Biologický vývoj na Zemi se vyvíjel od několika buněčných organizmů k pohlavnímu rozmnožování, což je vrcholem biologické evoluce se sociálním a spirituálním přesahem. Lidstvo je na hrotu nám známého inteligentního života ve vesmíru a potencialita tohoto vývoje je v sexuálním aktu muže a ženy, z něhož pochází syntéza + a -, spermie a vajíčka. Sexuální akt muže a ženy je magická událost, jejíž potencialitou je směřování k vesmírné finalitě, ke směřování k cíli vesmíru prostřednictvím spiritualizace člověka. Každé spojení muže a ženy, každý nový život je šancí vesmíru, je nadějí v posunu v jeho vývoji.

Milostným aktem mezi mužem a ženou příroda-Bůh dává člověku velký dar v syntéze + a – překonávat omezenost ega a bipolaritu a možnost na okamžik zažívat jednotu vesmíru. Magické puzení k syntéze v milostném spojení oslavuje biblická Píseň písní. Magický význam početí a zrození dítěte s transcendentním přesahem je lidstvu předáván mýtem o zrození Ježíše. Konkrétní příběh přibližuje člověku obecný, antropologický a magický význam tvoření a zrodu člověka.

Ovšem sexuální spojení muže a ženy není pouhým biologickým aktem dvou živočichů.  Vyvrcholením je, pokud vedle biologického spojení, dochází také ke spojení citovému, intelektuálnímu a duchovnímu. Pochopitelně, že různá úroveň lidí se promítá i do jejich sexuálního spojení a život proto vzniká na různé úrovni. Situace pro vznikající život je zcela jiná při znásilnění ženy, která prožívá silné emoce strachu a hnusu a muž primitivní agresi, než u dvou duchovně vyspělých, milujících se bytostí. Milostný akt by měl být prožíván jako magická událost, jako sakrální rituál, jako celebrovaná mše v souladu s harmonií a silami vesmíru.

Vagína je sakrální místo ve vesmíru s nejvyšší potencialitou naplnění zázraku posunu evoluce k evoluci spirituální. K tomu může dojít pouze ve vagíně ženy, v níž se projeví kristovský život. Není náhodou, že v přírodních společnostech byla vagína, ale i mužský penis chápány magicky, oslavovány v uměleckých dílech a chápany v kontextu přírodních a vesmírných dějů.      

Kolem magického milostného spojení muže a ženy a vzniku nového člověka se rozvíjí v lidském společenství sociální nadstavba, která zohledňuje dosažený civilizační vývoj a konkrétní sociální podmínky. Nejúspěšnějším sociálním zarámováním milostného aktu muže a ženy je tradiční monogamní rodina. Existuje však také polygamie a polyandrie.

Součástí evoluce jsou také mutace, poruchy nebo změny v DNA. Mutace mohou být pozitivní i negativní. Pozitivní mutace se lépe vyrovnává s prostředím a lépe směřuje k finalitě vesmíru. Negativní mutace jsou slepou uličkou evoluce. Výsledkem není lepší směřování k vesmírné finalitě. To je případ i homosexuality, která je průsečíkem biologické a sociokulturní deviace, která je nejen slepou uličkou, ale je to cesta do nicoty. Každý člověk je posledním článkem vývoje života na zemi, který existuje miliony let a toto miliony let existující vlákno života v homosexuálním člověku končí. U něho končí vývoj a existence života na planetě Zemi, jeho vesmír nemá smysl.

Je rozdíl být k homosexualitě tolerantní anebo jí prohlašovat za normální, za rovnocennou heterosexualitě. Z deviace normalitu neudělá hlasování psychiatrů, a to ani, když to jsou psychiatři američtí. Když mluvím po normalizaci homosexuality o nástupu pedodofilie, sexu se zvířaty a dalších úchylkách, slyším, že to je něco jiného než homosexualita. To je samozřejmě pravda, ale jde o něco jiného, jde o rozostření hranice mezi normalitou a deviací, o její relativizaci a zpochybnění. V nastalé situaci je již mnohem snadnější přesouvat z pásma deviace do pásma normality další a další jevy. Po „pochodu hrdosti“ v Praze kriticky reagovali pedofilové, že nemají v průvodu dostatek prostoru a „přitom mají také svá práva“. Při poměrně silném rozšíření sexu se zvířaty, kdy dokonce existují farmy organizované jako bordely sexu se zvířaty, není prioritně řešena otázka lidské důstojnosti, ale práva zvířat.  

Mluvíme zde o sociální deviaci a normalitě sociálního chování, tvořenou souhrnem sociálních norem. Sociálno je neustále reprodukováno dalšími a dalšími sociálními událostmi, sociálními jevy a sociálními procesy. Jejich souhrn tvoří jednu dimenzi sociálna. Souběžně s reálnými událostmi probíhá ve společnosti strukturovaně hodnocení těchto událostí na škále normalita, deviace, patologie. Strukturovaně znamená např., že zatímco mladá generace hodnotí událost jako v rámci normality, stará generace ji hodnotí jako sociální deviaci. Podobně vzdělaní lidé mohou hodnotit událost jiným způsobem než lidé nevzdělaní nebo nepřizpůsobivý. Komplex těchto hodnocení a tedy souhrn sociálních norem v jednotlivých sociálních entitách vytváří skupinovou morálku.

Sociálno obsahuje řadu takových bublin či ostrůvků specifické morálky. Obecná morálka společnosti se v různé míře promítá do těchto diferencovaných „bublin morálky“ a tento společný základ integruje společnost, zatímco diferencované normy integritu společnosti rozrušují.

Můžeme také rozlišit morálku deklarovanou a reálnou, která se promítá do chování lidí. Nikdo se neztotožňuje s korupcí, a přesto v současnosti patří ve společnosti k základním mechanizmům sociální interakce. Tato schizofrenie deklarované a reálné morálky je zvláště silná u politiků.

Monogamní soužití v trvalé rodině je sociální a právní norma, ideál  české společnosti, který je zakotven v živém sociálnu a proto podléhá různým vlivům, sociálním jevům, sociálním a jiným procesům. Důsledkem je v reálném životě oscilace kolem této normy a ideálu. Manželé se rozvádějí, vznikají neúplné rodiny, tradičně je v české společnosti rozšířena nevěra mužů i žen. Těchto skutečností využívají stoupenci homosexuální rodiny, tvrzením, že homosexuální rodina je lepší než vzniklé odchylky od ideální heterosexuální rodiny.

Metodologický problém takového tvrzení je v komparaci odlišných kategorií, ideálu-normy a stavů reálného života. Samozřejmě, že život by navodil i u homosexuálních párů odchylky od výchozího stavu, s tím rozdílem, že výchozí stav by byl již od počátku nastaven chybně, na rozdíl od počátku heterosexuálního manželství. Heterosexuální manželství vzniká s potenciálem naplnění ideálu, zatímco homosexuální manželství to systémově vylučuje.

Homosexualita prolíná lidskou historií a objevuje se v nejrůznějších společnostech. Různý je také přístup společnosti k homosexualitě a homosexuálů ke společnosti. V Česku je silná tradice tolerance a liberální právní normy k homosexualitě. Již v roce 1961 byla v tehdejším Československu přijatá právní norma, která zamítla trestnost homosexuality, na rozdíl od současnosti řady států USA. Homosexualita byla silně rozšířena v nejbrutálnější a nejodpornější složce hitlerovského Německa v oddílech SA. Krvavá noc, známá pod názvem noc dlouhých nožů , se odehrála na pozadí homosexuálních orgií příslušníků SA.

Často se hovoří, že Evropa stojí na židovsko křesťanských základech které kodifikuje Bible, která je v otázce homosexuality velmi zásadní a homosexualitu odmítá. Jiná věc je chování jednotlivých kněží.

Od počátku lidské civilizace jednotlivé říše vznikají, dospívají ke svému vrcholu a zanikají. Každá z těchto fází vývoje má své charakteristické stavy a jevy. Nejblíže k současné evropské civilizaci má starověky Řím a jeho dlouhá fáze rozpadu. Zdá se, že k této fázi zániku Říma, ale i jiných říší, patří také homosexualita. Kolapsy civilizací (Tainer 2007) jsou již několik let v pozornosti evropských vědců a poměrně rozšířená je myšlenka srovnávání současného stavu západní civilizace se zanikajícím Římem. Tomu by odpovídalo i místo homosexuality a dalších krizových jevů v současné západní civilizaci.

V Česku se zdá být již vhodnější mluvit spíše než o chování společnosti k homosexualitě, mluvit o chování homosexuálů ke společnosti. V tomto vztahu homosexuální komunita, za podpory sil usilujících o destrukci rodiny a mužské a ženské role, převzala iniciativu a společnost se ocitla v defenzivě . Manželství a rodina jsou instituce, které se vymezovaly po staletí, mají své společenské funkce a jsou právně definovány. Tlak homosexuální komunity a tolerance většinové společnosti vedly k přijetí právní normy o partnerství, což bylo přijato homosexuální komunitou s povděkem a prohlášeními, že další požadavky vůči společnosti již nebudou. Zanedlouho však začala mezi homosexuály narůstat nespokojenost s daným právním stavem. Homosexuálové poukazují na problémy se závětí a s rolí partnera při hospitalizaci. Zatímco heterosexuální partneři velmi často možnost uzavřít sňatek nevyužívají a tvrdí, že „papír“ nepotřebují, homosexuálové se „papíru“ dožadují a chtějí změnit zákony.

Již několik desetiletí prochází tradiční rodina krizí a změnou. V důsledku celé řady společenských procesů a jevů jako je emancipace ženy, změny v obsahu sociální role ženy ve společnosti, její vzdělanostní růst, změny v hodnotové orientaci, žen i mužů a společnosti, prosazení se žen ve všech profesích a v řídící struktuře v zaměstnání i ve společnosti. Změnou je přechod z patriarchální rodiny na rodinu partnerskou. Souběžně dochází ke krizi tradiční rodiny, v její roli ve společnosti a v životě mužů a žen. Zatímco přechod z tradiční na partnerskou rodinu je přirozeným důsledkem změn ve společnosti, krize rodiny má současně příčiny také v zásazích „sociálního inženýrství“, které rodinu stejně jako národ destruují.

Změny v lidské sexualitě a rodině jsou podporovány médii a některými neziskovými organizacemi a politickými stranami (piráti). Mladá generace, jejíž socializace probíhá pod jejich vlivem, nedokáže rozlišit mezi změnou a pokrokem. Tyto pojmy vnímají jako synonymum a deviaci a postoj mladé generace k ní považují za pokrok a sami sebe za pokrokové oproti starším generacím, které vnímají jako zaostalé a nechápající pokrok.

Snaha silou, právními nástroji, se vlámat do tradiční společenské instituce rodiny působí destruktivně. Připomíná to kukačku, která nasadí vlastní vajíčka do cizích hnízd a původní mláďata jsou z hnízda vyházena. Logickým a přijatelným kompromisem by bylo vytvoření právní normy, která by ustavila novou sociální instituci, s vlastním obsahem, vymezením, definicí, tvořenou homosexuálním párem, přičemž by byla zachována jedinečnost heterosexuálního manželství a rodiny.  

(Text je ukázkou z připravované knihy „Člověk, společnost, moc v lidské civilizaci 21.století.)