Jako každoročně i letos jsme si 27.ledna vcelku důstojně připomněli památku obětí holokaustu. Ale obávám se, že čím více si připomínáme oběti, tím více zapomínáme na příčinu toho, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít, jak se to vůbec mohlo stát. Holokaust se už v paměti mnohých řadí do jedné řady s historií pogromů a jiných antisemitských projevů, se kterými má Evropa, nebo alespoň její podstatná část neblahé zkušenosti. Ale není tomu tak. Holokaust nebyl „obyčejný“ pogrom.

Když se koncem třicátých let americký president dotazoval, která země by byla ochotna přijmout Židy vyháněné z Německa přihlásila se jen jediná země - Dominikánská republika Ještě v únoru 1943 rumunská vláda nabídla Spojencům, že nechá odejít sedmdesát tisíc rumunských Židů do Palestiny. Britové tento návrh okamžitě zamítli. Jediná evropská země nevydala své Židy a to Bulharsko. Odpor obyvatel této jinak Německu přátelsky nakloněné země byl tak velký, že se toho Němci zde neodvážili. Slovenský stát naopak platil Němcům za každého likvidovaného Žida. Odpor obyvatel byť okupované země v Dánsku byl tak velký, že se podařili zachránit 98 procent dánských Židů. V Polsku přežili 2 procenta…

I fašistická Itálie se pronásledování Židů na svém území bránila. Když 16.řijna 1943 vtrhly oddíly SS do římského ghetta a odvezli tisíce Židů, byl papež Pius XII vyzýván, aby ohradil proti deportaci Židů z „otevřeného města“ Říma, ale neučinil tak a německý velvyslanec v Italii, Ernst von Wiezsacker (otec pozdějšího německého presidenta) si pochvaloval že „papež se „nenechal svést k jakémukoliv demonstrativnímu výroku proti deportacím Židů z Říma“. Těch přežilo jen pět…. Často se připomíná protižidovská „křišťálová noc“ v Berlíně, ale v roce 1938, po obsazení Rakouska Německem se tisíce Vídeňáků chodilo večer co večer s pobavením dívat jak Židé musí čistit ulice kartáčky na zuby.

Od roku 1943 každý nejen v Německu, ale v celé Evropě věděl co je s Židy děje. Britské a Americké bombardéry sypaly na Německo tisíce letáků s podrobnými informacemi o systematickém vraždění Židů a o vyhlazovacích táborech. Ale holokaust nebyl nějakou emocionální zkratkou v myšlení lidé. Všichni jen dělali svoji obyčejnou práci. Devadesát procent Židů bylo zatčeno obyčejnými strážníky nebo policisty, registry obyvatel pracovali spolehlivě, vlaky s transporty jezdili pravidelně. Lidé, kteří zde pracovali, nebyli žádní nacisté nebo dokonce antisemité. Jen dělali svoji práci. ..

Měla by nás děsit ona snadnost, s jakou se to stalo. Ono zhroucení morálky a jakýchkoliv občanských cností nejen jednotlivců. To neumíme, podle mého názoru dodnes pochopit, natož vysvětlit. A že se to nemůže opakovat? S dnešní technikou? Na to se ptejme, když si připomínáme holokaust!