Proč se zabývat rozhovorem Cyrila Svobody pro Parlamentní listy? Není to proto, že by jeho odpovědi byly mimořádně chytré nebo hloupé, nebo proto, že se jeho osobnosti pro její váhu nelze vyhnout, ale proto, že rozhovor se mi jeví jako velmi inspirativní, nutící k zamyšlení.
Cyril Svoboda zdůrazňuje, že se globální problémy musejí řešit společně. To je jistě pravda, alespoň pokud je vůle ke společnému cíli, společnému řešení. Jenže teze o společném řešení globálních problémů je oblíbené zaklínadlo politiků podporujících směřování Evropské unie k unitárnímu státu. Co znamená „společně“? Stačí společné směřování k svobodně dohodnutému řešení, nebo může jít o bezvýhradné podvolení se diktátu silnějších?
Slovo „společně“ má pozitivní konotaci. Jenže má opravdu větší cenu než „svobodně“, tedy za respektování odlišných zájmů, názorů a potřeb? S tím by asi souhlasil jen člověk s duší diktátora nebo vyznavač povinné kázně a respektování autority, byť její moc nebyla nabyta svobodnou volbou.
Jenže eurounijní „společně“ má právě takový charakter diktátu. Například nedávno schválené noty pod příznačným názvem „Společná zemědělská politika“. Není výsledkem dobrovolného připojení k návrhu na základě vzájemné výhodnosti, ale povinností konat podle pravidel výhodných pro držitele moci. „Společná“ v tomto případě znamená diskriminační podmínky pro slabší země Východní Evropy. Znamená nejen nižší platby na hektar, ale také i naučenou bezmocnost vůči západním dumpingovým cenám a dovozům podřadných produktů, nebo „společné“ snížení pesticidů ve všech zemích o 50%, to znamená, že až osminásobné rozdíly mezi zeměmi budou pokračovat. „Společně“ znamená rezignovat na potravinovou soběstačnost a smířit se s jejím dalším poklesem.

„Společné řešení globálních problémů“ znamená také podřízení menších zemí v otázkách společné „zahraniční a obranné politiky“. Pro snazší dosažení „společné vůle“ se proto navrhuje zrušení zásady konsenzu a její nahrazení diktátem kvalifikované většiny. Zájmy menších zemí budou už zcela lhostejné. Poražení budou mít nulovou vyjednávací pozici.

„Společné“ znamená také zasahování do vnitřních uspořádání států ignorující jejich zájmy, tradici a kulturu s odvoláním na gumově definované „evropské hodnoty“ a měření dvojím metrem. Aby se „společné“ řešení dařilo, navrhují unijní radikálové trestat za neloajalitu. Českem bez voleb nominovaná, ale Česku rozhodně nesloužící komisařka Věra Jourová a většina politických frakcí Europarlamentu žádá tresty pro státy neochotné k úplnému podrobení. To je případ Polska a Maďarska a nedávno také Slovinska bez ohledu na jeho aktuální předsednictví. Má to zatím drobnou vadu, Evropská unie není smluvní stranou Smlouvy o Evropské unii.

„Společně“ znamená v Evropské unii skoro vždy potlačení zájmů menších států, byť s nadšeným souhlasem globalizační opozice v nich. „Společně“ naopak neznamená ve „společném zájmu“.

Souhlasím s deklarací Cyrila Svobody: „V zahraniční politice by byl ideální cestou řád založený na respektu a hledání kompromisů.“ Ale není to pokrytectví, když víme, jak to je a bude ve skutečnosti? Čí zájmy budou muset být respektovány a kdo bude muset přistoupit na „kompromis“, tedy ustoupit.

Měl jsem příležitost se Cyrila Svobody zeptat, proč jako ministr zahraničních věcí za Českou republiku před americkou invazí prohlásil, že v Iráku byla zjištěna přítomnost chemických zbraní. Řekl mi, že neměl jinou možnost, protože takovou zprávu obdržel od tajných služeb. Má být ministr úředníkem v rukou tajných služeb navázaných na cizí zájmy? Byla to lež, ale úředník má alibi, byl uveden v omyl, podveden. Jak je to tedy s Vrběticemi a dalšími případy? Máme se „společně“ nechat zatáhnout do zničující války na základě podvodů a cizích zájmů?

Cyril Svoboda uvádí jako dobrý příklad společného řešení globálního problému unijní „řešení“ pandemie. Ano, to bylo řešeno „společně“, jen tak nějak bez nás a za našimi zády. Smlouvy s farmaceutickými firmami jsou pro nás stále začerněné. Že jde o gigantickou korupci, na to si lze vsadit.
Jako další příklad „společného“ řešení uvádí „nelegální migraci“. Ale víme, že ji německá kancléřka za nás za všechny vítala a později EU „společně“ rezignovala na kontrolu dovozu migrantů ve spolupráci neziskovek a převaděčských gangů, „společně“ platíme výpalné Turecku, ale „společně“ vyhlašujeme sankce na Bělorusko. Europoslanci téměř společně schvalují a pak zamlčují, že je naplánována legalizace další imigrace a tím společně řešen problém stárnutí Evropy a nedostatku inženýrů. Důsledky poneseme společně bezbranní proti „společné“ vůli a při vědomí, jak to dopadá v islamizovaných zemích.

Cyril Svoboda má pravdu, že „sázet pouze na individuální obranu či strategii jednotlivých států je chyba“. Ano, je to chyba srovnatelně velká jako sázet na dobrou vůli velmocí a bývalých koloniálních mocností respektovat naše zájmy. Úředníkům se dobře vládne, když mají noty od protektora. Jsou „rozumní“ a proto ochotni přijmout ideologii od autority, lhostejno zda aktuálně západní, východní, levicovou nebo pravicovou, s nadějeplnými nebo zjevně zhoubnými cíli. Ne všem občanům se ale v protektorátu dobře daří.

Cyril Svoboda vidí problém (a není sám) v tom, že „státy delegují do klíčových pozic v Evropě politiky druhé, až třetí kategorie“. Jenže k dosažení plánovaných cílů to přece stačí. Na co myslitele? Podle Svobody „Evropská unie nemá vizionáře nebo lídra, který by si věděl rady a říkal, jakých směrem má Evropa jít“. Ano, snaživí úředníci podrobující se zhoubným nápadům vedou země Evropské unie k úpadku. Ale na jakém místě by „vizionář“ musel být, a jak by se na něj dostal, aby osud národů odvrátil od hrozícího konce?

Není to spíš tak, že v případě Evropské unie „společně“ neznamená „po dobrovolné shodě, k všestrannému prospěchu“, ale bezpodmínečné podrobení, když „společná pravidla“ jsou vynucována jako nadřazená národním zájmům a odchod je brzděn gigantickou korupcí a rostoucím společným zadlužením?

Cyril Svoboda přeje Petru Fialovi „aby to zvládli“. Jenže přání úspěchu politikům druhé až třetí kategorie a nedobré vůle zemi nepomůže. Svoboda si myslí, že NATO má po neúspěších „udělat skutečnou sebereflexi“. Jenže jsme svědky perpetuace jejich selhání jako důkazu neschopnosti a neochoty se poučit. Pokud jsou tedy „obrannou aliancí“.

Pravidelně v Evropském parlamentu pozoruji sdílený pocit „evropské“ morální a kulturní nadřazenosti. Poslanci nejen z bývalých koloniálních mocností cítí právo i povinnost radit, regulovat a trestat zbytek světa. Nechápou, že je to neadekvátní, trapné a směšné. Hrozí pěstičkou Číně a Rusku a čekají pochvalu zpoza velké louže. Evropská unie mocností není a nebude.

Cyril Svoboda prohlašuje, že „Evropská unie nepotřebuje reformu institucí“. Jenže dosažené výsledky nejsou náhodné. A budou se prohlubovat. Osud organismu je dán jeho genetickým kódem a nároky prostředí. Prostředí dnešního světa je náročné a Evropská unie má příliš mnoho letálních genů. Nápady a vůle vizionářů na tom nic nezmění. Nechce to drobnou úpravu jízdního řádu ale rozumné svobodné směřování. Raději co nejvíce samostatné a svobodné, jak to jenom jde.