Příběh západní informační války pod vedením USA o omezené mírové misi CSTO v Kazachstánu, kterou si vyžádala tamní mezinárodně uznávaná vláda po bezprecedentní explozi městského terorismu minulý týden, se rychle spojuje.

Jak lze z nedávných materiálů získat mimo jiné od Asia Times, CNN a The National Interest, znepřátelené mediální síly tvrdí, že prezident Tokajev provedl s ruskou vojenskou podporou protičínský převrat. Tento pokřivený výklad je založen na povrchním vysvětlování událostí, které nečestně vynechává některé zásadní kontexty, aby mohlo spřádat strategicky účelové vyprávění, které takříkajíc odškrtává všechny politicky nejpohodlnější škatulky Západu.

V kostce se tato média domnívají, že prezident Tokajev využil násilných protestů k mocenské hře proti bývalému prezidentovi Nazarbajevovi a proti frakci, která je mu údajně loajální v rámci stálé vojenské, zpravodajské a diplomatické byrokracie této země („Deep state“).

Objevují se dokonce narážky, že se mohl sám podílet na organizaci posledních nepokojů přesně tak, jak podobně nepřátelské mediální síly spekulovaly o tureckém prezidentovi Erdoganovi během neúspěšného puče v létě 2016, aby provedl takzvaný „samopuč“. Tito zlovolní pozorovatelé, kteří se ve skutečnosti podobají spíše geopolitickým provokatérům, tvrdí, že mu Rusko pomohlo kvůli obavám z rostoucího vlivu Číny ve Střední Asii. To je hrubě nepřesné hodnocení posledních událostí.

Ve skutečnosti se stalo to, že dlouho plánovaná barevná revoluce, která byla načasována tak, aby se kryla s předem plánovaným zrušením dotací na pohonné hmoty vládou, byla zahájena jako zástěrka pro zastření nekonvenční války proti státu. Stále není jasné, kdo přesně zorganizoval tuto teroristickou kampaň, ale začíná se zdát pravděpodobné, že část kazašské elity hrála roli v posledních událostech poté, co byl bývalý premiér a šéf Výboru pro národní bezpečnost Karim Masimov zadržen pro podezření ze zrady po boku několika dalších nejmenovaných osob. Podvratná protiruská frakce amerického „Deep state“ mohla také poskytnout jistou pomoc domácím kolaborantům v zoufalém posledním pokusu sabotovat americko-ruské bezpečnostní rozhovory v Evropě.

Tato interpretace vysvětluje, proč bylo barevné revoluci nařízeno transformovat se v nekonvenční válku navzdory tomu, že první zmíněné protireformní hnutí dosáhlo svého politického cíle téměř ihned poté, co stát po demisi vlády rychle obnovil regulaci cen pohonných hmot a dokonce ji rozšířil i na další sociální komodity a služby. Tím by to obvykle skončilo, pokud by se skutečně jednalo o masové protestní hnutí jako celek, ale jeho téměř okamžitá proměna v nekonvenční válku odhaluje, že barevná revoluce byla jen zástěrkou pro protistátní převrat, který s největší pravděpodobností zahrnoval zrádné elementy elity, které mohly dokonce získat nejasnou míru zahraniční podpory. Jejich cílem bylo svrhnout prezidenta Tokajeva, ale neuspěli.

Mezinárodně uznávaná vláda této země požádala společné obranné spojence CSTO o podporu střežení strategických objektů, aby se její bezpečnostní složky mohly lépe soustředit na protiteroristický rozměr konfliktu. Rusko a rozhodnutí ostatních členů vykonat tuto omezenou misi mělo pomoci kazašským úřadům obnovit ústavní právní stát a tím ochránit územní celistvost země. Pád vlády tváří v tvář této teroristy motivované kampani za změnu režimu mohl vytvořit černou díru chaosu v srdci Střední Asie, která by zajisté katalyzovala mnohem závažnější bezpečnostní výzvy pro širší region, a to i uvnitř vlastních hranic Ruska, pokud by vedla k rozsáhlému přílivu uprchlíků a/nebo teroristické infiltraci.

Bezpečnost Číny by byla rovněž ohrožena, neboť její ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang (XUAR) hraničí s hybridní válkou sužovaným Kazachstánem.

Omezená mírová mise CSTO vedená Ruskem proto čínským zájmům neodporuje, ale dokonale je doplňuje, a proto je zjevně směšné spekulovat, že prezidenta Putina při schvalování této operace motivovaly jakékoliv protičínské geostrategické úvahy.

Bude se to týkat jen několika tisíc vojáků, kteří podle oficiálních odhadů zůstanou v Kazachstánu jen krátkou dobu a odejdou ve chvíli, kdy se úřady budou cítit dostatečně dobře s bezpečnostní situací poté, co plně získají kontrolu nad zemí. Nepočítá s žádnými územními změnami ani s politickou protihodnotou, natož protičínskou.

Nicméně je pro nepřátelské mediální síly politicky výhodné neuváženě spekulovat o opaku, neboť velmi zoufale chtějí vrazit klín mezi rusko-čínské strategické partnerství, které slouží jako nejsilnější motor vznikajícího multipolárního světového řádu. Existuje také zájem měkké síly na mylném vykreslení ruské regionální bezpečnostní operace jako řízené „imperialistickými“ motivacemi, neboť to odpovídá tomu, co globální veřejnost už zdánlivě očekávala po léta vedenou informační kampaní západních mainstreamových médií o této zemi vedenou USA. Nezáleží na tom, že toto tvrzení je naprosto bez obsahu, protože podobná vyprávění jsou čistě o řízení vnímání a ne o věcně přesvědčivých argumentech.

Ti, kdo propagují doslovnou konspirační teorii, že prezident Putin se svým kazašským protějškem zosnoval nějaký protičínský převrat, buď neznají dva konkrétní kontexty, nebo je záměrně vynechávají ze svých materiálů, aby zmátli své publikum. Prvním je, že k hybridní válce s terorismem na Kazachstánu došlo uprostřed desetidenních ruských svátků a těsně před pravoslavnými Vánocemi v době, kdy má celá země po většinu času přestávku, samozřejmě včetně většiny svého „Deep state“ vyjma armády. Kreml to naprosto zaskočilo, protože jeho zpravodajské služby opět nedokázaly předvídat další krizi změny regionálního režimu. Tato krize nastala doslova v nejméně vhodnou dobu pro jejich úředníky.

Druhým relevantním kontextem je skutečnost, že k tomu všemu došlo v době příprav na vysoce citlivé americko-ruské rozhovory o zmírnění nevyhlášené raketové krize v Evropě vyvolané USA. Rusko je už teď pod obrovským mnohovrstevným americkým tlakem, zejména v oblasti měkké moci se zvláštním ohledem na neustále vyvracená tvrzení, že buď chystá „invazi“ na Ukrajinu, nebo už ji údajně podniklo, takže by nechtělo otevřít celou novou plechovku červů tím, že by „napadlo“ Kazachstán v rámci nějaké dalekosáhlé protičínské mocenské hry ve Střední Asii, a tím riskovat, že zkomplikuje nadcházející rozhovory ještě víc, než už jsou. Kreml ve skutečnosti udělal vše, co bylo v jeho silách, aby dal najevo, že se před těmito jednáními chová „nejlépe“, aby nerozptyloval své americké protějšky.

Tato vzájemně propojená pozorování jsou pro interpretaci nejnovějšího sledu událostí klíčová. Diskriminují účelový výklad, že šlo o dlouho plánovanou protičínskou mocenskou hru, která se rovnala převratu podporovanému Ruskem, zmítanému imperialistickou invazí do Kazachstánu a založená na falešné vlajce, že prezident Tokajev mohl mít něco společného s posledním násilím proti vlastní vládě. Realita je úplně jiná, protože ve skutečnosti šlo o pokus o puč proti stávajícímu vůdci této země, k němuž prostřednictvím teroristických prostředků přikročila zrádná elita v potenciální tajné dohodě se zahraničními silami, ale jen těsně ho zmařila omezená mírová mise CSTO, která sloužila i regionálním bezpečnostním zájmům Číny.

Andrew Korybko je americký politický analytik se sídlem v Moskvě, který se specializuje na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, globální vizí spojenosti Nové hedvábné stezky v čínském One Belt One Road a hybridním válčením.