Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

„Nejenom atentát na Karla Kramáře, ale vlastně osud Karla Kramáře je nebo byl mnohokrát popisován. Někdy méně zajímavě, někdy až s nadneseným patosem, protože Karel Kramář byl významnou postavou domácího odboje proti Rakousko-uherské říši. Byl také zatčen, vězněn a odsouzen k smrti  (1916), byl mu snížen trest na dvacet let a nakonec  dostal  amnestii (1917) od císaře Karla I., nástupce zesnulého Františka Josefa I..

Anarchismus…

„Že atentátník Alois Šťastný byl anarchista je samozřejmě známé, ale musíme si také představit, co  český anarchismus, který popsal ve své knize mj. Ondřej Slačálek, co to vlastně bylo. Jiný anarchismus byl anarchismus S.K.Neumanna, někdy na počátku 20.století, jiný byl po roce 1918 a jiný byl na konci republiky a samozřejmě úplně jiný,  byť si  je vědom svých kořenů, který vzniká a organizuje jako  anarchistická strana v létě 1989. Ještě v Československé socialistické republice,“ přibližuje Zdeněk Zbořil.

Kramář a jeho panslavismus…

„Kramář byl přes svou nesmírnou popularitu neustále někým kritizován. Dokonce se mu dostalo i pozornosti u paní eurokomisařky Jourové, která upozornila na panslavismus jako jakýsi defekt české a československé historie. Karel Kranář skutečně byl panslavista, téměř v tom rusomanském „novoslovanském“ pojetí. Představoval si, že vznikne slovanské Impérium v čele s ruským carem a tato jedna z jeho idejí ho postupně dostávala do izolace. Takže když změnili Národní stranu svobodomyslnou -  Mladočeskou na stranu Národních demokratů, tak už tato strana vlastně umírala nebo odcházela do minulosti a Karel Kramář si to nechtěl připustit.  

Byl velmi štědrý, pokud mohl být, k ruské emigraci po roce 1918, udržoval styky s ruskými emigranty u nás i ve Francii, ale  jeho pomoc nemohla být tak štědrá jako v jiných případech.  Dokonce se dostal do konfliktu, řekněme ideového, se svými přáteli nebo politickými přáteli z sob na začátku století, mezi které patřil Josef Svatopluk Machar, který se nakonec stal jeho kritikem, ačkoliv měli oba blízko k předválečnému Tomáši Garrigue Masarykovi a s kterým se potom v letech první republiky oba rozcházeli,  někdo více radikálně, někdo méně.