Asi všichni si neseme jakousi zakořeněnou vědomost, že Hus kritizoval dobovou praxi katolické církve a byl za to potrestán v podobě autodafé v Kostnici. Pak jsme asi mnozí viděli Vávrův film Jan Hus, a někteří i novou verzi toho příběhu, kterou ze scénáře Evy Kantůrkové pořídil režisér Jiří Svoboda. Přes to všechno je vždy nejautentičtější setkání s myslitelem skrze jeho texty, v daném případě kázáními a proslovy z prostředí jemu vlastního, tedy z kaple betlémské, pokračuje Petr Žantovský.

Odtud pochází i nedlouhý text, který jsme vybrali na předsilvestrovskou tabuli. To množné číslo je na místě, protože inspiraci k tomuto dílu mi poskytl věrný čtenář pan Karel Kiesenbauer, odborník na středověkou literaturu. Za což mu vřele tímto děkuju a jemu i vám všem přeju pokud možno klidný poslední večer roku letošního a dobrý vstup do roku příštího. Co nás v něm čeká, by neuhodl ani Mistr Jan Hus.

Jan Hus: O škodlivosti opilství

Sluší vědět, že opilství má svůj původ ve vůli a odtud se stává skutkem, což lze říci o kterémkoli hříchu. Dále je si třeba všimnout, že nezřízenost má dvě stránky: totiž nezřízené požívání jednak pokrmu, jednak nápoje. Totéž platí o opaku: neboť střídmost (střídmý, skrovný) znamená vystříhat se nemírnosti v pití i v jídle. Výstrahou před první stránkou nestřídmosti jsou slova „ne v hodování“. Někteří lidé totiž – takoví žrouti – jsou horší než šelmy: neboť šelmy žerou jen podle potřeby přirozenosti, dokud se jim chce, ale člověk jí a pije i proti své přirozenosti.

Druhou stránku Písmo zapovídá, kdy praví „ani v uopilství“. Pijáctví vězí ve vůli a v skutku, vzhledem k účinku. A takoví, nebudou-li konat pokání, neobdrží království nebeského. Pijáctví je nezřízená touha po pití, nikoli podle potřeby. Proto praví Tomáš (ve 2. knize, 2. kvest., 15), pije-li člověk silný nápoj, neznaje přitom jeho síly, že ho totiž může zbavit rozumu (jako například kdybych chtěl pít romanii a nevěděl, že je to silný nápoj), a jestliže by se opil, ten nehřeší smrtelně. Požívá-li však člověk nějaký nápoj, znaje jeho sílu, ale nechce pít přes míru, nýbrž chce vždy zůstat na střední cestě, pak hřeší lehce. Když však je si vědom, že ten nápoj je silný a že rychle opíjí, a přece pije úmyslně nad svou potřebu a zvolí raději propadnout opilství, než aby zůstal střízlivý, ten hřeší smrtelně. Tak především hřeší ti, kdož nutí někoho pít přes míru svatého dle Jana: Ej, na, pí, že vyleji duši k pití, to není hřích.

Je však otázka, opíjí-li jeden druhého, zdali hřeší smrtelně? Nechť přihlíží jeden každý přitom k úmyslu: dá-li totiž někdo chudému napít pro boha a ten se opije, tu onen nehřeší. Ovšem, když někdo živí chudé, nemá jim dávat nezvyklé lahůdky, jako silný nápoj a podobné. Ví-li však kdo, že se druhý rychle opije, že je známý opilec, a přece ho nutí častým pobízením k pití pobiezěje jeho a dává mu nalévat proto, aby onen jeho bližní se zpil, tak hřeší smrtelně. Někteří lidé trpí slabostí hlavy, jako například ti, kdož se mnoho namáhali při studiu nebo při některém jiném díle; jestliže by se jim stalo, že by se opili, pak to není smrtelný hřích, avšak břicháčóm, kteří ustavičně pijí, těm to je smrtelný hřích, ježto vynakládají všechnu péči na drahé jídlo a pití.