„Slouhům prázdným a tupým, slouhům, kteří dovedli naši zemi do nejvyhrocenějších vztahů s našimi tradičními nejen ekonomickými partnery. Slouhům, kteří se podílejí ne vyvolávání absurdních agresí končících fiaskem. Slouhům současné globální moci, která přivedla svět na pokraj zničující války. Slouhům chovajícím se jako nevědomé figurky. A přitom to Zdeněk Svěrák vůbec nemá zapotřebí. I ve svém věku přece nemůže přehlédnout, že tímto podbízením se slouhům cizí moci podstatným způsobem znehodnocuje své dílo a že pochvaly, které od slouhů sklízí, mají hodnotu pukavců dehonestujících adresáta,“ ptá se Radim Valenčík.

Je to dobrá otázka a její rozpletení je zásadní, protože může být milníkem při hledání klíče k mocenské změně. Odpovídá totiž i na něco jiného: Jak současný režim udržuje loajalitu významných lidí?

Vedle toho leží otázka, nakolik je takový postoj běžný v sociální skupině, a čím (jakými společenskými, ekonomickými a mocenskými faktory) jsou tyto postoje formovány. V následujícím textu se zaměřím výhradně na tuto druhou otázku.

Valenčíkův problém je dvojrozměrný. Vidíme spor národní a spor sociální. Valenčík píše o vztahu mezi národem a globální mocí, ale obávám se, že Zdeněk Svěrák a lidé v jeho okolí to vidí jinak. Pro ně je to problém vztahu mezi těmi vznešenými nahoře a těmi hrubými dole. Je to myšlení, které vychází z představy, že co je dobré pro kosmopolitní aristokracii, to je dobré i pro národ. To účastníkům umožňuje ničit vlastní národ kvůli ziskům globálních mocenských skupin, a zároveň si připadat vlastenecky.

Jak se vlastně lidé typu Zdeňka Svěráka dostali nahoru. Měli to štěstí, že dostali příležitost využít to nejlepší z obou politických režimů:

• v tom předlistopadovém vytvořili něco, co by v novém vytvořit nemohli,

• v tom novém to zpeněžili způsobem, jaký by v předlistopadovém nepřicházel v úvahu.

Jára Cimrman je typickým produktem prostředí 70. a 80. let. Prostředí, které nebylo úplně svobodné, ale ve kterém bylo možné si s cenzurními překážkami poměrně snadno poradit. Doba, pro kterou byl typický všeobecný smysl pro humor a kdy neexistovaly dlouhé (a neustále rozšiřované) seznamy témat, ze kterých se nesmí dělat legrace. Byly to časy vlastenecké (lidé formovaní polistopadovým školstvím by nevěděli, kdo je Křižík, a proč by měla manželka zakazovat cestu nějakému Holubovi), ale kdy bylo možné si z vlasteneckých věcí dělat legraci. Byly to časy, kdy existovalo masové kultivované publikum schopné konzumovat divadlo na slušné úrovni. Radim Valenčík má pravdu, když píše, že cimrmanovští tvůrci by měli na tehdejší režim vzpomínat s vděčností.

Jenže tehdejší tvůrci mohli mít slušnou životní úroveň (na tehdejší dobu) i možnost věnovat se plně své tvorbě, ale na bohatství to nebylo. To přišlo až potom. Granty, dotace, podpora státního fondu kinematografie, miliardy v rozpočtu České televize… a samozřejmě také možnost vydávat vlastní věci a dostávat za to mnohonásobně víc než předlistopadový honorář. Teoreticky toho mohl využít každý. Ve skutečnosti toho mohl využít jen ten, kdo už byl známý.

Je to vlastně typický model. Za socialismu se něco vymyslí či vytvoří, za kapitalismu se to zpeněží. Vznikne tak celá společenská vrstva zpeněžitelů. Není to něco, co by mělo vydržet desítky generací. Spíš můžeme očekávat, že další generace budou zašlápnuty globálními skupinami, a pokud se nepodaří vyšplhat do vyšších manažerských pozic, postupně splynou s chudinou. To ale ještě není vidět. Zatím se Svěrákům rozhodně nevede špatně.

Máloco otáčí realitu tolik jako slogan, že „socialistům jednou dojdou i peníze těch druhých.“ Pokud by měl odrážet skutečnost, musel by zní „kapitalisté jednou nebudou mít to privatizovat, protože sami nic vytvořit neumí.“ Ano, národní kapitalismus malých firem byl nejkreativnější formací v dějinách, ale to rozhodně není případ globální volné soutěže, v níž hlavní roli hrají burzovní spekulace.

Mimochodem, ten přechod z fáze tvůrčí do fáze privatizační se netýká jen bývalých socialistických zemí. Naprosto stejný trend vidím v západní Evropě, kde se po 30 letech smíšené ekonomiky proprivatizovali do stále větší bídy. A není to zdaleka jen záležitost umění. Není zapotřebí připomínat, kolik lidí zbohatlo privatizací. A měli bychom vzít v úvahu i třeba poctivé řemeslníky, kterým zázemí státních podniků umožnilo získat zkušenosti i vybavení a postupně bez rizika vytvářet porfolio státních zákazníků.

To nemá vyznít jako něčí kritika, ale jako konstatování, že se jednalo o historicky unikátní situaci, která se nemůže opakovat.

Zdeněk Svěrák ty vztahy vždy zvládal naprosto skvěle. Snad až na to, že byl občas přehnaně servilní (jak ukazuje podpis anticharty). A proč by měla na stará kolena měnit, co mu šlo celý život tak dobře a co ho dovedlo k úspěchu?