Josef Dobeš - muž, o němž Václav Klaus řekl, že to byl náš nejlepší ministr školství - zjišťuje, že ten, kdo obsadil "resort naší budoucnosti", jej povede vstříc "smrti ve středu"

Se zájmem stále sleduji rezort, na kterém jsem se pár let jako ministr pohyboval. Tedy spíše vzdoroval tlakům a zděděným věcem, se kterými jsem nesouhlasil, a proto (světe div se) jsem je řešil (od přebujelé administrativy až třeba po sexuální výchovu a její byznys v resortu).

S o to větším zájmem jsem sledoval staronového politického harcovníka (my jsme je nazývali dinosaury), jak vstupuje na ministerstvo školství. Resort, který je vždy před volbami středem pozornosti, slib střídá slib. Po volbách je ale ticho po pěšině… Přitom je to resort klíčový – vychovává naše děti, tedy snad jen spoluvychovává. Vždy jsem bral tento úřad tak, že mám dva partnery: rodiče a učitele.

Hezky ve středu

Petr Gazdík nezklamal. Hrdina k pohledání. Od minulé vlády měl nastavena 3 procenta růstu platů pro příští rok. Přišla pro něho první hvězdná chvíle na jeho pětikoaliční vládě - a on nezklamal. Vláda snížila podporu učitelů na dvě procenta. Ministr školství se v tomto bodě zdržel hlasování. Neměl tedy zjevně názor. Nic. Nula. Zůstal "ve středu". 

Neprotivil se premiérovi, kolegům ve vládě, ale ani pro pedagogickou veřejnost nehlasoval. Prostě si o tom nic nemyslel. To se dneska nosí: Co nejméně na sebe upozorňovat, narážet, nebo, nedej Bože, vyslovit svůj názor. Ale tohle bychom od Petra Gazdíka ani nemohli čekat. Vybavuji si ho – vždy se (před televizní kamerou) zamyslí, svraští čelo, jakoby dlouho přemýšlí, a pak řekne něco, co už si za minutu nepamatujete. Nic zásadového, konfliktního, nebo dokonce inspirativního. Nic. Nula.

K platům učitelů: Pedagogové (na rozdíl od svých ministrů) udělali v době covidistické velký kus práce. Asi vedle lékařů, zdravotních sester, policistů a hasičů největší. Přejít téměř den ze dne na on-line výuku je samo o sobě fantastický výkon. A to v situaci inkluze, která téměř rozvrátila naše české školství. Zdravím tou zmínkou bývalou ministryni Valachovou (ČSSD), která se úspěšně vyvléká z podvodných dotací do sportu, ale inkluze jí na krku zůstane a české školství za její šílený nápad bude platit ještě dlouhá léta.

Školy i v této situaci on–line výuku zvládly a propad byl přijatelný. Ale jen díky učitelům a ředitelům. Potud by bylo spravedlivé jim peníze přidat ve stejné míře jako zdravotníkům, tedy 6 %. Ale jejich ministr si to nemyslí, protože si nemyslí vůbec nic, což skvěle vyjádřil tím, že se ve vládě zdržel hlasování. Optimální představitel Fialova kabinetu – ministr bez chuti a zápachu...

Čtěte ZDE: Historický zločin: Řízená debilizace generace. Takovou, jakou Velký reset potřebuje? Bez dechu, lásky, úsměvu a objetí. Proč veřejně protestuje jen hrstka? Nebezpečná digitalizace a její dealeři. Hlas rozumu ještě občas zazní

Bumbrdlíčci

Na druhou stranu je ve školství neskutečné množství peněz. Ale i neskutečné množství bumbrdlíčků, kteří sají a sají. Proto se do škol dostane mnohem méně financí, než je tam třeba. A pak přijde ještě naše krajská soustava a ten zbytek peněz, co jdou z ministerstev si přerozdělí, ošetří své krajské školy, své trafiky a zbytek padá dolů. A ministr je spokojený, poslal přece dvě procenta na navýšení platů. Většina učitelů to ovšem na výplatní pásce nenajde.

Odcházel jsem z ministerstva 31. března 2012, když jsem třikrát zablokoval svým nesouhlasem státní rozpočet. Trval jsem na tom, aby učitelé dostali peníze, které byly garantovány koaliční smlouvou. Ale to už jsem stál ve vládě proti Miroslavu Kalouskovi (dnes prý kandidátovi na prezidenta republiky!) sám za Věci veřejné. A tak, než bych nesplnil slib, raději jsem rezignoval, a hlasoval i napotřetí proti celé vládě. Měl jsem totiž jasný názor, že ty peníze učitelům patří. Podepsali jsme koaliční smlouvu - a ten závazek v ní byl. A já měl naivní představu, že závazky se mají plnit.

A taky jsem věděl, že těch bumbrdlíčků po mém působení zůstane na ministerstvu mnohem méně. Úřad byl v kondici – zbyla na něm jen polovina úředníků oproti okamžiku mého nástupu. Místo sedmnácti malých ministerstev - takzvaných přímo řízených organizací - jich zbylo snad už jen 13. Mimo jiné jsem zrušil organizaci, kterou vedla manželka bývalého vysokého politika ODS, paní Zielencová. A výkonu úřadu se tyto reorganizace nijak negativně nedotkly, ba právě naopak.

Etika a informace

Po mně nastoupil jako ministr školství Petr Fiala. Vrátili se do něj opět ti odejití úředníci a organizace. Byl to mírotvůrce, muž bez chuti a zápachu, nikomu nevadil, jen těch peněz pro učitele šlo zase méně. Ministr financí mu po mém odchodu ty peníze zase poslal, koaliční sliby se přece musejí plnit… Jen tento prý konzervativní ministr nějak zapomněl třeba na etickou výchovu, kterou jsem prosadil a zavedl jako alternativu k velmi sporné sexuální výchově.

Proč to vůbec říkám? Protože jsem asi onu zmíněnou minutu udržel v hlavě "průlomové" sdělení nového ministra školství, že chce děti učit novým věcem a informacím. Panečku, to je něco! Na naše děti se valí každým dnem velké množství informací, o to, pane Gazdíku, nemusíte mít vůbec žádnou starost. To již teď máte splněno. 

Průšvih je, že české školství do tohoto chaosu a zahlcení novými informacemi nedává alespoň trochu objektivní nástroj, aby si děti mohly udělat vlastní názor, jak je která informace důležitá. Ta etická výchova byla právě takovým vodítkem, které jsme na našich školách chvíli měli – a už nemáme.

Vytvářet si vlastní názor je totiž pod rozlišovací schopností nového ministra. Příkladně to demonstroval ve vládě při rozhodování o platech učitelů.

Tagy článku