Můžete nám k tomu něco říci pane Zbořile?

Když si některé osobnosti připomeneme…

„Edvard Beneš je jistě dobrým příkladem, málo platné byl to člověk, který vybudoval aparát ministerstva zahraničních věcí a organizoval zahraniční službu. Ale Mnichov a válečný stav ho už zastihl mimo tuto funkci, tehdy byl Kamil Krofta, František Chvalkovský a v Londýně Jan Masaryk a další. Vždycky jejich funkci doplňoval někdo jiný, někdy to byl ministerský předseda Švehla v Londýně to byl Hubert Ripka a další úředníci, kteří pak dál rozvíjeli a budovali styky na různé úrovni.  

Ti ministři zahraničních věcí po roce 1948 to měli jednodušší s výjimkou Vlado Clementise, který dokonce to svoje působení ve státních službách doplatil životem. Ale i ti takzvaní komunističtí ministři jsou hodní pozornosti, protože pracovali v úřadu, o kterém se říkalo že má přímé spojení s Moskvou a ta horká linka je zajímavá tím, že má jenom sluchátko, že nemá mluvítko. A pak samozřejmě je tady těch 11 ministrů, kteří se dostávali velmi podobně do prekérních situací, nemuseli vyřizovat události jako Jiří Hájek v roce 1968, který byl ministrem několik měsíců, ale proslavil se svým vystoupením na Valném shromáždění OSN, kde vysvětlil pozici československé vlády vůči invazi vojsk Varšavské dohody a zároveň to byl politik, který měl 12letou zkušenost s vedením zastoupení Československé republiky při OSN.

I ti další ministři měli svoje zkušenosti, nemluvím o Jiřím Dienstbierovi, který kombinoval takovou osobnost jako tvůrče přemýšlejícího novináře a politika se zkušeností z disentu, ale i toho už zavrženého Jiřího Hájka který nesl sebou zkušenosti Helsinských dohod a vlastně jejich důsledky definoval pro Chartu 77 jako závazné, jako jeden z hlavních argumentů vůči tehdejší vládě,“ pokračoval v hodnocení Zdeněk Zbořil.

Od roku 1993 po současnost…

„Ministři po roce 1993 byli dost často lidé v zahraniční politice se orientující, ale nezkušení a bylo to na nich vidět. Výjimkou byl například Jaroslav Šedivý svým způsobem i Josef Zieleniec, který díky své rodinné anamnéze měl dobrou orientaci v ruské a sovětské politice, ale všichni měli nějakou charakteristickou zkušenost. Nemluvím o Janu Kavanovi, který se dostal až na úroveň předsedy Valného shromáždění a měl za sebou také rodinné dědictví svého otce, mimochodem přítele otce Madeleine Albright, ale zase se pohyboval ve vysokých kruzích a musel řešit problémy s československým nebo s angažmá České republiky ve dvou významných konfliktech, které mu jistě nebyly proti mysli, a ve kterých se ve svých názorech rozcházel s některými dalšími českými politiky.