„1. Nízká kvalifikace. Na rozdíl od ostatních kandidátů pan Lipavský absolvoval pouze bakalářské studium a podle týdeníku Euro jeho závěrečná bakalářská práce byla hodnocena nejhorší možnou známkou.“

K tomuto bodu lze objektivně namítnout, že neexistuje ani předepsané, ani doporučené vzdělání na žádný post ve vládě. Na rozdíl od mnoha vzdělaných, avšak neúspěšných politiků dlužno vzpomenout Johna Majora, který byl šest a půl roku britským premiérem, a měl přitom jen základní vzdělání. Pokud jde o Zemanův oblíbený Izrael, tak jedním z nejuznávanějších tamních rétorů byl ministr zahraničí, středoškolák David Lévy. Vzdělání je pouze pomocné kritérium, protože, jak říkával Jiří Reynek, někteří na ty školy hloupí už jdou, a chytřejší neodejdou.

„2. Distancovaný postoj k Visegrádské spolupráci, což je v rozporu s připravovaným programovým prohlášením nové vlády.“

K tomu lze namítnout, že distancovaný postoj nemusí být v rozporu s programovým prohlášením vlády, protože může jít o postoj odtažitý, rezervovaný, nikoliv nutně však „protivný“. Může do něj vnést nové aspekty. Avšak Lipavského distancovaný postoj k této agendě může být dokonce pokropen živou vodou a doznat podobného vývoje, jako postoj premiéra Zemana k postoji prezidenta Zemana ohledně povinnosti prezidenta vyhovět návrhu designovaného premiéra, jak mu vtipně připomněla ČTv.

„3. Distancovaný postoj ke vztahu s Izraelem, což je rovněž v rozporu s programovým prohlášením.“

Ani Lipavského distancovaný postoj k Izraeli není nediskutovatelný. Řešením však určitě není postoj opačný, tedy Lipavského v poslední době objevený filosemitismus, protože platí staré rčení, že filosemita je antisemita, který má rád Židy.

Překvapivě je někdy v diplomacii optimální férovost, ať už v souhlase, či ve výhradách. Například bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg kritizoval izraelskou politiku výstavby osad na obsazených územích, a mnozí devótní přikyvovači se začali obávat, jestli to nebude mít negativní vliv na česko-izraelské vztahy. Izraelci však ocenili, že Schwarzenberg řekl, co si opravdu myslí, protože vůči přátelům se člověk má chovat přesně tak a ne jinak.

Pro ty, kteří tomu nerozumějí, ještě poslední šance, následující vtip. Vypráví se totiž, jak šel starý Žid s dvěma velkými kufry po nádraží a potřeboval by „kamsi“, ale s těmi kufry se do oné místnosti nemohl vejít. Zeptal se tedy prvního muže, kterého potkal: „Promiňte, co si myslíte o Židech?“ - „Óóo, miluji židovskou kulturu a miluji židovský národ …“ Starý žid šel dál a zeptal se po chvíli dalšího muže: „Promiňte, co si myslíte o Židech?“ - „Uau! Jejich myšlení a talent mne vždy uchvacují …“ Starý Žid pokračoval v chůzi a zeptal se jiného muže: „Promiňte, co si myslíte o Židech?“ - „Co?! Židy?! Ty teda fakt moc nemusím, zvlášť některý!“ - „Vidím, že se vám dá věřit, a že jste přímý člověk,“ řekl starý Žid. „Prosím, prokázal byste mi tu službičku a počkal mi chvíli u těchhle kufrů, abych si mohl odskočit na toaletu?“

„4. Veřejný návrh Jana Lipavského, aby se příští Sudetoněmecké dny konaly na území České republiky.“

Podle <aktualne.cz> „Lipavský přesun akce sudetských Němců do Česka nikdy nenavrhl. O této možnosti mluvil v roce 2019 německý ministr vnitra Horst Seehofer, Lipavský poté řekl, že by šlo o dobré gesto vůči bývalým spoluobčanům. Nápad se líbil také některým lidovcům - tehdejšímu šéfovi Marku Výbornému, bývalému předsedovi Pavlu Bělobrádkovi nebo exministrovi kultury Danielu Hermanovi, který se v roce 2016 jako první člen české vlády sudetoněmeckého sjezdu zúčastnil.“

A co tedy Lipavský přesně řekl? „Přivítat bývalé obyvatele a jejich potomky v jejich původním domově je krásné gesto. Dá se očekávat, že jako čerti z krabičky vyskočí různí pseudonárodovci. Jejich nenávistí a poštváváním by se ale organizátoři, ani český stát neměli nechat zastrašit,“ sdělil tehdy deníku Právo.

Prezident má tedy nikoliv doslovně, ale v zásadě pravdu, protože o moc se to vřelé Lipavského přivítání od návrhu samého neliší. Lipavský by si měl uvědomit, že podobně jako se komunistům vyčítá, že se stále důkladně nevypořádali se svou minulostí, mělo by se přinejmenším totéž požadovat od Sudetských Němců a jejich organizace.

Co však v prezidentových námitkách chybí, je Lipavského aktivismus, který se projevil pozměňovacím návrhem, aby zákonodárci vyloučili Rusko a Čínu z tendru na stavbu nového bloku jaderné elektrárny Dukovany. Prezident Zeman tento krok zprvu kritizoval jako ekonomicky nevýhodný v řádu několik desítek miliard korun. Nakonec však zákon podepsal, čímž se sám připravil o velmi kvalifikovanou námitku proti jmenování Lipavského.

Je nutno podotknout, že prezident nemusí zdůvodňovat své rozhodnutí někoho nejmenovat. Nikde v ústavě nejsou ani uvedeny důvody, pro něž tak může učinit. Pouze některé komentáře k ústavě připouštějí jakési důvody právní povahy, které by bránily ve jmenování kandidáta, aniž by je ovšem specifikovaly. Krom toho věcně tato námitka míří proti designovanému premiérovi, jehož nekompetentnost by ho zcela diskreditovala, kdyby si dovolil navrhnout na vládní post kandidáta, jehož jmenování by bránily právní důvody. Přes tento premiérský „filtr“ by tudíž žádný takový nekompetentní návrh k prezidentovi ani doputovat neměl.

Jak uvedla v ČTv Hana Kordová Marvanová, přímou volbou prezidenta bylo velmi posíleno postavení prezidenta v ústavním systému. Z toho lze vyvodit oprávněnost prezidenta se vyslovit k návrhu pětikoalice, která od oprávněných voličů dostala celkem o půl miliónu hlasů méně, než současný prezident v přímé volbě.

Podle médií v tomto sporu ústavní právníci „většinou“ nesouhlasí s výkladem prezidenta. Ovšem brát „většinu“ jako argument je zcela irelevantní, obzvláště vzhledem k naší nedávné zkušenosti, kdy si malá skupina občanů  dovolila veřejně projevovat odlišný názor, než měla většina, tedy vláda a strana a s nimi přes 90% voličů. Po změně režimu v listopadu 1989 pak začala většina „s láskou“ papouškovat původní „pravdy“ té menšiny, a ty původně většinové názory naopak proklela.

Co by tedy mohlo být legitimním důvodem nejmenování Lipavského? Podle mého soudu je to nevyrovnanost jeho politických postojů, jejich problematické nebo přímo chybné zdůvodnění a chybějící nestrannost. Ta může pramenit buď z neznalosti, což by byl zásadní nedostatek, nebo je to výsledek vědomě případ od případu odlišného přístupu, což by bylo diskreditující.

Lipavský se totiž v oblasti jaderné energetiky vyslovuje velmi aktivně, avšak zcela ideologicky, čímž působí materiální škody státu i technologickou újmu energetice.

K sudetoněmecké otázce zaujímá angažovaný postoj, zcela pomíjející historické skutečnosti (konkrétně podíl na předválečném rozbití státu), a tak přispívá ke zvyšování napětí.

V jiných oblastech však projevuje jistou zdrženlivost, která je vhodná v problematice visegrádské, a nutná v problematice izraelské, kde je potřeba jednat opravdu uvážlivě.

Protože například stěhovat v nábožensky mimořádně explozivním prostředí Blízkého východu českou ambasádu z města zábavy (Tel Avivu) do města modliteb (Jeruzaléma), to je ryze ideologický postoj, který zvyšuje napětí. Kdyby se držel prezident Zeman „svého kopyta“, tedy preference „ekonomické diplomacie“, mohl by mezi státníky originálně vyniknout vtipným návrhem přestěhovat českou ambasádu do města obchodu (Haify).