Tento týden začala olympiáda v Číně,  mezitím ale probíhají vojenská cvičení, přes naši republiku se přesouvá „obrkonvoj“ americké armády a kromě sto tisíc vojáků na hranicích Ukrajiny z Ruska, jak pořád slyšíme, tak se na druhé straně objevilo i sto dvacet tisíc ukrajinských vojáků.

Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

„Je to opravdu pozoruhodná shoda událostí v době, kdy jsme přesvědčováni, že na území takzvané totalitní Čínské lidové republiky probíhají celosvětové Zimní olympijské hry, kde se setkávají lidé různých národů, národností a reprezentantů druhů sportu,  kteří mají sice také spolu bojovat, ale mírovými prostředky, podle pravidel  a přitom se na sebe usmívat a přát jeden druhému vítězství.

My taky bojujeme, zatím na politické frontě…

„Česká republika k tomu přispěla pozoruhodnými výkony, jako byla výzva předsedkyně Poslanecké sněmovny, aby maďarský lid sice mírovými prostředky, ale přece jenom svrhl a doslova vyhnal řádně zvoleného ministerského předsedu Viktora Orbána a vybral si někoho jiného, zřejmě včetně té podivné politické strany velmi silně antisemitské, která se jmenuje Jobbik.

A také se uvažuje i o tom,  jestli náhodou na východních hranicích s Ruskem,  Běloruskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem a Polskem nezačne nějaký skutečný konflikt. Tam už se nemluví o mírové spolupráci, tam už se skutečně mluví o tom kdo kolik a komu dodal granátů, dělostřeleckých granátů a kdo je na to hrdý a kdo je za to odpovědný.

Nevím jestli si náhodou někteří čeští politici uvědomují, že u nás je příprava agresivní války trestná, případně agitace ve prospěch agresivní války,  a že záleží na výkladu jednoho slova „agrese“, aby mohli být pohnáni k trestní odpovědnosti. Jestli na to dojde dnes nebo zítra to je v podstatě jedno, protože to je zločin, který je  nepromlčitelný. Je tam sazba od osmi a více let, ale také zvláštní, výjimečný trest,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
 

Zakladatel novodobých olympijských her by se asi divil…

„Takže je to podivná tvář světa - bílá-černá, veselá-smutná, kterou si jistě Pierre de Coubertin, když snil o obnově myšlenky olympijských her, nepředstavoval, nebo ho ani ve snu nenapadla. Ta umělecká díla a kouzlo umění, které spojuje národy, to se zdá už dávno podlehlo „zlatému teleti“ Mezinárodního olympijského výboru a jak zimní,  tak letní Olympijské hry jsou doslova eldorádem, územím el-doradem, kde je možné dolovat zlato. A navíc se i ta sportovní stránka omezuje ve prospěch sportů, které jsou finančně lukrativní.