Hysterické reakce polské opozice na varšavském Summitu lídrů evropských konzervativních a pravicových stran jsou zábavné. Nemají rádi paní Le Penovou, která v minulosti občas chválila Vladimira Putina.

Po pravdě řečeno, její chování nebylo moudré ani správné.

To však byla jen slova, která blednou ve srovnání s úspěchy evropských, a zejména německých křesťanských demokratů, pokud jde o posílení Moskvy, a také s bezohledným obchodováním se zájmy našeho regionu.

Vybudování širokého, ale také politicky obtížného spojenectví mezi evropskou pravicí je dnes strašlivou nutností. Je to akt sebeobrany ze strany všech, kteří si nepřejí budování evropského federálního státu, který by ve skutečnosti byl německým impériem. Tyto plány již byly odhaleny a zapsány do německé koaliční smlouvy. Jejich zavedení bude znamenat rychlé omezení moci národních států, jako je Polsko, na úroveň protektorátů.

Vrchol polských ambicí by pak znamenal jen nějakou trvale omezenou autonomii.

Konzervativní mezinárodní aliance složená ze stran, které si v mnoha otázkách nerozumí, není budována z rozmaru. Staví se proto, že evropský projekt vstupuje do dramatického bodu obratu a pomalu se stává šílenou karikaturou sebe sama.

Stává se protikladem k tomu, co bylo deklarováno během jeho počátečního vzniku a kdy s tím Polsko souhlasilo při vstupu do EU.

Proto musíme bránit Evropu (téměř) s každým, kdo se chce tohoto boje zúčastnit – nejen na úrovni státu, ale i na úrovni evropské.

Měli bychom spolupracovat, uznávat rozdíly a také pracovat na změně názorů lidí, jako jsou Marine Le Penová nebo Matteo Salvini, pokud jde o otázku ruské hrozby. Měli bychom to aspoň zkusit.

Nemůžeme nadále pasivně přijímat koncepty, které ve skutečnosti povedou ke konečné přeměně EU v nějakou byrokratickou, centrálně řízenou obludnost řízenou politiky z Berlína.