Islámský šátek v otevřené ráně pacienta! Co nás čeká v českých nemocnicích? Kdy má přestávku na modlitbu váš obvoďák? Už brzy legitimní otázka výběru (a kulturní příslušnosti) vašeho ošetřujícího lékaře!

Redakce AE News přináší zásadní článek z blogu Vladislava Rogozova, který nasbíral své zkušenosti s „muslimizací“ zdravotnictví ve Velké Británii. Článek by měl získat větší publicitu, a proto jsme se rozhodli jej zde uveřejnit, nicméně je to čtení pouze pro osoby se silnějším žaludkem, protože mnozí z nás si určitě nemysleli, že jednoho dne vás nechají arabští lékaři na operačním stole a odskočí si na hodinku do modlitebny na druhém konci města, zatímco jste v narkóze…

Islamizace Evropy je proces, který je nezadržitelný a zřejmě i nezvratný. Všichni, kdo tvrdí, že se nejedná o střet kultur (civilizací), nejsou upřímní k sobě ani ke svému okolí. Česká republika stále patří k několika málo zemím Evropy, do nichž se tento problém zatím v plné míře nedostal. Máme tak možná jedinečnou šanci vyvarovat se vývoje, s nímž si nevědí rady naši západní sousedé. Vezměme si proto z nich odstrašující příklad. Pokud nebudeme hodnoty, jež tvoří základ naší civilizace bránit, přijdeme o ně. Tolerance nemůže být absolutní. Pokud tolerance toleruje netoleranci, jde o sebedestrukční mechanismus. Má-li naše civilizace přežít, musíme své hodnoty vymezovat a chránit proti všem ideologiím, které je nerespektují a/nebo nenávidí.

Nejsem odborníkem na islamizaci a nebudu se pouštět do podrobného rozboru současného stavu. Zároveň se mi tento problém jeví natolik závažný (a za dobu mého angažmá v Británii se situace neustále zhoršuje), že považuji za nutnost zveřejnit některé osobní zkušenosti, které problém charakterizují. Uvedu příklad z nedávné doby. Přišel jsem na operační sál, kde jsem potkal chirurga, ženu zahalenou v muslimském šátku. Nikdy jsme předtím spolu na sále nespolupracovali, to však samozřejmě nebyl žádný problém a všechny přípravy na operaci probíhaly normálně. Až do okamžiku, kdy bylo zřejmé, že chirurgyně je odhodlána operovat se šátkem ponechaným na hlavě. Okamžitě jsem provoz sálu zastavil a požádal ji, aby šátek odložila a nahradila ho předepsanou pokrývkou hlavy, argumentoval jsem přitom platnými předpisy pro ustrojení členů operačního týmu.

Po dlouhé diskusi, vedené s respektem, slušností a věcnou argumentací, chirurgyně tento požadavek stále odmítala, šátek si na hlavě ponechala a operační sál opustila. Podařilo se nám následně najít jiného chirurga, který operaci provedl, takže kromě zdržení nedošlo k omezení zájmů pacienta. Po skončení operačního dne za mnou přišli ostatní členové operačního týmu a (polohlasem a při zavřených dveřích) se dělili o své dlouho trvající obavy z ohrožení bezpečnosti pacientů (infekce), protože zmíněná chirurgyně operovala vždy v šátku, který byl navíc často potřísněn krví z předcházejících operací. Nikdo se však neodvážil na tento problém upozornit, protože se obávali nařčení z netolerantnosti nebo rasismu.

Na základě této příhody je možné vyjmenovat několik znepokojivých bodů, které nutí k zamyšlení. Za prvé: Byl jsem svědkem toho, kdy osobní náboženské potřeby byly upřednostněny před bezpečností a zájmem pacientů a před profesionálními povinnostmi. Náboženské dogma bylo upřednostněno před kritickým myšlením a respektem k platným pravidlům. Za druhé: Neméně znepokojivé bylo zjištění, že se ostatní zdravotníci dlouho báli na problém upozornit, protože se obávali postihu. Za třetí: Nejednalo se o izolovaný případ. Jiné chirurgyni se před časem stalo, že jí muslimský šátek spadl přímo do operační rány.

Z vlastního okolí vím i o případech, kdy anesteziologové ponechali pacienty bez dozoru uprostřed probíhající operace, protože se vytratili k motlitbám (došlo k přímému ohrožení bezpečnosti pacienta, nedošlo však k následnému rozvázání pracovního poměru s dotyčnými lékaři). Od kolegů z menších okolních nemocnic jsem se také dozvěděl, že není výjimkou, kdy muslimští chirurgové přeruší operaci, aby se mohli jít pomodlit. Za čtvrté: Toto všechno se neudálo kdesi na Blízkém východě nebo ve středověku, toto všechno se děje ve Velké Británii na počátku jednadvacátého století.

Svoboda vyznání patří k základním lidským právům. Úcta k víře člověka tvoří jednu ze základních hodnot, která však není absolutní (protože již nežijeme ve  společnosti religiózní) a tvoří součást celkového respektu k lidské bytosti, svobodě jedince a jeho právům. Před několika staletími prošla evropská civilizace procesem (humanismus, osvícenství), ve kterém se středověká religiózní společnost založená na respektu k náboženskému dogmatu přetransformovala na moderní společnost založenou na úctě k jednotlivému člověku, lidství, síle rozumu a poznání.

Z globálního pohledu pak společnost založená na demokratických hodnotách, úctě k člověku, jeho svobodě a rovnoprávnosti vedla k nebývalému rozvoji ve všech oblastech lidské civilizace a vytvořila prostředí, které se vyznačuje prosperitou, stabilitou a bezpečností. Proto je naše rozvinutá demokratická civilizace tolik přitažlivá pro lidi z jiných částí světa, kde jsou tyto hodnoty potlačovány nebo schází. Když však někdo přichází do hostitelského prostředí, měl by respektovat pravidla, která v tomto prostředí platí a která ho pomohla vybudovat. Prosperita a bezpečnost nevznikly na základě koloniální exploatace, ale na základě respektu k základním demokratickým a lidským hodnotám, které musely být často tvrdě bráněny za cenu životů miliónů lidí. Historie všech „-ismů“ nám poskytuje řadu příkladů toho, co se stane, pokud dojde k potlačení svobody, demokracie a práv člověka.

Nově příchozí nebudou mít potřebu ctít hodnoty, na nichž je naše civilizace založená, pokud je nebudeme ctít a bránit my sami. Jestliže se zdravotníci ve vyspělé zemi bojí upozornit na ohrožení bezpečnosti pacienta z důvodu nařčení z rasismu, potom je to příklad absurdnosti existující podoby multikulturalismu a zároveň příklad pokroucení a zastření hodnot, které tvoří základ naší civilizace. Politická korektnost dávno pozbyla svůj původní smysl a bez zpětnovazebné kontroly přebujela v cenzuru, která omezuje svobodu projevu. Ohrožení svobody nemusí mít vždy podobu epického střetu, může přijít potichu, plíživě, pokud sami nebudeme schopni a ochotni své hodnoty rozpoznávat a bránit.

Vyvarujme se proto vývoje, jakého jsme nyní svědky ve Velké Británii a jiných západních zemích. Velmi rád bych se mýlil, ale islamizace Velké Británie zatím nepřinesla žádná pozitiva. Koncept multikulturalismu zcela selhal. Základní otázkou totiž zůstává, nakolik je kultura, založená na absolutním respektování náboženských dogmat, schopna asimilace se společností založenou na respektu k demokracii, právům člověka a kritickému rozumu. Velmi mnoho lidí ve Velké Británii je značně nespokojeno s vývojem, který v této zemi nastal. Vůbec přitom nejde o změnu barvy pleti populace, ale o změnu hodnot, kterou s sebou masová imigrace z určitých částí světa přináší.

Výjimkou tak třeba není plošná propagace islámu už v mateřských školkách, segregace chlapců a dívek ve státních školách, požadavky na zakládání mešit v nemocnicích, či halal jídlo ve školách a nemocnicích pro všechny bez rozdílu (vše jsem viděl i na vlastní oči). Mnoho rodilých Angličanů se cítí podvedeno, říkají, že jim jejich země a jejich hodnoty byly neregulovanou imigrací ukradeny. To však není úplně přesné, oni sami si je nechali vzít. Ne tím, že jako otevřená společnost podporovali imigraci, ale tím, že dostatečně nebránili své vlastní hodnoty.

Jen velmi pozvolna se třeba dostávají na světlo otřesné případy tisíců (a zřejmě mnohem více) znásilněných bílých anglických dětí pouličními pákistánskými gangy (Rochdale, Rotherham a další). Policie tyto případy často ani nevyšetřovala, dokumentace se ztrácela – britská policie se totiž bála nařčení z rasismu. V mnoha anglických městech proto rodiče ze strachu ani nedovolují dětem bez doprovodu vůbec vyjít na ulici. Podobných příkladů by se dalo bohužel uvést mnoho. S těmito problémy Británii nikdo nepomůže. A cesta zpět již není. Musíme si zvyknout na fakt, že Británie (stejně jako řada dalších evropských zemí) se stala zemí se silnou (a stále sílící) islamizací společnosti. Došlo k tomu tiše a téměř nepozorovaně, za pasívní účasti většinové společnosti. Jak se vůbec mohlo stát, že kolébka moderní civilizace neumí ochránit své vlastní ulice před znásilňováním dětí, že země, která zásadně přispěla k porážce fašismu a komunismu nyní produkuje džihádisty uřezávající hlavy?

Budiž nám podobný vývoj varováním. Pokud své hodnoty nebudeme bránit, přijdeme o ně. Tolerance nemůže být absolutní. Pokud tolerance toleruje netoleranci, jde o sebedestrukční mechanismus. Má-li naše civilizace přežít, musíme své hodnoty vymezovat a chránit proti všem ideologiím, které je nerespektují a/nebo nenávidí. A měli bychom to udělat dříve, než dosáhneme stavu, odkud už není návratu.

– Vladislav Rogozov –

Zdroj: [1]