Jeho tvzení, že Bůh nemá s pandémií nic společného, že za něco takového ani nemůže, by ho v dobách, kdy církev měla svrchovanou moc, pohnali před inkvizici. V nejnovějším rozhovoru Lidé se víc ptají po smyslu života (Lidové noviny 15. I.) se dopustil dalších povážlivých výroků; některé se týkají pojmu víry, jiné prozrazují jeho politickou orientaci, která ho vynesla až do elitního klubu poradců předsedy vlády.

Začněme vírou. Odvolávám se tu na svou olomouckou babičku, pro kterou byla víra základním kamenem jejího života, a také na vědce nezaujatě zkoumající úlohu různých náboženství v různých společnostech.

Marek Vácha prohlašuje: „Víra není od toho, aby člověku pomáhala.“ Kdyby tento kněz, pohybující se ve vyšlapaných cestách dnešní katolické církevní praxe a ve stejně ritualizovaných kruzích náboženstvím posvěcené a vymezené lékařské etiky, kdyby tento poradce předsedy vlády měl možnost zkoumat, co pro lidi neprivilegované, chudé, utlačované, opuštěné, odkázané žít ze dne na den, znamená jejich náboženská víra, pak by se o ní nikdy nemohl vyjádřit pohrdavě, jako o nějakém „heřmánkovém čaji“.

Moji babičku by takové znehodnocení víry rozhořčilo, a řekla by, co říkala vždy, když se setkala s kaplanem, farářem nebo i prelátem, jemuž nedůvěřovala: „To je panáček, který příliš mnoho študoval a kterému se daří tak dobře, že neví, jak se žije dole na zemi.“                                                    

Vedle babičky se odvolám na vědeckou autoritu Clauda Lévi–Strausse, etnologa světové pověsti, který zkoumal mýty a rituály přírodních národů a náboženské představy lidí žijících v krutých životních podmínkách. Dospěl k názoru, že náboženská víra takovým ubožákům umožňuje překonat nesnesitelnou tíhu jejich pozemského živoření. Jak by jinak mohli lidé v Indii, Tibetu a v jiných společnostech do nebe volající nerovnosti, snášet bídu, kdyby nebyli posilováni vírou v posmrtný život řízený zákony převtělování? Svoje pozemské utrpení berou jako trest za hříchy svého předchozího života a věří, že tím, že si je právě odpykávají, mohou očekávat, že se příště narodí ve štastnějším prostředí vyšší kasty. Marek Vácha, v rozporu s touto pravdou, prohlašuije, že hodnota víry je v tom, že „dává životu šťávu, smysl, nádech dobrodužství“. Nechtějte, prosím, slyšet, co by na tato nabubřelá slova řekla má babička.
   

Vácha se ani jako vědec–biolog neřídí pravidly této profese, protože zastřeně zastává postoj vyjádřený latinským úslovím, že se nehodí mittere margaritas ante porcos, házet perly sviním. Jako poradce vlády mluví o tom, že „prvním úkolem je připravit se dobře a vymyslet (!) to nejlepší řešení z informací, které jsou k dispozici“, a že na tom se musí podílet „naše nejlepší mozky z řad epidemiologů a statistiků“. Na druhé straně však toto trvzení znehodnocuje výrokem, že „přinést fakta o tom, že očkování pomáhá, a očekávat, že se všichni dají očkovat, je naivní“. Stranou ponechává skutečnost, že tato netečnost k dobrým radám mívá často ráz náboženské víry nebo pověry a že odpovídá tomu, co Václav Havel pronesl na začátku sametového převratu, kdy ohlásil éru víry a racionální, inženýrské řízení společnosti osoudil jako nebezpečný blud. Náš poradce tuto myšlenku ještě stupňuje a stává se až velmi nelichotivým kritikem národa, lidu a   veřejnosti: „Nejúspěšnější politici vědí, že atmosféra národa je jak divoké zvíře a že je třeba se o ni dobře postarat.“ Jinými slovy: jako politici, vědci a kněží musíme „vymyslet nejlepší řešení“, ale počítat s pozitivní odezvou veřejnosti nemůžeme. Tomu se říká obíhat v kruhu.

Na klíčovou otázku, zda lze vyloučit povinné očkování, odpověděl s vychytralostí jezuitů: nezbytné to bude, až „lidé budou jak mouchy umírat na chodbách a podobně“. On totiž ví, že taková apokalypsa našemu zdravotnictví, které poskytuje, na rozdíl od Ameriky i jiných demokratických zemí, bezplatnou lékařskou pomoc všem občanům, nehrozí. Že nevůle některých lidí se dát očkovat způsobí smrt stovek nebo tisíců lidí, našemu etikovi zatím nevadí, lidé ještě neumírají na chodbách a na ulicích. Ještě počkáme – individuální svoboda nade vše!  Zde se již dostáváme na pole mezinárodní pollitiky.

Slyšme: „Podobně jako u viru HIV, tak i u koronaviru lze říci, že se dobře šíří v demokratických společnostech a špatně v totalitních. V Číně bylo na přelomu roku 85,6 % obyvatelstva plně vakcinováno. Ani z Číny ani ze Severní Kloreje nejsou hlášeny demonstrace antirouškařů a antivaxerů.“ Tento výrok doplňme statistikou uveřejněnou v časopise The Economist. V USA se počet obětí covidu odhaduje od 800 000 evidovaných až k jednomu milionu odhadovaných; nebudeme-li oficiální počet v Číně brát za bernou minci a znásbíme-li jej pro jistotu desetkrát, dostaneme 60 000. Převedeme-li označení „demokratický“ a „totalitní“ na úroveň lidských práv, ukáže se, že v prvním případě je zájem jedince povznesen nad zájem společnosti, v druhém případě stát klade obhajobu společnosti nad právo každého individua. Kdyby čínský stát před mnoha lety neporušil právo rodin na více dětí, Čína by se nikdy nemohla odrazit ode dna chudoby, hladu, zaostalosti. Na druhou stranu zákony USA zaručují právo každého občana vlastnit osobní zbraň, takže 40 000 vražd v jednom roce, což převyšuje oběti velkých válek, se zřejmě bude trvale zvyšovat.