Dovolím si z něj ocitovat první tři odstavce:
„Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají i naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva lidí, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových, sil a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu vývoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale zároveň s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.“

Z textu je jasné, že chartisté nejprve přivítali, že ČSSR přistoupila ke jmenovaným mezinárodním paktům, které se tak staly součástí našeho právního řádu. Poté konstatovali, že tato práva nejsou v plné míře realizována. V závěru dokumentu se praví, že

„Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě – těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útlaku a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.“

Z toho je zřejmé, že základním požadavkem Charty 77 bylo to, aby stát dodržoval v plnosti svůj právní řád, s tím, že signatáři Charty 77 veřejně projevili vůli k tomuto chvályhodnému cíli napomoci.

Proto můžeme jen přivítat, že se i Fialova vláda hodlá veřejně přiznat k závazkům, vyplývajícím z našeho právního řádu. Zmiňuje-li však Chartu 77, jistě jí není neznámá situace, kdy právě vláda občanům leccos dluží, co se týče realizace všech zaručených práv.

Paradoxnost celého tohoto zamýšleného gesta vlády je zřejmá, když se zeptáme, koho chce vlastně vláda – v kročejích Charty 77 – vlastně upomínat k dodržování závazků, vyplývajících z našeho právního řádu? Sama sebe? To bude trpět kritickou samomluvou?

Přitom je důležité, aby si vláda uvědomila, že Charta 77 se dovolávala obou Paktů, tedy nejen o občanských a politických, ale i hospodářských, sociálních a kulturních právech. Protože co jsou člověku platná vzletná slova, když má prázdný žaludek a nemá kde bydlet.
(Podle zpravodajství veřejnoprávní televize je právě bezdomovectví stále vzrůstajícím problémem ve Spojených státech, a jelikož se Charta 77 – pokud jde o zasazování se o respektování občanských a lidských práv v zahraničí – nijak geograficky neomezovala, může Fialova vláda věrohodnost svého rozhodnutí pokračovat v chartovní tradici prokázat právě zde.)

Další důkaz poctivosti svého přihlášení k chartovní tradici může podat vláda tak, že bude plnit jediný závazek, vyplývající z Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO. Ten je obsažen v prvním článku:
„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Přihlášení se k tradici Charty 77 tedy zásadně vylučuje, aby se vláda jakýmkoliv způsobem podílela na zvyšování napětí. Naopak vláda má za povinnost urovnávat mezinárodní spory mírovou cestou, bez použití hrozeb.

V chartovní tradici by bylo, aby se vláda zasazovala o odzbrojení, zejména jaderné, jak vyplývá z dokumentů Charty 77 z roku 1983, kdy se v Praze konalo Světové mírové shromáždění, na něž byl představitelům Charty 77 znemožněn vstup.