Tento týden proběhla dlouho očekávaná videokonference mezi prezidenty Ruska a USA,  Putinem a Bidenem. Jak se dalo očekávat, výsledky nevidíme a postupně se zase budeme dozvídat na čem se asi tak dohodli a komentovat jen výsledky předpokládané.

Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

„Zdá se mi, že skutečně ta velká očekávání jsou zahalena, nebo výsledky těch velkých očekávání jsou zahalena do jakési mediální mlhy a že vlastně buď to dopadlo jinak než si představovali všichni ti, kteří to chtějí komentovat,  a nebo se tam řeklo něco vážnějšího o čem řada politiků a politických komentátorů nechce mluvit.

Jinak ta schůzka byla samozřejmě důležitá a pokud bychom se soustředili na slova, která tam byla pronesena, tak se dají dešifrovat. Jsou to symboly, magická slova, která oba politici umějí obratně používat. Jenom nevím,  jestli jsou nám prezentována v těch zhruba 15 televizních reportážích, které jsem viděl, a byly nejenom z Evropy, ale i z mimoevropských zemí, tak nevím,  jestli nám byla alespoň správně překládána.

Společné vzpomínky a prožitky…

„Najednou se ukazuje, že bylo proneseno několik slov a nebo vět, kterým bychom měli věnovat pozornost. Právě hned úvodní informace, která je k dohledání na komuniké vydaném v Moskvě, nebo v prezidentské kanceláři v Moskvě, byla o tom, že oba prezidenti začali svůj rozhovor tím,  že je spojuje společné utrpení ve válkách, které prožili. Předpokládám, že mysleli druhou světovou a ne také Afghánistán. To je vlastně jedna z rituálních vět, kterou známe už od padesátých let, už od dob  sestřelení Powerse, od kubánské krize, od maďarských událostí. Vždycky se vedoucí státníci obou těchto  zemí shodli na tom, že něco budou řešit jen oni sami mezi sebou, a že do toho jim nemá kdokoliv  nejen mluvit, ale dokonce to nemá ani  připomínkovat,“ zdůrazňuje Zdeněk Zbořil.

Hrozba sankcemi…

„Pravda je, že nechávám stranou české komentáře, které jsou, zejména pokud jde o televizní zpravodajství, téměř za hranicí srozumitelnosti. Ale myslím, že i ti dobří komentáři  v tištěných médiích tápou na úrovni odpovědí na otázky,  co se vlastně dohodlo. Na jedné straně pohrůžka sankcemi, což je taková jedna z rituálních hrozeb, které se většinou, pokud nejde o Kubu nebo nějakou malou zemi na okraji zájmu, míjí účinkem, na druhé straně je tam důležitá věta o tom, že se v případné jedné konkrétní situaci Spojené státy nebudou řídit článkem 5, protože Ukrajina není členskou zemí NATO.