Zejména za mého působení na ministerstvu zahraničí. V průběhu posledního desetiletí mám pocit, že mi tyto moje zkušenosti připomínají stále častější současné války a krize. Aktuálně se to týká Kazachstánu. Když jsem v roce 2 000 odjížděl do Moskvy, vezl jsem s sebou celkem čtyři sady pověřovacích listin. Kromě těch pro prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina, také pro Kyrgystán, Turkmenistán a Kazachstán.

Tam jsem je odevzdával v tehdy novém, ještě nedostavěném hlavním městě Astaně. Proti hotelu, v němž jsem bydlel, stál veliký bilboard s nápisem „Zde staví Bin Laden Group“. Pak jsem se vrátil do Almaty, kde byly všechny zastupitelské úřady včetně našeho. Astana totiž představovala symbol všemocnosti prezidenta Nur – Sultána Nazarbajeva, který svou kariéru začal jako první tajemník komunistické strany Kazašské socialistické sovětské republiky. Během Perestrojky se z komunisty změnil v nacionalistu a po rozpadu Sovětského svazu pak z tajemníka náhle byl prezident. Za jeho dlouhé vlády se Kazachstán stal nejbohatší a nejstabilnější zemí regionu. Nazarbajev neomezeně vládl až do roku 2019, kdy rezignoval a vybral si svého nástupce. Astanu přejmenovali na Nur–Sultán.
   

Novým prezidentem Kazachstánu se stal vzdělaný a zkušený diplomat Kassym-Žomart Tokajev. Jeho předchůdce si však ponechal důležité pravomoci, zejména dohled nad ozbrojenými složkami a tajnými službami. Předání moci evidentně neproběhlo dle Nazarbajevových představ, jeho nástupce se projevil jako cílevědomý a zkušený politik, který jej postupně zatlačoval do pozadí. Ve Střední Asii se podobné problémy řeší státním převratem. Ti, kdož ho připravovali, evidentně drží prst na tepu doby, protože počáteční impulz okopírovali z Francie.

Pohonné hmoty přes Nový rok podražily o plných 100%. Vláda zdražení zdůvodnila tím, že nově se ceny určují na burze na základě poptávky. V naftařských regionech na pobřeží Kaspického moře následovaly mohutné demonstrace ve stylu hnutí Žlutých vest. Prezident Tokajev vládu odvolal a ceny vrátil na původní úroveň. Dosáhl tím pouze toho, že nepokoje zachvátily celou zemi a staly se mimořádně násilnými. Všude je doprovázelo rabování. Potom část ozbrojených složek přešla na stranu demonstrujících a násilnosti se změnily v ozbrojené boje. Kromě administrativních budov a policejních a vojenských objektů v centrech velkých měst, ozbrojenci zaútočili na všechna letiště.
   

Důvody, proč to udělali, se ukázaly záhy. Prezident Tokajev se totiž rozhodl využít možnosti, které Kazachstánu poskytuje členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (postsovětská obdoba paktu NATO) a požádal jejího generálního tajemníka o pomoc. Arménský premiér Pašinjan aktivoval obdobu článku 5 Severoatlantické smlouvy, a do Kazachstánu zamířily síly rychlé reakce Organizace (poprvé v její historii). Jako první přiletěli ruští výsadkáři. Naopak zemi urychleně opustil bývalý prezident Nazarbajev i se svými dcerami.

Dá se očekávat, že povstání bude brzo potlačeno a rozeběhne se vyšetřování. Účast ozbrojenců vycvičených v pouličních bojích potvrzuje tvrzení prezidenta Tokajeva, že jde o teroristy, pravděpodobně bojovníky Islámského státu. Jeho současný chalífa Ibrahím Kurajší je původem Turkmen a snaží se aktivity IS přenést do Střední Asie. Proto se dá očekávat, že angažovanost Ruské federace a zřejmě i Čínské lidové republiky se neomezí jenom na potlačení povstání. Čínu znepokojuje to, že kazachští Ujguři se do nepokojů velmi aktivně zapojili, takže se bojí přenesení nestability na své území.
   

Rusko má dva hlavní důvody – jeho hranice s Kazachstánem měří 7 500 kilometrů, představuje tedy měkký podbřišek země. A v této středoasijské republice žijí skoro 4 miliony etnických Rusů. Ti se, mimochodem, nepokojů neúčastnili. Scénář, ve kterém by Ruská federace musela současně čelit etnickým čistkám svých krajanů na východě Ukrajiny (jak předpokládá návrh zákona prezidenta Zelenského  „O přechodném období“) a na severu Kazachstánu, by vedl k válce na dvou frontách.