Tento týden očekávalo Rusko nějaké odpovědi od Spojených států na své bezpečnostní požadavky. Nějaké odpovědi dostalo, ale byly „neuspokojivé“, navíc se stále mluví  o „červených liniích“. A my vlastně nevíme ani kudy vedou. Určitě to nebudou jen hranice mezi Ruskem a Ukrajinou.

Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

„Je to nový pojem, který rychle zdomácněl v mezinárodních vztazích. Pokud se nemýlím,  tak na konci minulého roku to několikrát opakovaně použil osobně Vladimír Putin, který upozornil, že Rusko nemůže jít za červené linie, které někdo vyznačil, které zřejmě mělo vyznačit vedení Ruské federace.

Červená čára, červená hranice, je už o ní rozhodnuto?

„Ustoupit nelze, za námi Moskva!“ ,  je také metafora, která se dá používat pro vyjádření všech možných vyjednávacích postojů a já si myslím, že tentokrát je to skutečně červená čára, která je nakreslená na nějaké mapě střední a východní Evropy. Dokonce si myslím, že už na její podobě, na její délce a  hloubce došlo k jakési dohodě. To, že se Rusko odmítá bavit o Ukrajině, respektive o té červené čáře s někým jiným než se Spojenými Státy, že odmítá účast OBSE nebo Evropské unie na vyjednávacím procesu,  že spoléhá jenom na dohodu s americkou novou administrativou a že se tomu dostalo i váhy nebo slyšení v Německé spolkové republice i mezi některými spojenci, je docela zajímavé. A je to také zajímavé, protože často ani nevíme, kolikrát už se na území dnešní Ukrajiny jakési někdy fiktivní, někdy reálné hranice objevovaly. Bylo to při trojím dělení Polska v 18. století, bylo to při obsazování pobaltských republik a při udílení jim jejich nezávislosti, bylo to v letech občanské války 1918 až 1919, kdy bylo několik intervenčních armád v konfliktu s Rudou armádou v  dnešní oblasti Ukrajiny. Nebo tam někde v areálu Šolochovova  Tichého Donu?“,  pokračuje Zdeněk Zbořil.

Takže červené čáry už jsou dohodnuté?