V roce 2019 stál zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg na Georgetownské univerzitě a zavázal se, že bude „bojovat za co nejširší definici svobody projevu“, přičemž v nejistotě slíbil, že „bude chybovat na straně většího vyjadřování“. Pokračoval: „Myslím, že většina lidí nechce žít ve světě, kde můžete zveřejňovat jen věci, které technologické firmy považují za stoprocentní pravdu.“

Taková prohlášení se dnes zdají téměř kuriózní, ne-li přímo lživá.

Po volbách v roce 2020 zaujaly COVID-19 a každá vzdáleně kontroverzní událost, která následovala, Twitter, Facebook a Google, přední americké řečnické platformy, které udávají a formují náš národní diskurz, rozhodně opačný přístup a omezují volný tok informací, dialog a veškeré názory, které jsou v rozporu s tím, co bohové ze Silicon Valley a jejich armáda partajních ověřovatelů faktů jednoznačně určili jako fakt.

Řeč jako taková již není na platformách povolena. Jen správná řeč. A za veliké dystopické chrabrosti, která halí hlavní americká řečnická místa, se řeč, již platformy považují za správnou, často ukáže jako prokazatelně mylná.

Vzpomeňme si, jak zejména Facebook nakládal s okolnostmi kolem Kylea Rittenhouse, mladíka zproštěného všech obvinění ze zabití dvou mužů v sebeobraně a zastřelení dalšího během loňských letních nepokojů v Kenoshe ve státě Wis. Bezprostředně poté, co k incidentu došlo, a navzdory videozáznamům, které činily obvinění v sebeobraně okamžitě věrohodným, jej Facebook prohlásil za „masového vraha“ a v rámci tohoto odůvodnění zablokoval vyhledávání Rittenhousova jména a jakéhokoli obsahu, který by ho na této stránce „chválil nebo podporoval“ – včetně odkazů přispívajících k jeho právní obraně a videí, která mají ukazovat, jak Rittenhouse poskytuje pomoc protestujícím.

Jinými slovy, Facebook rozhodl, že jediný projev, který na jeho platformě byl povolen, bylo prohlášení Rittenhousovy viny, nikoli jeho neviny. PayPal, možná podnícený jednáním Facebooku, nebo jen navzdory němu, přerušil spojení s fundraisingovými snahami pro Rittenhouse, stejně jako GoFundMe.

PolitiFact, arbitr faktů spojený s Facebookem, prohlásil, že je „nepravdivé“, že Rittenhouse legálně vlastní svou střelnou zbraň. „Kontrolor faktů“ tak učinil tím, že nezohlednil výjimky v právních předpisech Wisconsinu, které jeho držení činily zákonným. (Obvinění z držení zbraně bylo během procesu ze stejných důvodů zamítnuto.)

Porota zprostila Rittenhouse všech obvinění – těch, která vznesli žalobci a Facebook – takže co teď? Budou obnoveny všechny účty, které byly zakázány nebo jinak potrestány za mluvení na jeho obranu? Budou ti samozvaní kontroloři faktů v PolitiFact nějak hnáni k zodpovědnosti? Přizná Facebook, že se šeredně mýlil, nebo bude prostě předstírat, že si o Rittenhousovi bez řádného procesu nevymýšlí pomýlený úsudek, který přispěl k zformování falešného národního příběhu?

Není to poprvé, co se Facebook okázale mýlil v otázce celostátního významu. Pamatujete na teorii úniku z laboratoře? V průběhu roku 2020 Facebook ukončil a zakázal diskusi o tom, že COVID-19 vznikl z úniku z laboratoře ve Wuhanu s odůvodněním, že jde o nebezpečnou konspirační teorii. V květnu byla společnost nucena obrátit se na druhou stranu poté, co „experti“ náhle zjistili, že tato teorie je věrohodná.

„Kdy už „dezinformace“ přestanou být dezinformacemi na sociálních sítích?“ zeptal se The Wall Street Journal. Odpověď, uvedla redakční rada, zní „když demokratické vládní orgány dají svolení“.

A v tom spočívá háček pro Facebook, který už rozhodně není baštou svobody slova, kterou kdysi vyhlásil jeho zakladatel. Je ústředním centrem amerického diskurzu, který nenese žádnou zodpovědnost za to, že se mýlí v zásadních kulturních otázkách – navzdory tomu, že se tím stává šiřitelem dezinformací, za které považuje pouze ostatní.

Soudce Louis Brandeis ve svém slavném souběhu v roce 1927 ve věci Whitney versus California narazil na podstatu robustní řeči jako vlastního nápravného opatření. „Bude-li čas na odhalení prostřednictvím diskuse, nepravd a klamů,“ napsal, „náprava, kterou je třeba použít, je více názorů, nikoli vynucené mlčení.“

Rachel Bovardová je vrchní ředitelkou pro politiku v Institutu konzervativního partnerství a hlavní komentátorkou časopisu The Federalist.