že na celém světe je jen 22 zemí, proti nimž Británie ještě nikdy nepodnikla invazi?)

Vše jen kvůli volbám?

Ale zpět k Recepu Erdoganovi a jeho nynější „velké hře“. Svým odmítáním připojit se k americké „válce proti Islámskému státu“ sám ze syrských Kurdů udělal jedny z hlavních spojenců USA v syrské válce, stejně jako svým odmítnutím poskytnout v roce 2003 turecké území západním jednotkám k agresi proti Iráku posílil vazby tamních Kurdů s USA a ve finále tak přispěl k tomu, že dnes existuje irácký Kurdistán, oficiálně jen autonomní, ale fakticky nezávislé území.

Odpověď na otázku, zda si Erdogan současným bojem proti Daeši i Kurdům neukousl příliš velké sousto, je zatím předčasná, stejně jako není jasné, do jaké míry má turecká tajná služba na Daeš ještě vliv, do jaké míry je Daeš infiltrován v turecké společnosti a kolik masakrů podobných tomu ze Suruče je s to znovu a znovu opakovat. Možná jsou to ale vše rizika, která je Erdogan ochoten podstoupit, aby znovu pevně ovládl moc v zemi. V kostce: Po „nevítězných“ volbách odvolal svého premiéra Ahmeta Davutoglua z funkce poté, co obhajoval vládní koalici s tradiční opoziční Republikánskou lidovou stranou, zatímco prezident sám dává přednost předčasným volbám, údajně listopadovým. Válka s PKK podle jeho propočtů může zcela utlumit hlasy umírněných kurdských stran, které Erdogana připravily o mocenský monopol, a v opakovaném hlasování proto už třeba Lidová demokratická strana (HDP) svých 13 procent zopakovat nemusí…

Sázky jsou to ale vysoké a stejně vysoká je i pravděpodobnost prohry.

PS. Zatímco kurdské oddíly v Sýrii hlásí další úspěchy na úkor Daeše, zdá se být pozoruhodnou reakce Damašku. Při předchozích tureckých vpádech na své území vždy vydával protestní prohlášení o nepřijatelnosti agresí, nyní ale Bašár Asad hovoří o potížích s nedostatkem vojáků v řadách vládní armády. Důsledkem jsou strategické přesuny k důležitým oblastem a opouštění těch méně důležitých, amnestie pro dezertéry nebo vznik nových regionálních provládních oddílů… Syrský prezident přitom coby zbytečnostodmítl jakýkoli politický proces, který by nestál na „boji proti terorismu“, čímž navázal na dřívější podporuruské politice „vytváření nových aliancí“ v regionu. S tím možná souvisí nejen aktuální sbližování mezi Ruskem a Saúdskou Arábií, které nabírá reálnějších podob, syrský úmysl vstoupit do „ruské“ Euroasijské ekonomické unie, ale samozřejmě i dohoda USA s Íránem o jeho jaderném programu a všechny její doprovodné „handly“, které se podle všeho projevují až na Ukrajině… Jakýpak „obchod“ Turecko nyní asi tak uzavřelo s USA, Ruskem a Íránem o Kurdech, Daeši a Sýrii?

Vyšlo 27. července 2015 na Literární noviny

Požádá Turecko o pomoc Čínu?

Na 28.-30. července je naplánována návštěva prezidenta Turecka Recepa Tayyipa Erdogana v Číně. „Během návštěvy v Pekingu prezident Turecka Recep Erdogan se pokusí získat podporu svého jednání v boji proti IS a pro udržení vnitřní politické stability v zemi. Čína, stejně jako Rusko, se s opatrností dívá na to, jak se vede boj s IS. Proč? Protože potenciální hrozba islámského terorismu pro tyto země existuje. Máme na mysli především islámské obyvatelstvo, žijící v Číně. Neutralizovat a zabezpečit se před jakýmsi vlivem IS, to je samozřejmě úkol“, — řekl Tarasov.

Mezitím Čína nepřijala návrh USA na vstup do koalice proti IS. Distancuje se od jejich podpory. Takže, v jaké formě Si Ťin-pchin bude solidární s jednáním Erdogana v otázce obrany suverenity a územní celistvosti Turecka — to je velká otázka návštěvy (zdroj a více zde) .

Vložila:  – Pozorovatelka –   28.7.2015