Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

Spojenectví po 2.světové válce…

„Pak  je dokonce zajímavá i reakce na poválečné uspořádání po roce 1945, říkejme tomu reakce na Jaltskou konferenci vítězných mocností,  a návrh nebo představu Edvarda Beneše o politice mostů - spojení mezi Západem a Východem. To znamená všech států, kterým vadilo striktní rozdělení na Západ a Východ, které  vlastně existuje, ale a které vzniklo na úkor staršího rozdělení Evropy na protestantský sever a katolický jih. Nové evropské státy, nebo obnovené evropské státy,  se ho snažily překonat vytvářením společných svazků dvou zemí. Jedním z prvních pokusů bylo spojenectví Bulharska a Jugoslávie, proti kterému významně protestovala sovětská zahraniční politika,“ říká Zdeněk Zbořil.

A Československo-polská unie…

„Ale také u nás ne příliš často vzpomínaná unie Československo-polská,  byl projekt  zajímavý i dnes, kdy už můžeme hádat z výsledku,  zajímavý mimo jiné i proto, že tento významný dokument se měl podepsat prakticky v den smrti Jana Masaryka začátkem března 1948. Už dva dny předtím se objevilo v polské státní tiskové kanceláři vyjádření Jana Masaryka k  Československo-polské unii. Dokonce měl přijet do Prahy  polský ministr zahraničních věcí, ale jeho návštěva byla skrečována kvůli smrti Jana Masaryka a zřejmě byl  tento projekt odložen na neurčito. Podle mého názoru je to tak trošku zapomenutá epizoda, která souvisí s naším tzv. Vítězným Únorem 1948, protože se  tato nehodila do  velmocenské politiky, jak západním zemím, tak Sovětskému svazu. Nehodila se zejména proto,  že obě strany  chtěli mít vliv v těchto zemích, které se chtěly mezi sebou domlouvat,  chtěly mít svůj vliv, který se dohodl na Jaltě a potvrdil v Postupimi. Chtěly své dohody potvrdit, fixovat, a podařilo se jim to.

Takže toto je okénko,  a nebo velké okno do poválečné politiky malých evropských zemí,  nebo chceme-li středoevropských zemí, které má pak své souvislosti a nejenom vyvrcholení v politických procesech na začátku 50.let, ve likvidaci fyzické likvidaci politiků nebo politické elity v různých středoevropských zemích, ale potom i dále v ještě větší podřízenosti zahraniční politiky těchto zemí, jednak pod „Informační byro  dělnických a rolnických stran“, jednak  a samozřejmě pod ministerstvo zahraničních věcí Sovětského svazu,“ dodává Zdeněk Zbořil.