Je to paradox: Ačkoli média v posledních dvou letech vytvářejí přesně opačný obraz, ve skutečnosti je nejspíš vláda „klasické“ moderní západní medicíny, čítající zhruba jedno století, je u konce. Momentálně totiž páchá sebevraždu, ač jako správný terorista s sebou v přímém přenosu bere leckoho. 

Považte – kde jsou ty časy, kdy jsme (někteří) do sebe lupali antibiotika jako bonbóny a se vším běhali do nemocnice či k obvodnímu lékaři? Jak správně nedávno prohlásil kdosi ve veřejném prostoru Facebooku, obvoďák bývával cosi jako domorodý šaman, za nímž se chodívalo s čímkoli. Pomohl často spíš tím rituálním „tanečkem“, který kolem našeho neduhu odšlapal – přičemž sotva někdo pochybuje, že byli (a jsou) skutečně erudovaní a skvělí praktici. 

Jenže na tanečky není doba. Spolu s postupující ztrátou důvěry ve stále více mocensky prosazovaný zdravotní systém a jeho nástroje, se pomalu, ale jistě se vracejí časy, kdy prvním pomocníkem je opět ohmataný Domácí lékař na poličce. Jestli je to dobře, nebo ne, těžko říct. Ale je to tak.

Co je pravda?

Systém jako by ve své zbytnělé podobě sám sebe požíral. Navzdory hyperprodukci lékařských fakult, kvalitních lékařů se nedostává. A ti, co fungují, jsou přetížení, vystrašení, rozzuření, případně všechno současně. Navíc nikoli nepodstatná část zdravotníků dost možná v nejbližší době opustí svou původní profesi, respektive její oficiální výkon. A jsou to obvykle ti nejpoctivější, kteří hippokratovskou přísahu berou natolik vážně, že nemohou ustoupit státem nařízené povinnosti dělat něco, s čím se nemohou mravně ani odborně ztotožnit.

Vrací se tak doba, kdy si často budeme muset pomoci sami. Ať už proto, že nás praktický lékař nechce vidět, protože sedí zabarikádovaný v ordinaci přeměněné na byrokratickou kancelář. Nebo proto, že někteří jsou prohlášeni za občany druhé kategorie. Což nás dostává k dalšímu charakteristickému znaku doby, a sice že v přívalu informací nevíme, čemu věřit. Co je „hoax“ a co je pravda? Vezměme si třeba jen příklad s údajně přeplněnými nemocnicemi – a konkrétní informace, které to popírají.  Existují snad dvě paralelní reality, jedna s plnými a jedna s prázdnými nemocnicemi?

Co je pravda, je otázka, na kterou (nejen ve zdravotnictví) na kterou v dnešním světě mystifikací a virtuální reality téměř už nelze jednoznačně odpovědět. Měli bychom se proto zaměřit na věci podstatné. Situace vypadá docela kriticky. Přesto v sobě, jak už to tak bývá, paradoxně obsahuje klíče k našemu uzdravení, fyzickému i psychickému. 

Do vlastních rukou?

Podstatné je, že uprostřed tohoto zmatku a všeobecné nedůvěry musíme v mnoha ohledech vzít svoje zdraví zpět do vlastních rukou. Jistěže to neplatí o všem. Třeba při úrazech a jiných akutních stavech vyžadujících zásah chirurgie nebo použití komplikovaných drog či specifických technik, si asi sami nevystačíme. Ale i v těchto případech jsme nakonec my, kdo je za své zdraví odpovědný. Skončila doba, kdy medicína předstírala, že je vlahou náručí, v níž za nás „pandochtor“ vše pochopí a vymyslí. Teď se nám opět předvedla realita v plné nahotě. Dokonce už ani císař příliš nepředstírá, že je ošacen, pouze ti, kdo křičí, že je nahý, jsou o to víc cenzurováni, dehonestačně nálepkováni a umlčováni. 

Měli bychom se naučit přijmout „převratnou myšlenku“, že jsme to my (nikoli „odborník“), kdo nejlépe známe vlastní tělo. Už proto, že jsme to my, kdo mohou nejvíc získat, či ztratit. Kdo mají zvážit, co nám pomůže – a rozhodnout se, zda, kdy a jak do ní zapojíme systémovou medicínu. A nemluvím zdaleka jen o té slavné a v moderních dějinách světa zřejmě „nejpopulárnější“ nemoci, která má za cíl především proměnu světa. Kdo zkoušel v minulém roce řešit menší či větší zdravotní potíže, ví, o čem je řeč. 

Jedním z nástrojů, jak si pomoci, je zapojit vlastní zdravý rozum. Obrazně řečeno vrátit se k praxi Domácích lékařů. Příruček, které v sobě obsahují moudrost předků a v základních rysech nám poradí, co se situací dělat, je jich mnoho typů, více či méně „alternativních“. Dobře to s nimi umějí především ve velkých „vyspělých“ zemích, kde je nejbližší lékař desítky kilometrů, právě tak, jako v zemích „zaostalých“ (kde se zdravý rozum, tradice a staleté zkušenosti ještě nepodařilo vymýtit). 

Například ve Spojených státech (je to hoax, že jsou, „majákem svobody“, nebo to byla „dezinformace“ vždycky?) spoléhají lidé stále více na domácí léčbu, na základní jednoduché recepty. Byliny, homeopatii, přírodní léčbu.

Čtěte ZDE: Letní příprava do plavek podle Sokrata (a Campbella): Pomáhá i při covidu? Jak lze také bojovat s demencí. Kulturista kytkožrout. Dieta (nejen) pro politiky a jedna záhada z Middlesexské kliniky. Může se projevit už do voleb?

Návod?

Jednou z knih typu „domácí lékař“, která právě (nejen) v Americe zabodovala, je kniha Japonce Michia Kushiho Makrobiotikou ke skutečnému zdraví. Nejpozoruhodnější na ní je, že říká nejenom co dělat, ale i co nedělat. 

S mírným zjednodušením lze říci, že podstatou doporučení je v první řadě eliminace: Polotovarů, alkoholu, kávy, příliš tučných pokrmů, přemíry živočišných tuků a potravin obecně, cukru, koření, a tak dále. To by ale nebylo tak novátorské, a proto to není vše. Dále radí, jak postupovat v případech jednodušších i těžších poruch zdraví, či při prevenci. Protože nejsnáze se uzdravíme (či neonemocníme) při využití té nejjednodušší a současně nejmocnější zbraní – rozumnou výživou. Obsahuje i řadu zajímavých historických a odborných faktů. Není to tedy jen domácí lékař, ale i zajímavé čtení pro dlouhé zimní večery. 

Metoda je založena na makrobiotický principech. Makrobiotika má u nás dost různorodou pověst. Jiří Mentlík, šéfredaktor nakladatelství Svítání, jež u nás knihu vydalo, vysvětluje: „Makrobiotika staví na po několik tisíciletí ověřených principech. U toho je třeba se asi trochu zastavit: Makrobiotika – od slov makro, velký, velkolepý a bios, život – má někdy v našich krajích špatný zvuk. Už za minulého režimu vadilo, že doporučuje i potraviny, které kolchozy nepěstovaly, a hledali v ní jakési náboženství. Dnes bývá pokládána za doménu fanatických vyznavačů „kytkožroutství“. Jejím principem je ale jen konzumace potravin, které lidé přirozeně jedli už po věky, především obilovin – dříve semen divokých trav –  luštěnin a lokální a sezónní zeleniny. Jakých a kdy, to se různí i podle neduhu. Nutno však říci je, že tento systém už zachránil zdraví a život nesčetným zástupům lidí.“

Lze přežít svou smrt?

Řady případů nalezneme v knize doloženě zaznamenány. Nejvíce asi (jako vždy) fascinuje kapitola o rakovině: Podnikatel s rakovinou slinivky, zasahující do jater, přežil více než dvacet let. Lékař s metastázující rakovinou prostaty se navrátil do života. Žena s neléčitelnou rakovinou vaječníků je zdravá. A tak dále… 

Mnohé případy známe i z českého prostředí. Jeden za všechny: Žena s těžkým zánětem slinivky, který ji měl dávno zabít, normálně žije a pracuje – a říká, že „když jí teče do bot, vrátí se k makrobiotice a je jí zase dobře“. Jistě, nemáme k těmto „causám“ statistiku. Jenže právě statistika – respektive „kouzla“, která se s ní v posledních dvou letech dělala, velí daleko více se vrátit k „statisticky nepodchycené“, zato funkční praxi.

A co říká Jiří Mentlík na to, že, že sám Michio Kushi, učitel a propagátor makrobiotiky, si dovolil zemřít v necelých devadesáti – právě na rakovinu? Že zkrátka ani s makrobiotikou nepřežil svou smrt? „V zájmu objektivity je nutno dodat, že v Japonsku, kde většina lidí i dnes konzumuje potraviny doporučované klasickou makrobiotikou, je nejdelší délka života ze všech vyspělých zemí. A že makrobiotická doporučení mají velice blízko ke středomořské stravě, kterou propaguje i současná západní věda – navíc jako bonus přidává pro výběr potravin hledisko tisíciletých zkušeností Východu.    

Pochopitelně nikdo nikomu nedá stoprocentní záruku, že se vyhne nemocem a dožije přes sto let. Působí na to i řada dalších věcí a životních situací. Ale strava je zcela jistě nejdůležitějším předpokladem přirozeného zdraví v běžných podmínkách.“ 

Každá nemoc je prostě výsledkem mnoha faktorů, prostředí, fyzického těla i psychiky. Lze mezi ně zařadit například vystavení různým typům záření, nezpracované emoce a traumata, ale i sklony se přepracovávat či příliš rozdávat svou energii druhým – jako právě u Kushiho. Nelze každopádně popřít, že se spousty lidí díky makrobiotice uzdravily z řady neduhů – počínaje rakovinou a konče AIDS.

Čtěte ZDE: Lepší být zdravý a bohatý i v době krize: Poučení babiček proti korona i jiným virům. Experiment, který může změnit karanténu v uzdravení. Strava kacířského profesora může zachránit nás i naše peněženky

Souvislosti nikoli náhodné

Když už jsme u této – zatím předposlední – „pandemie“, která měla s tou současnou (zřejmě nenáhodně) mnoho společného, citujme Kushiho knihu. Ve velmi zajímavé kapitole o AIDS, kterou bychom v podstatě mohli přímo překlopit do dnešní doby, v níž se imunita stala hlavní hrdinkou večerních zpráv, konstatuje (str. 106-110): 

„Ze širokého celostního pohledu nevzniká AIDS pouze nakažením viry HIV, ale velký vliv má také životní styl se stravovacími návyky a životní prostředí. Tyto faktory ovlivňují vnímavost jedince k onemocnění. Vědci se snaží pochopit, proč se vůbec HIV objevil a z jakého důvodu je tak agresívní. A proč se některým jedincům po setkání s virem zhroutí imunitní systém, zatímco jiní se ubrání. Je totiž významně mnoho HIV pozitivních lidí, u kterých se AIDS nikdy neprojevil, oproti jiným, kteří jsou naopak negativní, a přesto se u nich AIDS klinicky projevil. Životní prostředí, chemické, fyzikální, mentální a výživové faktory hrají významnou roli při zprostředkování imunitní odpovědi. 

Právě zhoršená obranyschopnost může být hlavním důvodem, proč se toto onemocnění projeví. Lékaři, kteří nahlížejí na nemocného AIDS pohledem celostním medicíny, také upozorňují na to, že statistické údaje byly zřejmě zmanipulovány národními a nadnárodními lékařskými uskupeními, které tak ospravedlnily vyšší výdaje za léčiva (…)“ 

Jak přežít atentát?

Je to prostě zajímavá kniha a dobře se čte – i pokud člověk zrovna pomoc nepotřebuje (jsou dnes ještě vůbec takoví?). Skoro nezastupitelná je ale při potížích, kdy může sloužit jako první záchytné síto plánu vlastní cesty ke zdraví. Ne každému toto síto pomůže, ale řadě lidí určitě. Je to totiž metoda tak levná a zajímavá, že každopádně stojí za to ji vyzkoušet. Už proto, že je přístupná širokému publiku.  

V Protiproudu si nehrajeme na nějaké tipy na vánoční dárky – jsme toho názoru, že Advent je o očekávání věcí docela jiných, než jsou přírůstky na kontě. Ale kdybychom nějaký tip měli dát, asi by to byl třeba tenhle – a vlastně bez ohledu na Vánoce. Jde totiž o dobrý základ knihovničky, která nám dovolí přežít smrt.

Samozřejmě, že ne tu naši „osobní“. O tom se rozhoduje jinde. Ale smrt hroutícího se systému. Dobu, v níž vzít zdraví do vlastních rukou přestalo být luxusem, a stalo se holou nutností. Kushiho Makrobiotikou ke skutečnému zdraví je jednou ze zajímavých možností přípravy na sebeobranu.

Alespoň pro ty, kdo se odmítají stát snadnou obětí sebevražedného atentátu. Anebo rukojmí teroristů.

Tagy článku