Máme, jak známo, nového ministra školství. Jde o Petra Gazdíka, politika STANu, někdejšího učitele na základní škole v Bánově, později starostu obce Suchá Loz na Uherskohradišťsku a ještě později poslance politické strany STANu. Všichni ho z jeho vystoupení na TV obrazovce známe a nejvíc nás asi zaujala jeho nejistota a plachost, jichž si je jejich nositel dobře vědom, a ve snaze tento svůj hendikep vymazávat a dělat na veřejnost dojem muže rozhodného a schopného, nasazuje do svého jednání i řeči cosi jako neustálou rozdurděnost a podrážděnost (v tom nápadná podobnost s novým ministrem financí Stanjurou), které ovšem nejpůvodnější dojem jeho nejistoty nezmenšují, ale spíše ji jen ještě víc a plastičtěji zdůrazňují.

Následující otázka se nabízí sama sebou. Je Gazdíkova nejistota opodstatněná, čili má základ v jeho uvědomění si skutečnosti, že se pod vlivem nepřirozených politických okolností ocitl tak vysoko, kde je a kde by dle svých schopností nikdy a za žádných okolností neměl být, anebo je jeho podcenění sama sebe jeho omylem, protože on je přece člověk schopný a pro úřad, do něhož právě nastoupil, plně způsobilý?

Myslím, že na tuto otázku není ani třeba odpovídat, protože odpověď nabízí skutečnost, že za celou dobu Gazdíkova působení v politice (2009 – 2022), od něj ještě nikdo neslyšel nic rozumného či lidsky srozumitelného, což lze považovat za skutečný výkon, a z jeho činů uvízlo v paměti mnohých snad jen to, jaký protiruský skandál, mířící téměř až k našemu vypovězení války Rusku, dokázal tento muž vyvolat, když letištní personál moskevského letiště Šeremenťovo zcela oprávněně (na palubě se nacházelo víc lidí, než jak bylo uvedeno na celní soupisce), na pět hodin zdržel odlet českého speciálu s českou delegací, vedenou právě pojednávaným Gazdíkem, do Uljanovska

Dnes už má ovšem Gazdík před sebou výzvy daleko vznešenější a vrtošiví novináři se jej tedy ptají, jaké pedagogické směry a postupy hodlá ve své práci ministra prosazovat. A ministr odpovídá tak, jak by asi odpověděl každý, kdo si takovouto otázku sám nikdy nepoložil, a když tedy náhle padne, nezbývá mu nic jiného, než odpovědět na ni tak zvaně z voleje: hodlá prý dbát o to, aby se vyučovaná teorie bratřila více s praxí. A dále se prý bude snažit, aby příští podoba maturit vydržela aspoň deset dalších let.

Nuže uvidíme. Ale tak, jak už ministra a jeho názory známe, víme určitě jen jedno. Naše školství a tím i budoucí vzdělanost národa bude před ještě hrozivějšími otřesy a kalamitami, než je současná inkluze, tím zabezpečenější, čím zahálčivěji a bez vlastních nápadů a iniciativy bude ve svém novém úřadě působit čerstvý ministr Petr Gazdík.