Idylická vánoční atmosféra s koledami, stromečkem a jesličkami pohne většinou i srdci ateistů a nábožensky lhostejných lidí. Málo z nich se ubrání dojetí při vyslovení jména „Ježíšek“ a pohledu na jesličky, někteří z nich si zajdou i na půlnoční. V čem se ale potom vlastně při slavení Vánoc liší od nás, věřících katolíků?

Tím, že zatímco pro ně je to jen mýtický příběh, pěkná pohádka, věřící katolík je zavázán tomu pevně věřit jako neomylné pravdě. Věří tomu skutečně? Hlásá se to v současné církvi? Dnes spíše naopak. Neomodernističtí teologové se již dříve přizpůsobili nekřesťanskému světu tím, že prohlašují Vtělení Božího Syna do lůna Panny Marie za orientální mýtus, a jeho narození v Betlémě ve stáji za pouhý výmysl evangelistů sv. Matouše a sv. Lukáše, aby prý vše odpovídalo proroctví Micheášovu, že z Betléma vzejde izraelský vládce (Mich 5,1-3).

Jenže magisterium Katolické církve nám ukládá věřit Písmu sv. jako neomylné pravdě – a toto je pro katolíka závazné. Tak konstatují četná vyjádření Papežské biblické komise za pontifikátu sv. Pia X. (1903-14). Všem událostem, s výjimkou těch, u nichž je zřejmý alegorický nebo duchovní smysl (což platí jen u Starého zákona), jsme zavázáni věřit. To se samozřejmě týká i zpráv o Pánově narození u Matouše a Lukáše (Marek a Jan o tom nepíší). Jde o pravdivé příběhy, historické události.

Objektivní důvod, proč jim nevěřit a zpochybňovat je, opravdu neexistuje. Nejsme povinni věřit, že Spasitel se narodil r. 1 n.l. nebo roku 7 př. n.l., neboť toto evangelisté neříkají. Jestli se v 5. stol. mnich Dionysius Exiguus, jenž přepočítal římský kalendář na křesťanský, opravdu zmýlil a Pán se ve skutečnosti narodil v letech 7-5 př. Kr., to není předmětem víry, to jsou otázky ryze historické. Dnes někteří badatelé (Klaus Berger, Michael Hesemann aj.) dávají Dionýsiovi za pravdu, neboť hlavní argument, totiž že Herodes Ukrutný zemřel r. 4 př. Kr., tudíž se Kristus nemohl narodit za jeho panování, není už neprůstřelný. Josephus Flavius, z něhož tyto údaje čerpáme, vlastně nic nepíše o datu Herodova úmrtí. Někteří historikové z toho vyvozují na základě dalších indicií o Herodově stáří, že on vládl spolu s Archelaem v Jeruzalémě i po r. 4 př. Kr. dál.

O tom lze svobodně bádat a diskutovat, to není zaznamenané v evangeliích, proto nepatří k předmětu víry. Kdyby Pán nám chtěl sdělit přesné datum, tak by to nepochybně udělal, jenže On chtěl, abychom se zaměřili na podstatu, na to, co je opravdu důležité pro náš život a pro naši spásu, nikoli na přesné časové údaje jako světští kronikáři. Evangelia pouze sděluji, že Ježíš Kristus se narodil za panování císaře Augusta v době prvního soupisu, kdy tamním místodržitelem byl Quirinius (Luk 2,1-5). S tím Quiriniem je potíž, neboť podle Josepha Flavia i dalších zdrojů se stal místodržitelem v Sýrii a Palestině až r. 6 po Kr., nebyl jím ani v letech 7-5 př. Kr., ani v r. 1, která přicházejí v úvahu jako léta narození Páně.

Přesto ale německý protestantský biblista Carsten Peter Thiede uvádí fakta, která dosvědčují, že sv. Lukáš má pravdu. V Antiochii Pisidské existují kameny s Quiriniovým jménem, je na nich uváděn r. 12 př. Kr. jako zvláštní legát císařův pro správu země. Thiede (spis Jesus, Augsburg 2003) ještě poukazuje na archeologický nález r. 1961 z Nachalu od Mrtvého moře. Jedná se o soupis lidu za císaře Hadriána r. 127 po Kr. Jistá židovka Babata tam skládá účty o svých majetkových poměrech za účelem daní (kvůli nim se vlastně soupisy konaly) a sděluje, že přišla podle císařova nařízení do Nachalu z místa svého bydliště v Maoze, vzdálené od Nachalu několik desítek kilometrů, neboť její rod z Nachalu pocházel. Šlo tedy ve starém Římě o běžnou praxi, že obyvatelé při sčítání putovali do lokalit, z nichž pocházel jejich rod, často desítky kilometrů, nejde o žádnou fantazii sv. Lukáše, jak se lze dočíst v nekřesťanských publikacích. Jako místodržitel (legatus, procurator) zodpovědný za soupis r. 127 je uveden jistý Titus Florentinus, i když podle historických pramenů on tou dobou skutečným místodržitelem v Judei nebyl. Proč ta nesrovnalost? Poněvadž Florentinus byl nikoliv politickým místodržícím, ale císařským legátem pro soupis s pravomocemi odpovídajícími politickému místodržiteli. Tím byl podle Thiedeho nejspíš i Quirinius v době narození Ježíše Krista, sv. Lukáš se tedy nedopustil omylu. .

Nikdy se nesmíme stavět do pozice těch, kteří po dvou tisíci letech vědí lépe, jak to tenkrát bylo, než současníci. Přesně to dělají odpůrci křesťanství a jim sekundující rozmělňovači katolické nauky uvnitř Církve. Evangelia, inspirovaná Duchem Svatým, hlásají pravdu – a to nikoli jen ve věcech víry a mravů, nýbrž i co se týká historických nebo zeměpisných faktů a popisovaných dějů. Mezi ně patří i zpráva sv. Matouše o vraždě betlémských dítek. Popírači pravdivosti evangelií tvrdí, že prý tato řež se neudála, protože Flavius o ní nepíše a je prý nepředstavitelné, že by o něčem tak strašlivém mlčel. Je faktem, že vzhledem k počtu obyvatel tehdejšího Betléma mohlo v případě vražd chlapců do dvou let jít maximálně o pár desítek obětí. Jenže Thiede uvádí archeologický nález z doby Herodovy v Aškalonu na pobřeží Středozemního moře, kam tento tyran rád jezdil. Byl tam objeven masový hrob s kostmi nemluvňat mužského pohlaví mladších dvou let!!! Ukrutný Herodes ve svém šíleném strachu o trůn vraždil tedy chlapečky do dvou let věku nejen v Betlémě, nýbrž i jinde. To je materiálně prokázané tímto archeologickým nálezem z Aškalonu. Proč by to dělal, kdyby neměl pravdu sv. Matouš svojí zprávou o mudrcích, kteří přišli hledat „nově narozeného židovského krále“? Tentýž Herodes, který neváhal zavraždit i své dva vlastní syny Alexandra a Aristobula, neboť je podezíral ze spiknutí proti němu, takže císař Augustus prohlásil, že by chtěl být raději jeho vepřem než synem (slovní hříčka v řečtině: his=vepř, hyos=syn).

Evangelia mají pravdu, jejich vyprávění je pevně zasazeno do historického kontextu. Katolík je zavázán věřit v početí Panny Marie z Ducha Svatého, jak je popisují Matouš i Lukáš, v panenské zrození Kristovo v betlémském chlévě se všemi doprovodnými okolnostmi (cesta P. Marie a sv. Josefa do Betléma kvůli soupisu, nepřijetí v útulku, andělská zjevení pastýřům, zpěv Sláva na výsostech Bohu…), v obřezání Páně a v rituální očišťování jeho svaté Matky, v setkání se Simeonem a Annou, v příchod mudrců, ve vyvraždění betlémských chlapců, v útěk Sv. rodiny do Egypta…. přesně podle sdělení obou evangelistů. Předmětem víry přitom ale vůbec není, jestli hvězda, jež vedla mudrce, byla konjunkcí Saturna s Jupiterem, jak mnoho katolíků dnes věří, nebo jestli šlo o kometu či supernovu. Nemuselo jít vůbec o nic z toho, mohlo se jednat o nadpřirozený úkaz viditelný pouze těmto mudrcům. Věřit jsme povinni jenom tomu, že hvězda orientálním učencům ukazovala směr, jak píše sv. Matouš.

A ještě je katolík zavázán věřit v souvislosti s narozením Páně i něčemu, co není v evangeliích, neboť zdrojem víry není jen Písmo, nýbrž i posvátná Tradice. A ta říká definicí Lateránské synody r. 549, že Maria byla ustavičnou pannou, tj. před porodem, při porodu a po porodu. Narození Spasitele se tedy událo zázračným způsobem, nikoli běžným.

Katolický křesťan tedy věří, že vánoční příběh je skrz naskrz pravdivý. Nikoli symbolicky a alegoricky, nýbrž reálně, fakticky. Z toho plyne jeho jistota, že víra přesně podle Písma a Tradice je jedinou cestou k věčnosti, k naplnění a dovršení svého lidství. Mimo Boha, mimo vtěleného Božího Syna, který za nás umřel a vstal z mrtvých, nelze být spasen, nelze dosáhnout tu nejvyšší metu člověčenství, o níž tolik mimokřesťanských humanistů neustále sní. Narodil se Kristus Pán… nám, nám narodil se. Aleluja! Tuto radost všem ze srdce přeji.

PhDr. Radomír Malý