P.C.Roberts: Lze důvěřovat zahraniční politice, prováděné rusofoby?

Jestliže Biden 19. ledna vyhrožoval v televizním vysílání Rusku katastrofálními důsledky i tím, že za ně v případě, že vtrhne na Ukrajinu, ponese plnou odpovědnost, vyprovokoval otázku, proč plnou odpovědnost nenesl Washington, když vtrhl do Afhánistánu a Iráku, či když barevnou revolucí provedl převrat na Ukrajině? Ano, byl to Washington, který anektoval Ukrajinu, ne Rusko.

A vůbec! Jak to přijde, že je to vždy jen a jedině Rusko, které má v případě anexe čehokoliv nést plnou odpovědnost?

A jak chce Biden učinit Rusko odpovědným a jak chce přivodit Rusku katastrofální důsledky?

Washington nedokázal porazit několik tisícovek lehce ozbrojených Talibánců, ani Viet Kong, a před 70 lety nic nesvedl ani s čínskou armádou v Koreji. Nikdo na světě si nemyslí, že Washington dokáže porazit ruskou armádu. No a jestliže to s výhodou překvapivého útoku nedokázal ani vysoce disciplinovaný a motivovaný wehrmacht, nedokáže to žádná země.

Všimněme si, že žádné z našich prostitujících se médií se Bidena nezeptalo, proč vybral své NE pro uspokojení ezpečnostních potřeb Ruska a tím i ke zmírnění současné situace? Proč se Washington rozhodl pro NE, když jde o to, dát šanci míru? Toto je totiž otázka pro naši dobu, kterou však nikdo nepoložil.

Takovéto případné otázky Američany nenapadají, protože už byli zindoktrinováni k tomu, aby viděli Rusko jako svého nepřítele. Je to postoj, zděděný ze Studené války 20. století. Američané si prostě zvykli považovat Rusko za nepřítele. A v důsledku této skutečnosti nevidí nebezpečí nastálé situace, kdy tvůrci americké zahraniční politiky, zvláště pak ministr zahraničí Blinken, či jeho náměstkyně Nulandová, jsou rusofoby, až po okraj bublajícími nenávistí k Rusku.

Když lidé, pověřeni kritickými jednáními s druhou stranou, jsou pohlceni emotivní nenávisti k této druhé straně, rovnováha se ztrácí, emoce převáží nad rozumem a šance na jakékoli domluvy mizí.

Jako někdejší člen studenoválečnické Komise pro současné nebezpečí mohu říct, že členové této komise byli protisovětští. Avšak každý z nás rozuměl i tomu, že jestliže dovolíme, aby v situaci akutního nebezpečí vzniku jaderné války v nás převážily emoce nad rozumem, stane se situace nezvladatelnou. Výzvou pro nás tedy bylo hrozby uklidňovat a nikoli je eskalovat.

Po pádu Sovětského svazu převzali řízení americké zahraniční politiky neokonzervativci, zlikvidovali všechny dohody o kontrole zbrojení, vypracované v průběhu Studené války, a takto ve zvyšováni napětí pokračovali dál, až k momentu, kdy Clintonův režim porušil slib americké vlády o tom, že se NATO nepohne k hranicím Ruska.

Rusko na takovýto vývoj reagovalo trpělivě a jeho síla současně rostla. Takže dnes je Rusko prvotřídní vojenskou mocností, podporovanou druhou prvotřídní vojenskou mocností – Čínou. A Washington žije v iluzi o své všemohoucnosti.

Což je formule jak ušitá pro katastrofu.

A přitom by se situace dala extrémně snadno zmírnit. Rusové nežádají o nic, než jen o pocit své bezpečnosti. Dali jasně najevo, že už déle nebudou snášet nebezpečí, v němž dnes žijí. Nežádají, aby se Ukrajina či východní Evropa, či západní Evropa daly na jejich stranu. Řekli to jednoduše: „Odstupte od našeho práhu“.

Je to žádost, kterou je možno lehce splnit. Prezident John F. Kennedy před mnoha desetiletími nutnost takovéhoto kroku vnímal.

Fakt, že politika Washingtonu spolu s neokonzervativní slepou nenávistí k Rusku učinit tento krok znemožnily, otevírá široký prostor pro chybné výpočty, které mohou přivodit zánik života na Zemi. Za tento risk zisky a moc amerického vojenskobezpečnostního komplexu zcela jistě nestojí.

Překlad: Lubomír Man