„Zatímco jsou média zahlcena zprávami o krvavém násilí, které řádí v Chile, Salvadoru i v jiných jihoamerických republikách, ve vaší zemi není ještě tak zle. Naše veřejnost má například ráda některé české filmy, jako Na samotě u lesa nebo jiné ze současnosti, které ukazují, že se u vás nežije tak špatně, i když právě proto je stát financuje."

Nikdo nemůže popřít, že vojenský převrat v Chile, který stál na 40 000 životů, zastiňuje jakékoli mírnější formy politické represe, a že propouštění lidí ze zaměstnání nevzbuzuje protest v prostředí, kde berou nezaměstnanost jako něco přirozeného a nevyhnutelného. Dnes se mi ve vzpomínkách vybavuje Václav Benda, katolický disident, který obdivoval generála Pinocheta za to, že odvrátil od Chile nebezpečí komunismu. Neubránil se lítosti, že Češi neměli podobně odhodlaného ochránce demokracie. Napadlo mě, že je to velkolepý literární námět na alternativní zobrazení klíčového obratu v českých dějinách. Nemohl jsem přitom nepomyslet na spisovatelku Alenu Mornštajnovou, která si podobné virtuální děje vymyslela v románě Listopád, věnovanému smyšlenému vítězství komunistů nad odpůrci režimu v roce 1989.

Nápad vylíčit porážku komunistů v roce 1948 jsem hned zavrhl, když jsem se pokusil odhadnout počet mrtvých. I kdyby to bylo „jen“ 5000, neřku-li dvojnásobek, nebylo by to žádné radostné vyprávění. Navíc by se taková událost nedala uskutečnit jako unikátní dějinný jev, musela by být součástí světové války. Podle zveřejněných amerických vojenských dokumentů z té doby, hranice Čech a Východního Německa by se staly nejžhavější bojovou linií. USA plánovaly zneškodlit na našem území na 60 míst pomocí dálkových střel několikanásobně větší ničivé síly, než jakou se honosil hirošimský Chlapeček. Nedovedu si představit, jaké důsledky by takové demokratické bombardování mohlo mít. Slova naší hymny by bezpochyby nabyla nového, apokalyptického smyslu. Ne, paní Morštajnová by takový vizionářský námět zcela určitě zavrhla.

V poslední době se objevily zprávy, rozhovory, filmové rekonstrukce událostí, kterými kriminální podsvětí v devadesátých letech výrazně ovlivnilo společenské klima.

Dozvěděli jsme se podrobné informace o životě a smrti kmotra Františka Mrázka, odborníci nás poučili, že jeho smrt má na svědomí zabiják–ostřelovač, pravděpodobně cizinec, protože u nás toto řemeslo bylo ještě v plenkách. Rekonstrukce pozadí takzvaných orlických vražd mi bezděky připomněla výrok Karla Schwarzenberga, který jsem bezmála rok po listopadovém převratu zaznamenal v pařížském listu Le Monde (14.9.1990). Novináři se ho ptali, jak bude probíhat přechod od socialismu ke kapitalismu. Nebude to snadné, odpověděl klíčový rádce Václava Havla a dodal:
„Bezpochyby jediným řešením bude hodit lidi do studené vody.“ Tak se ukáže, dodejme, kdo dovede plavat a kdo skončí třeba v sudu v Orlické přehradě, nad kterou se tyčí zámek rodiny Schwarzenbergů. (Těch sudů bylo pět, jako v té pěkné Poláčkově povídce.)
   

Zaujal mě článek Mrtvoly jsem přestal počítat u čísla 50 (Lidové noviny 15.1.), ve kterém zkušený kriminalista podrobně líčí rychlý růst kriminálního podsvětí, jeho složité větvení, organizační strukturu, metody a napojení na politiku a tajnou policii. Dozvěděl jsem se, že hned po převratu se u nás prudce zvýšil počet vražd: místo 126 v roce 1989 to bylo hned přes 200 a tento trend vrcholil v roce 1998, kdy se napočítalo 313 mrtvých.

Vysvětlení je nasnadě: Kriminální podsvětí, které zapustilo kořínky již za starého režimu, využilo svobody podnikání a čile se dalo do díla. Kriminalisté vzpomínají, jak je to zaskočilo, jak na to nebyli připraveni. Záviděli kolegům v západních zemích jejich zkušenost, vybavení a připravenost – pro ně byl boj s organizovanou kriminalitou denním chlebem. Zde je na místě kritická otázka: Jak to, že politická a hospodářská svoboda má tak vysoké přidružené škody? Na to jsem našel odpověď přímo u pramene, v traktátu jednoho z ideologů nového kapitalismu (neokonu) profesora Gary Backera ze slavné Chicagské školy ekonomie, který prohlásil, že kriminální činnost je podnikáním jako kterékoli jiné, jen je spojeno s větším rizikem.
   

Naše kriminalisty začátek éry svobodného podnikání zastihl v hluboké krizi.

Policie procházela obměnou: „Kdo byl na vysokém postu, musel pryč, s komunisty se po revoluci nepočítalo. Staří odcházeli, sháněli se noví lidé a vznikla perzoniální díra.“ Nábor nových lidí narážel na řadu překážek. Adepti museli počítat s nepřítelem, pro kterého ani vražda policisty není žádný problém, situaci zhoršovala nevraživost veřejnosti vůči policii, lidé i v kriminalistech viděli „mlátičky“ starého režimu. Korunu všemu nasadila  Havlova bezprecedenční amnestie: uvolnila tisíce adeptů nového podnikání a navíc znejasnila ostrou hranici mezi politickým a kriminálním počínáním, které jakoby zprošťovalo již samo její protispolečenské zaměření.
   

Buď jak buď, vraťme se k číslům. Číslo vražd na konci normalizace přibližně odpovídalo dnešnímu stavu (120–130), zatímco devadesátá léta se vyznačovala dvojnásobným až trojnásobným navýšením (200–300). Z toho vyplývá, že éra svobody podnikání, restitucí, rehabilitací, privatizací, tunelování a jiných vymožeností demokratického kapitalismu měla svůj temný rub. Podle střízlivého odhadu v tomto desetiletí padlo na vrub kriminality 1500 obětí. Odborníci a strážci archivů, vydávající se za paměť národa, by mohli toto číslo nejen upřesnit, ale také vysvětlit. Na první pohled jde o zlovůli privátního, navíc nelegálního sektoru. Ale jaká část viny padá na veřejnou, politickou sféru? Mrázek a mnozí bosové mafiánských gangů svou činnost maskovali kontakty s politiky, policisty a novináři. Někdy vystupovali jako dobrodinci a ochránci mravů. Objasnit tento temný rub 90. let se mi zdá být naléhavou výzvou nejen pro kriminalisty a investigativní novináře, ale i pro politology, sociology a publicisty zkoumající polistopadovou společnost.

   
V složité orchestraci nové éry zaznívá v pozadí jako basso continuo všudypřítomný hluk komerční zábavy.

Je to neodmyslitelný plod diktátu trhu. Nikoho dnes nezaráží, že naprostou převahu v této produkci filmů, kniha a her zaujímá – zločin. Nikomu, zdá se, také nevadí, že 80 % této nadprodukce pochází z Ameriky, země známé svým pouličním násilím, a že způsoby zabíjení se postupem doby zdokonalují, smrt je ukazována stále drsněji, barvitěji, podrobněji, filmaři a spisovatelé ztrácejí jakýkoli ostych, cit a míru. Nevěřte tzv. odborníkům, že se nic neděje, že „tvůrčí svobodu“ nelze ničím omezovat a že drastické filmy a knihy nemají žádné nebezpečné důsledky. Uvedu jeden příklad za všechny:  Roberto Saviano v knize Piraně líčí, jak členy dětských gengů v Neapoli nenutí do jejich krvavého řádění bída nebo hlad, nýbrž to, že se ztotožňují s hrdiny kriminálních filmů, komiksů, knih a her, které nutí konzumenty, i nepopsané děti, probouzet a rozvíjet své podprahové  pudy. Realita a její zobrazení tvoří spojené nádoby, vzájemně se posilují a podmiňují. Co bylo dřív – vejce, nebo slepice?                           

Na závěr připomenu zapomenutou úvahu Jana Patočky z roku 1968 o dominantní roli zločinu v literatuře: „Zdá se, že v době, kdy zločin je natolik rozšířený, že působí jako normální činnost přinášející zisk, kdy jediným imperativem, jemuž má člověk naslouchat, patrně zůstává efektivita, v době, kdy samostatnost a nezávislost, předem podezřelé, jsou pod chatrnými záminkami likvidovány, nemá již spisovatelská transcendence co říci.“ (Češi I. 2006, 185) Trancendencí tu Patočka nerozumí útěk do spirituálních výšin, ale tvůrčí spontaneitu a odvahu odolávat tlakům, ať vycházejí z diktátu trhu nebo ideologie, kšeftařů nebo komisařů, končí komentář Mojmír Grygar.                

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)