Tak k tomu došlo na konci druhé světové války, kdy západní mocnosti prosadily rozdělení Berlína na čtyři zóny. Berlín dobyla sovětská vojska (poslední bitva stála 80 000 mrtvých a 200 000 zraněných), a rozdělit velkoměsto na části, které odpovídaly nakonec dvěma protikladným politickým a hospodářským režimům, bylo mírně řečeno velmi nerozumné, život ve městě byl tím ochromen, Berlín již nebyl životaschopným městským organismem, nýbrž předsunutou výspou dvou znepřátelených mocností. Američanům a Britům se dařilo lépe uplatňovat ve svých zónách liberální systém, protože Adenauerovy politické amnestie šly velkoryse vstříc i těm Němcům, kteří podporovali nacismus, aniž z toho museli skládat účty. Sověti tehdy nemohli dělení města zabránit, protože proti Trumanově atomové pumě neměli žádný argument. Museli ustoupit, jak to udělali již krátce po kapitulaci Německa, kdy je Američané pod vyhrůžkou atomové bomby přinutili do tří týdnů stáhnout svá vojska z Persie. (Ostatně dovedete si představit, že by Američané, v případě, že by dobyli Berlín a zaplatili za to tak těžkou daň, přenechali jen tak část města sovětské komandatuře?)
   

Když se Amerika rozhodla rozbít Jugoslavii, která byla v jejich geopolitické hře státem příliš silným a nebezpečným pro svou balkánsko–slovanskou verzi socialismu, využila k tomu okrajové území Kosova, z něhož albánští přistěhovalci již po desetiletí vytěsňovali a vyháněli srbské „kulaky“. Američanům nevadilo, že kosovská „osvobozovací armáda“ je řízena muslimskými radikály podporovanými bohatými arabskými státy. Proč se Američanům vyplatilo vsadit na tuto propíchnutou kartu? Jednak se řídí starým latinským příslovím „rozděl a panuj“ (divide et impera), jednak považují za výhodu, když černou práci za ně vykoná někdo jiný a když jim to pak umožní na cizím území zapustit kořeny, tj. založit velkou vojenskou základnu. Dnes je Kosovo jako územní celek zcela závislé na Americe a NATO, hospodářsky a kulturně jde od desti k pěti, jeho mezinárdní postavení je žalostné (Kosované Srbsko nenávidí, ale Albánií pohrdají), jak dlouho ještě bude tento umělý polostát přežívat? 30 let? 50? Ale – málo naplat – jednou se třeba bude hodit jako nástupiště k nějakému potřebnému útoku na východ.  

K něčemu podobnému došlo do třetice i po pádu sovětského impéria. Nikdo dnes nevyvrací Gorbačovovu stížnost, že ho mluvčí Západu podvedli, když mu po stažení vojsk z Německa slíbili, že se NATO „ani o píď“ neposune směrem k Rusku. Byl naivní, věřil danému slovu. Američané tu uplatnili známou „germánskou (nebo anglosaskou?) válečnou lest“. Tento úskok dnes nikdo ze západních politiků, stratégů a publicistů nepopírá, ale ani si to nikdo z nich nevyčítá. Osud Ukrajiny byl zpečetěn, když se prezident Janukovič v roce 2008 vyslovil proti připojení země k NATO. Západní politikové dosáhli toho, že Ukrajina s pomocí nacionalistů, včetně těch, kteří za války bojovali s Hitlerem, protiústavní cestou sesadila proruské politiky a stala se spojencem NATO, ochotným být nástupištěm útoku na Rusko. Na tuto politiku nejvíc doplácí obyvatelstvo, od bohatého Západu se lidem nedostává dychtivě očekávaná hospodářská pomoc, místo investic jim posílají opotřebovanou válečnou techniku, představa bohatého stolu, sociální spravedlnosti a pracovních příležitostí odvanula spolu s dohořívajícím kouřem pneumatik na Majdanu. Ukrajina se stala evropskou zásobárnou levné pracovní síly, její přírodní bohatství přechází do cizích rukou a důsledek všeho toho je, že se propadla na nejnižší příčku chudých evropských zemí. Špatně se žije pracujícím lidem, zato oligarchové, státní byrokrati a vojenští páni si užívají svých privilegií.  (Již samotný fakt, že nevydařený syn prezidenta Bidena se tam obohacuje bůhvíjakým způsobem, je křiklavý – obávám se, že to není výjimka, nýbrž třešnička na dortu.)
   

Uvědomují si západní šiřitelé demokracie, že škodí především ukrajinskému lidu, že zesilují moc Juščenků, Timošenkových, Ťahnyboků, Porošenků, Kolomojských a jak se všichni ti politici oranžových a majdanských revolucí jmenují, že podporou armády, která vysává zahraniční i domácí zdroje (lidé platí z každého platu válečnou daň) a nepřetržitou mediální kampaní ženou lidi, kteří někdy nejsou s to rozlišit (a nedovede to ani dnešní prezident–komik), kde končí Rus a kde začíná Ukrajinec, do války s jedinou zemí, která je s to jim vrátit skutečné vlastenectví, nepotřísněné hnědými, zelenými nebo černými skvrnami.

Je těžké pochopit, jak mohli američtí, britští a další válečníci sdružení v NATO opomenout radu Kissingerovu a Brzezinského, diplomatů studené války, kteří varovali vládnoucí politiky a stratégy, aby neučinili z Ukrajiny berana proti Rusku, ale aby této zemi, proživší krvavou kalvárii za války, kdy ji přepadly, vypálily a dvakrát převalcovaly německé tanky, byla udělena neutralita, která by jí umožnila v klidu a míru využívat tohoto výhodného postaveni. Podobné stanovisko zaujímali a obhajují i jiní významní američtí politici, politologové a historici, jako G. F. Kennan nebo P. J. Buchanan. Uvážíme-li, že Kennan byl nejkompetentnějším znalcem Ruska a Sovětského svazu  (jeho jméno nese  vědecký ústav ve Washingtonu) a že Buchanan je proslaveným teoretikem a praktikem konservatismu, pak si musíme položit otázku, kam vlastně máme řadit politiky, kteří již po dlouhá léta usilují o podmanění, podrobení a dehonestaci ruského národa a Ruské federace. Odkud se vzali? Kdo je inspiruje? V čích stopách jdou?    
   

V archivu jsem našel článek Anatola Lievena, profesora George–Town University, otištěný v New York Times 4.9. 2014, tedy v době, kdy došlo na Ukrajině k převratu a kdy se ruské obyvatelstvo v Donbasu odmítlo podrobit vládě, která nevzešla z demokratických voleb, ale z pouličních demonstrací. V článku A way out for Kiev and Moscou (Východisko pro Kijev a Moskvu) čteme slova po osmi letech stále platná a aktuální: „Jak již mnozí pozorovatelé psali od samého začátku konfliktu, ukrajinská vláda nikdy nebude mít šanci zvítězit vojensky. Rusko ukázalo schopnost nasadit třeba lehce maskované síly, aby přinutily ukrajinské síly ke nečinnosti. Pokud bude Západ povzbuzovat Kijev, aby hledal vítězství ve válce – zdá se, že ukrajinská vláda již tak jedná – může to vést jedině k porážce. (…) Protože NATO okázale dává najevo, že nemá v úmyslu Kijevu jakkoli vojensky pomáhat, potom nabízení Ukrajině členstvi v organizaci bude čin morálně a geopoliticky kriminální.“
   

Jestliže autor, autor knihy Ukraine and Russia: A Fraternal Rivalry (Ukrajina a Rusko: bratrské soupeření), nazval před osmi lety hrozbu nového konfliktu, podněcování nenávisti Ukrajinců k Rusům, činem po všech stránkách zavrženíhodným, jak bychom měli toto počínání hodnotit dnes, kdy Západ hraje s Ukrajinou stále stejnou hru, kdy podporuje bratrovražednou nenávist a počítá s tím, že v případě války bude na troskách sbírat pro sebe, bez zjevného rizika, pozitivní body. Nejde o nic menšího než o naději, že tento konflikt podryje Putinovu moc a že výsledkem bude změna režimu, která usnadní přístup západním mocenským elitám k nevyčerpatelným zdrojům ruského přírodního bohatství. Biden a NATO si nepřejí kvůli Ukrajině frontální válku s Ruskem, ale to jim nebrání povzbuzovat kijevské politiky v jejich paranoidních představách o dobytí Krymu a Donbasu. Proč ukrajinské vlády odmítají propůjčit území, kde žijí Rusové, autonomii, jak dohodli zástupci Ukrajiny, Ruska, Německa a Francie  v Minsku roku 2015? Ztratili by záminku budoucí války s Ruskem? Čekají, až budou v NATO a potom uhodí hodina konečného zúčtování? Oni sice nemají atomovou zbraň, jak o to usilovali politici na pravém křídle (Timošenková, hrdinka oranžové revoluce, tehdy netajila horoucí přání učinit z Ruska spáleniště), ale jak se dají věci do pohybu, logika války udělá své.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)