Nikdo nemůže podezírat Japonce, že jsou dnes spojenci USA. Jedná se o především o účelovou spolupráci vynucenou výsledkem 2. světové války a později oboustranně výhodnou technickou spoluprací. Dnes je Japonsko v bezpečnostní oblasti v jistém spojenectví proti Severní Koreji a Číně.

Nemilosrdné vzpomínky

Svým způsobem útok na americký Pearl Harbor začal již v roce 1850. Válečné lodě amerického námořnictva komodora Matthewa Perryho přinutily Japonsko v roce 1850, aby se otevřelo zahraničnímu obchodu. Aby kšeftaři z USA, a v důsledku toho i z jiných zemí Západu, mohli prodávat své cajky v Japonsku. Neboť kšeft je absolutní prioritou v lidském vesmíru.

Kromě toho západní cizinci ponížily Japonsko tím, že donutily tehdejší vládu k dohodám, které zprošťovaly cizince odpovědnosti vůči japonskému právu.

Ale Japonsko Američanům a Západu úder vrátilo. Nejprve asi 150 Japonců odjelo studovat způsob života lidí na Západě. A potom odjížděly stovky dalších Japonců do USA a Evropy. V poslední čtvrtině 19. století se proto začala v Japonsku silná technologická modernizace. Výsledkem byla počátkem 20. století moderně vyzbrojená armáda a ještě silnější námořnictvo.

Koncem 19. století byli japonští vojáci Britům dobří, aby jim pomohli střílet do Číňanů při boxerském povstání. Když britská moc zeslábla, a v Číně začalo svou chamtivost prosazovat Japonsko, bylo to špatné?

Proto se v třicátých letech 20. století militantní klika japonských politiků a vojáků chtěla rázně postavit proti hrozbám USA, že pokud neukončí agresi vůči Číně, nastoupí tvrdé embargo v dodávkách strojů a ropy vůči Japonsku.

Japonci chtěli, aby Západ respektovat, že se Japonci chovají v Číně podobně hnusně jako předtím koloniální státy a USA. Japonci nezapomněli na ponížení způsobené americkým komodorem Perrym v roce 1850.

Ráznější postoj proti japonské dobyvačné válce v Číně zaujal americký Kongres poprvé až v roce 1938, kdy vyhlásil tzv. morální embargo, postihující vývoz letadel a zařízení leteckého průmyslu. Americký tlak potom více a více zesiloval. Ropné embargo v listopadu 1941 znamenalo podvraťácké vmanévrování Japonska do války, to si již tehdy uvědomoval ministr zahraničí USA. Proto soudce z poválečného tokijského procesu proti Japoncům označeným za válečné zločince, a odborník na mezinárodní právo, B. V. A. Röling, uvedl, že administrativa USA věděla, že Japonsko tlačila k zahájení války. (B. V. A. Röling, Antonio Cassese, str. 102)
 
Civilové, vojáci a rozhodování

Panuje hloupá představa, že riziko války způsobují dychtiví vojáci. Pokud tzv. demokratické vlády tvrdí, že ministerstvo obrany musí řídit civilisté, kteří nejsou přímo spojeni s vojenskou mašinérií, je to nesmysl. Civilisté a vojáci jsou si rovnocenní. V obou skupinách jsou militantní idioti, bezpáteřní kývalové i rozvážní lidé.

Války většinou rozpoutávají blbci zvaní civilisté – politici a vojáci jsou většinou jenom sluhy politiků. Válku ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku zahájili (a prohráli) civilní prezidenti USA, napadení Libye vyprovokovali francouzští a britští politici – civilní blbci. Před militantním nebezpečným vojensko – průmyslovým komplexem varoval americký generál, ale zároveň v té chvíli civilní prezident D. Eisenhower.

Proto legendární japonský admirál Isoroku Jamamoto, tvůrce plánu jak rozflákat Pearl Harbor a v přístavu potopit nejdůležitější tichomořské válečné lodě USA, nebyl ve skutečnosti militant. Naopak, byl velmi deprimovaný ze směřování válečnické japonské vlády a generálské kliky, tedy civilních a vojenských blbců.

Ve studii „Nestabilita jako trvalý jev aneb eskalace samozřejmosti v letech 2016 a 2017“ (František Roček, Ústí nad Labem, kapitola 12.2.1. Nové trendy v námořních bojích aneb stín Pearl Harboru, září 2017 – březen 2018) jsem na toto téma napsal:
„… Jak se bude vyvíjet konflikt s USA ještě před propuknutí války tušil japonský admirál Isoroku Jamamoto. Jako mladý důstojník pobýval v USA. Byl vojenským přidělencem japonského velvyslanectví. Znal velmi dobře potenciál USA. Proto ve třicátých letech minulého století varoval vedoucí představitele Japonska před válkou s USA. Marně.
… Nadprůměrně inteligentní admirál Jamamoto se v srpnu 1939 stal velitele japonského loďstva ne pro své nesporné schopnosti, ale především, aby z Tokia odešel na moře a zachránil se před nenávistí ne příliš inteligentních zastánců rozpoutání války. Jamamoto, expert přes letecké námořní operace, byl uklizen do bezpečí. Když v roce 1941 nemohl zabránit rozpoutání války s USA, alespoň Jamamoto připravil plán jak jednorázově co nejefektivněji na delší dobu ochromit americké síly v Pacifiku."

Neboť Jamamoto neskrýval obavu, že zahájení války bude osudovou chybou. Protože Japonsko nemůže válku vyhrát, protože USA mají daleko větší výrobní (technický) potenciál.

Druhý letecký útok na skladiště nafty a na ponorkové kotviště by ochromil Pearl Harbor na dlouhé měsíce. Velící admirál raději rychle svaz letadlových lodí obrátil zpět do Japonska.

Tehdy nikdo nevěděl, kde jsou americké letadlové lodi, takže riziko ponechání japonských lodí útočného svazu bez dostatečného krytí po dobu druhého útoku na Pearl Harbor velícího admirála strašilo. Admirál úderného svazu sice splnil úkol podle Jamamotova rozkazu, ale ne natolik, jak bylo předpokládáno, a jak mohl. Jamamotův cíl admirál nenaplnil.

Z nadhledu desítek let dnes víme, že pokud nebyl v Pearl Harboru hlavní cíl, tedy americké letadlové lodi, hlavním cílem se měly stát křižníky a ponorky. Plánované zničení bitevních lodí bylo chybou. Pokud by zůstaly bitevní lodi neporušeny, v operacích na moři by brzdily rychlost amerických operačních svazů v čele s letadlovými loděmi. Protože většina válečných operací na moři „vyřešily“ letouny a částečně i ponorky.

Potopení a těžké poškození bitevních lodí učinilo z nouze výhodu – do akcí vstoupily svazy amerických rychlých křižníků a torpédoborců spolu s letadlovými loděmi. Kdyby byly potopeny a těžce poškozeny v přístavu při útoku 2. vlny letadel americké ponorky, byly by na delší dobu do značné míry uchráněny japonské obchodní a transportní lodi před americkými ponorkovými útoky.

Došlo k paradoxní situaci: Potopením bitevních lodí se stala americká flotila v Pacifiku rychlejší, hbitější, akceschopnější.

Kdyby při již neuskutečněném druhém útoku byly rozbombardovány zásobníky paliva pro tichomořskou flotilu, akceschopnost americké flotily by byla ochromena. Problémem také bylo, že Japonci nerozbombardovali tamní elektrárnu. Elektřina byla nejdůležitějším faktorem pro zajištění oprav v Pearl Harboru.

Paradoxní důsledky útoku na Pearl Harbor se projevily souhrou nutných improvizací, z nichž se stalo lepší východisko pro boj s Japonci než dosavadní americká námořní praxe v Pacifiku. Z toho vyplývá, že sebelepší plán nemusí vést k úspěchu.

Když USA v roce 1942 mobilizovaly průmysl, chrlily zbraně – od letadlových lodí až po jeepy. Principy letecké námořní války prosazované admirálem Jamamoto mohli Američané rozvinout doslova impozantně. Jamamoto věděl, že USA nepotřebují hrdiny. Stačí jejich výrobní potenciál a s tím spojená schopnost inovací. Pro USA vždy bude velmi významným plusem, že válka se odehraje mimo jejich území. Důležití nejsou hrdinové, ale dobře fungující válečná logistika. Proto Sovětská armáda měla velmi mnoho skutečných hrdinů…“

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)